Článek
Na začátku tisíciletí byla situace na trhu s bydlením diametrálně odlišná od té dnešní.
Průměrná mzda se tehdy sice nezdála vysoká – pohybovala se kolem 13 tisíc korun měsíčně –, ale ceny bytů a úrokové sazby hypoték umožňovaly, aby i běžný zaměstnanec dosáhl na vlastní bydlení.
Politickou scénu ovládaly sociální demokracie a ODS Václava Klause, a ať už jejich vládnutí mělo své nedostatky, dostupnost bydlení pro pracující střední třídu byla nesrovnatelně lepší než dnes.
Podle aktuálních propočtů by dnes musel člověk s průměrnou mzdou vydělávat o 73 % více, aby si mohl pořídit byt za stejných podmínek jako před 25 lety.
A to není jen důsledek růstu cen nemovitostí, ale také kombinace drahých hypoték, vysokých úrokových sazeb a rostoucích nákladů na život.
Realita je taková, že mladí lidé dnes stojí před zdí. Bez výrazné finanční pomoci rodiny – typicky formou daru, dědictví nebo ručení nemovitostí rodičů – je šance na získání hypotéky minimální. Banky požadují vysoké vlastní úspory a zároveň prověřují schopnost splácet s velkou rezervou. Pro dvacátníky a třicátníky, kteří si teprve budují kariéru, jde často o nesplnitelný požadavek.
Navíc nejde jen o Prahu nebo Brno
Ceny bytů rostou i v menších městech, protože investoři a spekulanti hledají výnos tam, kde dříve nemovitosti kupovali jen místní. To tlačí ceny vzhůru i v regionech, kde byla ještě před pár lety situace přijatelnější.
V roce 2000 byla představa, že si mladá rodina pořídí třípokojový byt a během dvaceti let ho splatí docela běžná a hlavně realistická. Dnes se z podobného scénáře stává téměř pohádka.
Stát sice nabízí programy typu „pro mladé“, ale jejich podmínky často neodpovídají realitě trhu a působí spíš jako alibi než skutečné řešení.
Dostupné bydlení je přitom klíčovým faktorem pro stabilitu společnosti. Pokud velká část populace ztratí možnost vlastnit střechu nad hlavou, posiluje to sociální napětí, závislost na nájemním bydlení a odkládání založení rodiny. A právě to dnes v Česku pozorujeme.
Problém má tedy hlubší kořeny než jen v aktuální ekonomické situaci. Je to výsledek dlouhodobého zanedbávání bytové politiky, neschopnosti obcí stavět dostupné byty a absence regulací, které by bránily nadměrné spekulaci s nemovitostmi.
Závěrem
Ergo kladívko, pokud politici nezačnou jednat, čeká nás generace, pro kterou bude „vlastní byt“ jen výraz z učebnic dějepisu.
Hezké léto!
