Článek
Přijdu dnes na pobočku VZP u brněnského hlavního nádraží – tedy na tu, co má dveře rovnou do ulice. Ještě ani nestihnu sáhnout na kliku, když se na mě zubí úřednice a nasazuje startovní větu roku:
„Máte rezervaci?“
blogger Medvěd: Rezervaci? Copak jsem indián?
- Nechte si ty polo-rasistické poznámky, máte rezervaci?
- Medvěd: Já nechci na oběd k Pohlreichovi ani Kahwajimu (známý brněnský podnikatel v pohostinství), já chci do své zdravotní pojišťovně…
„Dnes jen pro objednané,“ pokračuje slečna ve stylu letuška business třídy.
Medvěd: „A co jako teď?“
„Můžete zkusit Francouzskou nebo Kampus,“ odvětí, jako by mě posílala na výlet do vinařských oblastí.
Medvěd: „A co tam budu dělat? “
- „Tam jsou další pobočky.“
M (již jen v duchu) - Jasně. A zřejmě taky jen pro objednané.
Rozhodnu se nejít nepřipraven. Doma beru baseballku a vystřelovák (ne, že bych chtěl děsit pojišťovnu, ale jistota je jistota – Cejl je Cejl a brněnská Francouzská opravdu neleží v Lyounu, ale vedle Cejlu). Ujo Fiala sice říkal, že jsme nejbezpečnější země světa, ale ujo Fiala patrně nikdy nešel pěšky z centra přes Cejlon na Francouzskou s kartičkou pojištěnce a mírně ironickým úsměvem na tváři.
Historku nyní zkrátím - Po zdolání záludností městské džungle a úspěšném průchodu cejlonským pralesem konečně stojím u pobočky VZP na Francouzské. Otevírací dobu čtu s napětím – naštěstí jen v úterý pouze pro objednané. Dnes je čtvrtek. Nebe se otevírá. Usedám na překážku pardon na přepážku.
„Tak jsem tady,“ oznamuju s mírným vítězoslavným tónem.
„Co pro vás mohu udělat, krásný pane?“ osloví mě slečna za sklem, která by mohla moderovat hlavní zprávy nebo reklamní spoty na vitamíny, a to klidně i oblečená.
Medvěd: „Poslali mě sem z Benešové.“
„Perfektní. A co vlastně potřebujete?“
Medvěd (trochu zmateně): „Ježišmarja… já to mezitím zapomněl.“
„Tak já vás objednám na úterý,“ říká sladce, jako by nic.
Odcházím. A jako bonus nemůžu vyjít ven. Přes celé dveře plachta. Zvenku kosí trávu skupinka romských spoluobčanů s křovinořezem. Jsem lehce zajatcem pojišťovny. Po pár minutách mě ale pustí, s úsměvem a mírným kývnutím.
A tak končí moje pouť. Nevyřešil jsem nic, ale zažil jsem všechno. V úterý jsem objednán. Doufám, že si do té doby vzpomenu, proč.
A to jsem nadto členem Klubu pevného zdraví VZP.
