Článek
Když se v roce 1980 ve slovinské Trbovlji objevila skupina s názvem Laibach, málokdo tušil, že půjde o jedno z nejprovokativnějších hudebních těles Evropy. V době jugoslávského socialismu bylo jejich jméno – staroněmecký název pro Lublaň – otevřeným kopnutím do vosího hnízda. A stejně jako název, i jejich hudba a vizuální styl neustále balancovaly na hraně mezi uměním, politikou a satirou.
Laibach nikdy nebyli jen kapelou. Byli projektem, konceptem, zrcadlem absurdity autoritářských režimů i demokratických klišé. Jejich estetika čerpala z totalitní symboliky, kterou obraceli proti ní samotné. Často se o nich říká, že „hrají fašistickou hudbu antifašisticky“ – a právě to dokonale vystihuje jejich přístup. Publikum si nikdy nemůže být jisté, zda se má smát, nebo se začít bát.
Hudebně vycházeli z industriálního zvuku, podobně jako britští Throbbing Gristle či němečtí Einstürzende Neubauten. Kovové rytmy, temné chóry, vojenské pochodové tempo – to vše vytváří hypnotickou, mrazivou atmosféru. Ale zatímco jiní experimentovali se zvukem, Laibach experimentovali se symboly.
V jejich klipech pochodují uniformované davy, zpěváci mluví s dikcí diktátorů a projekce za nimi připomínají propagandistické filmy. A přitom nejde o podporu moci, ale o její parodii.
Laibach se nebáli ničeho. V 80. letech je jugoslávský režim zakázal, ale oni přežili, znovu se vynořili, a po rozpadu Jugoslávie začali objíždět svět. V 90. letech šokovali verzí písní z muzikálu The Sound of Music, v níž nevinné melodie proměnili ve vojenské hymny.
A v roce 2015 se stali první západní kapelou, která koncertovala v Severní Koreji. Paradoxní? Dokonale laibachovské.
Kdo Laibach slyšel naživo, ví, že nejde o obyčejný koncert. Je to rituál – směs diktátu, ironie a monumentálního patosu. Z pódia zní nejen hudba, ale i filosofie o poslušnosti, o síle kolektivu a o křehkosti individuality. Když zpěvák Milan Fras s kamennou tváří pronese „We are Laibach“, cítíte, že mluví nejen o kapele, ale o celém systému, který nás obklopuje.
Laibach dnes fungují přes čtyřicet let. Z malé jugoslávské provokace se stala kulturní instituce, která dokázala přežít všechny režimy, módní vlny i změny hudebního průmyslu. Jsou důkazem, že umění může být nejnebezpečnější právě tehdy, když si na nic nehraje – jen nastavuje zrcadlo.
Ať už jejich tvorbu považujete za genialitu, nebo za provokaci, jedno je jisté: Laibach se nikdy nepřizpůsobili. A možná právě proto jsou dnes aktuálnější než kdy dřív. Protože svět, který se znovu začíná dělit na „my“ a „oni“, potřebuje někoho, kdo mu to s ledovým klidem a pochodovým rytmem připomene.
Prameny:
https://www.laibach.org/
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/kultura-kyjevsky-koncert-laibach-byl-zrusen-jsou-prorusti-mysli-si-cast-ukrajincu-226721
https://cs.wikipedia.org/wiki/Laibach
https://www.bbc.com/news/world-asia-33995268
