Článek
To samo o sobě není žádná tragédie, ba právě naopak. Poněkud neobvyklé však bylo, kde a za jakých okolností k tomu došlo. Stalo se tak na demonstraci za zachování televizních poplatků, kam se Karel vypravil s transparentem, který mu doma pomáhala vyrábět sousedka.
„Bez poplatků není demokracie!“ stálo na něm.
Karel si původně myslel, že jde o shromáždění proti televizním poplatkům. Když zjistil svůj omyl, rozhodl se zůstat. Jednak už měl za sebou dvě zastávky tramvají, jednak se mu zalíbila atmosféra. Lidé mávali vlajkami, řečníci hovořili o ohrožení demokracie a někdo dokonce přinesl megafon.
A právě tam ho poprvé uviděl.
Mladý vietnamský prodavač z večerky poblíž Mojmírova náměstí.
Jmenoval se Minh, bylo mu třiadvacet a na demonstraci přišel ve svém volném čase. Televizní poplatky sice sám neplatil, protože neměl televizní přijímač, ale jejich zachování považoval za důležitou občanskou povinnost. Především tedy povinnost ostatních.
„Každý musí přispět na nezávislou televizi,“ vysvětlil Karlovi.
„A vy přispíváte?“ zeptal se Karel.
„Já nemám televizi.“
Karel uznale přikývl. Taková zásadovost se dnes jen tak nevidí.
Začali se potkávat. Nejdříve náhodou, potom už zcela záměrně. Karel chodil do večerky kupovat mléko, rohlíky a občas něco, co vůbec nepotřeboval. Minh mu zase doporučoval exotické potraviny, jejichž názvy si Karel nedokázal zapamatovat.
Jednou koupil tři balíčky instantních nudlí, přestože doma neměl ani hrnec.
Postupně zjistili, že mají společného víc, než by se na první pohled zdálo. Oba měli rádi klidné večery, oba nesnášeli televizní reklamy a oba byli přesvědčeni, že lidé dnes příliš málo přemýšlejí.
Jejich vztah ovšem nebyl jednoduchý. Karel měl syna, který se domníval, že tatínkovi přeskočilo. Minhovi přátelé zase nechápali, proč tráví tolik času se starším českým mužem, který mu navíc vypráví o normalizaci, privatizaci a televizních radách.
„Je to můj přítel,“ řekl jednou Minh.
„Ale vždyť je mu sedmdesát čtyři!“
„A co? Televizi sleduje taky.“
Karel se mezitím znovu cítil mladý. Začal si kupovat lepší košile, chodil ke kadeřníkovi a dokonce se naučil vyslovovat některá vietnamská slova. Ne vždy správně, ale Minh se smál a opravoval ho.
Jenže okolí jejich vztahu nepřálo. Karel nakonec dostal od rodiny ultimátum. Minh zase cítil tlak ze strany svých blízkých. Oba pochopili, že jejich láska, byť upřímná, bude muset překonávat překážky, na které neměli dost sil.
Jednoho listopadového večera se proto rozloučili.
Karel si koupil poslední balíček nudlí. Minh mu k němu přidal malou čokoládu zdarma.
„To je na památku,“ řekl.
„A poplatky?“ zeptal se Karel.
Minh se pousmál.
„Ty musí zůstat.“
Karel přikývl. Věděl, že v některých věcech se zkrátka neshodnou. Ale v jedné měli jasno: lidé by měli mít právo žít podle svého, milovat, koho chtějí, a rozhodovat o tom, za co chtějí utrácet své peníze.
A tak se rozešli.
Televizní poplatky je spojily, společnost rozdělila a láska nakonec neudržela pohromadě ani jedno, ani druhé.
Možná by z toho Česká televize mohla natočit dokument. Jen by se musela rozhodnout, zda ho zaplatí koncesionáři, nebo stát.
Karel by se na něj určitě podíval. Minh možná také. A oba by si při závěrečných titulcích vzpomněli, že někdy se člověk zamiluje úplně omylem.
