Článek
A tím je řečeno skoro všechno. Legendární medvěd udělá jen krátké „brum brum“, jako by chtěl říct: „Tak jo, přežil jsi další měsíc, gratuluju.“
A já vím, že nastává slavnostní okamžik. Gastronomický. Existenciální. Důchodový.
Plán je jasný a promyšlený, skoro strategický dokument.
Koupím velký grilovaný kuře. Žádné kuřátko, žádný pipi -junior. Pořádné, dospělé kuře, co už něco zažilo. Do něj nacpu aspoň kilo kebabu – protože proč se rozhodovat, když můžu mít obojí. A aby to nebylo málo, přidám čtyři vepřové řízky. Čtyři. Ne tři, to by bylo málo. Pět by už zavánělo rozežraností. Čtyři jsou ideální kompromis mezi radostí a hříchem.
Celé to zasypu minimálně půl kilem parmazánu. Žádné decentní poprášení. Půl kila je základ, kilo už by bylo na kontrolu ze sociálky. Pak to luxusně zapeču, aby se chutě propojily, civilizace zvítězila nad dietologií a svět byl na chvíli v rovnováze.
Podávat budu s kroketami. Ano, množné číslo je na místě. A samozřejmě s kýblem tatarky. Ne miska, ne kelímek. Kýbl. Tatarka je pojivo národa, bez ní by se rozpadly rodiny i koalice.
Protože ale myslím na zdraví, dám si k tomu lichý počet okurek. To je důležité. Sudý počet je hazard, lichý počet je prevence. To ví přece každý.
A všechno to zaliju vynikajícím Starobrnem. Čím jiným? Voda je pro slabé, víno pro intelektuály a StaroBrno pro lidi, co už vědí své. Je to tekutý klid, regionální terapie a důkaz, že svět ještě není úplně zkažený.
Až to dojím, medvěd si možná znovu brumne. Spokojeně. Já taky. Důchod přišel, žaludek je šťastný a republika se může na pár hodin obejít beze mě.
Není zač.
