Článek
Ráno měl jen rohlík, oběd se nekonal, večeře v nedohlednu. A pak to uviděl. Na stole, opuštěná, skromná, zabalená v ubrousku: lékařova svačina.
Chléb. Něco na něm sýr, šunka a naděje.
Vánoční zázraky obvykle začínají pokušením. A končí činem. Senior svačinu snědl.
Když se lékař – podsaditý Ukrajinec – vrátil, pravda vyšla najevo. Nastalo ticho, jaké známe z kostela těsně před koledou.
Pacient se omlouval, vysvětloval, litoval.
Čekal výtku, možná i mravní přednášku o soukromém majetku v zdravotnictví.
Místo toho přišlo něco jiného. Lékař se usmál. A pak řekl větu, která by klidně mohla viset na vánočním stromku místo hvězdy:
„Vůbec se nezlobím. Moc si jako Ukrajinec vážím té obrovské podpory, kterou nám Česká republika dává. Ta svačina je jen malá splátka za to, jak nám pomáháte.“
A dodal, se slzami v očích, že Češi a Moraváci mají obrovsky dobré srdce. Tak velké, že by sse od nich měli učit i Francouzi a Američané – kdyby chtěli.
Na pohotovosti se ten večer nestalo nic převratného. Nikdo neuzdravil svět, nikdo nepodepsal mír.
Jen jeden starý pán zahnal hlad a jeden (ukrajinský) lékař ukázal, že lidskost má někdy podobu krajíce chleba. Krajíc, který pomohl zahnat hlad bližnímu.
A jestli tohle není Vánoční příběh, pak už opravdu nevím, co by jím mělo být.
Žijeme v úspěšné zemi plné skvělých lidí!
