Hlavní obsah

Veselá historka z právnické fakulty. Jen pro silné povahy

Foto: David Neff, Seznam Zprávy

I Pavel Blažek kdysi učil správní právo. Opravdu - v letech 1992 - 2002, a také v Brně.

Při zkoušce ze správního práva mě kdysi zaujala studentka, která neustále citovala jakéhosi Klusáčka. Netušil jsem, že nejde o profesora, ale o kamaráda z kolejí. Život je zkrátka plný absurdit.

Článek

Kdysi, ve zkouškovém období, jsem usedl ke stolu jako zkoušející ze správního práva. Přede mnou usedla mladá žena, tehdy ještě studentka – dnes úspěšná advokátka a, jak jsem se nedávno s mírným úžasem dozvěděl, také břichomluvkyně.

Zkouška proběhla, jak se říká, v zásadě hladce. Neupamatovávám si již detaily, neboť lidská paměť je zvláštní druh příbytku – nespolehlivého, přestavovaného, zatuchlého i sentimentálního zároveň. Ale jistě neskončila fiaskem.

Jenže něco na té scéně mě zaujalo. Při odpovědích kandidátky se opakovala pozoruhodná figura:

„Klusáček říká, že veřejnoprávní smlouvy…“
„Klusáček konstatuje, že správní řízení…“
„Klusáček vnímá statutární města jako zvláštní fenomén…“

Slyšel jsem už mnohé – odkazy na judikaturu, na Wagnerovou, Průchu, Hendrycha, Blažka, někdy dokonce i na ducha Správního řádu – ale Klusáček byl nový. Neznámý. Tajuplný.

Na konci zkoušky jsem neodolal. S mírnou zvědavostí, možná až existenciálním zájmem o řád věcí, jsem se zeptal:
„Kolegyně, zkouška proběhla v pořádku, ale řekněte mi, pro pět ran do správního řádu – kdo je ten Klusáček?

Je to nějaký odborník z Olomouce? Skrytý klasik správního práva? Pro pět ran do fakulty – kdo to vlastně je?“

Studentka se nepatrně zadrhla v dechu a pravila tiše, se stydlivostí, která byla zároveň odzbrojující i komická:
„Ne… to je kamarád z kolejí, se kterým jsem si opakovala na zkoušku.“

Ten moment byl zvláštní. Komický, téměř absurdní. V tom, jak se náhodný člověk, kolega z kolejí, promění v autoritu, v hypotetického profesora, v zaklínače správního diskursu.

Jak se lidská zkušenost, sdílená u kávy na pokojích s linoleem, může stát vědeckým postulátem.

A přece je to vlastně krásné. Ukazuje se, že i v právu – té často suché, metodické krajině – zůstává prostor pro příběh.

Ergo kladívo, že vědění není jen v knihách, ale i v rozhovorech. V sdílení. V improvizaci. Možná i v břichomluvectví.

Možná právě Klusáček – tento anonymní, kolegiální duch – představuje archetyp demokracie vědění. Toho, že se učíme jeden od druhého. Že pravda nevychází z pečeti ani z autority, ale z dialogu.

Závěrem

A tak si občas říkám: co asi dnes Klusáček konstatuje? A co říká břichomluvkyně, když promlouvá za něj?

Možná oba tuší, že život není jen správní řízení. Je to divadlo, kde se role často míchají.

A nakonec – právě proto má smysl.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz