Článek
Kdysi, ve zkouškovém období, jsem usedl ke stolu jako zkoušející ze správního práva. Přede mnou usedla mladá žena, tehdy ještě studentka – dnes úspěšná advokátka a, jak jsem se nedávno s mírným úžasem dozvěděl, také břichomluvkyně.
Zkouška proběhla, jak se říká, v zásadě hladce. Neupamatovávám si již detaily, neboť lidská paměť je zvláštní druh příbytku – nespolehlivého, přestavovaného, zatuchlého i sentimentálního zároveň. Ale jistě neskončila fiaskem.
Jenže něco na té scéně mě zaujalo. Při odpovědích kandidátky se opakovala pozoruhodná figura:
„Klusáček říká, že veřejnoprávní smlouvy…“
„Klusáček konstatuje, že správní řízení…“
„Klusáček vnímá statutární města jako zvláštní fenomén…“
Slyšel jsem už mnohé – odkazy na judikaturu, na Wagnerovou, Průchu, Hendrycha, Blažka, někdy dokonce i na ducha Správního řádu – ale Klusáček byl nový. Neznámý. Tajuplný.
Na konci zkoušky jsem neodolal. S mírnou zvědavostí, možná až existenciálním zájmem o řád věcí, jsem se zeptal:
„Kolegyně, zkouška proběhla v pořádku, ale řekněte mi, pro pět ran do správního řádu – kdo je ten Klusáček?
Je to nějaký odborník z Olomouce? Skrytý klasik správního práva? Pro pět ran do fakulty – kdo to vlastně je?“
Studentka se nepatrně zadrhla v dechu a pravila tiše, se stydlivostí, která byla zároveň odzbrojující i komická:
„Ne… to je kamarád z kolejí, se kterým jsem si opakovala na zkoušku.“
Ten moment byl zvláštní. Komický, téměř absurdní. V tom, jak se náhodný člověk, kolega z kolejí, promění v autoritu, v hypotetického profesora, v zaklínače správního diskursu.
Jak se lidská zkušenost, sdílená u kávy na pokojích s linoleem, může stát vědeckým postulátem.
A přece je to vlastně krásné. Ukazuje se, že i v právu – té často suché, metodické krajině – zůstává prostor pro příběh.
Ergo kladívo, že vědění není jen v knihách, ale i v rozhovorech. V sdílení. V improvizaci. Možná i v břichomluvectví.
Možná právě Klusáček – tento anonymní, kolegiální duch – představuje archetyp demokracie vědění. Toho, že se učíme jeden od druhého. Že pravda nevychází z pečeti ani z autority, ale z dialogu.
Závěrem
A tak si občas říkám: co asi dnes Klusáček konstatuje? A co říká břichomluvkyně, když promlouvá za něj?
Možná oba tuší, že život není jen správní řízení. Je to divadlo, kde se role často míchají.
A nakonec – právě proto má smysl.
