Článek
A tahle pointa byla přímo čítanková. Mladý idealistický synovec se upřímně podivuje, jak je možné, že jeho strýček má plat sto rublů měsíčně, a přesto žije jako menší šlechtic. „Strýčku, ty snad kradeš?“ ptá se bezelstně.
A strýc nehne brvou. Neurazí se, nezačne lamentovat nad morálkou mladých. Jen se usměje a odvětí: „Milý hochu, postav deset kamarádů do řady a dej jim půl kila slaniny. Ať si ji každý chvíli podrží a pošle dál. Na konci z toho zbyde tak leda maximálně dvacet deka a mastný papír. Ale nikoho neobviníš, že kradl. Jen se uč žít, synku. Jen žít.“
Tato poučka, jednoduchá a přitom hluboce cynická, se mi vynořuje pokaždé, když sleduji naše veřejné dění. Jak je možné, že ministr, který celý život pracoval ve státní správě, vlastní nemovitosti v hodnotě desítek milionů?
Jak to, že skromný komunální politik, co nikdy nepodnikal, má vilu, SUV a chalupu na Šumavě? Odpověď je jednoduchá – mastný papír. A neklaďte hloupé otázky.
Jsme národ, který si z korupce udělal folklór. Pamatujete na obálky s nápisem „na tenis“? Na kabelky …? Na krabice od vína plné hotovosti?
My si z toho udělali memy, vtípky a historky, které vyprávíme u piva. Už dávno se nedivíme. Jen občas někdo mladý a bezelstný jako ten synovec otevře pusu a ptá se: „Jak je to možné?“ A my, unavení strejdové, už jen pokrčíme rameny. „To je život, hochu. Takhle se to (nejen v ČR) holt dělá.“
Nejhorší na tom není ani ta mastnota, co zůstává všude kolem. Nejhorší je, jak jsme si na ni zvykli. Jak jsme ji přijali jako běžnou součást veřejného provozu. Že z veřejných zakázek zůstane jen upatlaný papír a pár drobků pro ty nejhladovější. Ale co – hlavně že to jede. Hlavně, pro pět ran do Dozimetru, že máme na čem smažit další „špek“.
Závěrem
Možná se jednou objeví jiný synovec. Ne ten, co se jen ptá, ale ten, co se nebojí strýce postavit k pomyslné zdi.
Avšak do té doby budeme dál mazat, dál si podávat slaninu a tvářit se, že se vlastně nic neděje. Vždyť přece – kdo by kradl?
To přece jen tak… kolovalo. Že?
