Článek
Dal jsem si Stárnoucího gigola z roku 2013. Skvělý film, allenovská klasika. Ten jeho hlas, ta nervozita, židovský humor, sex, smrt, peníze, stárnutí a především schopnost udělat si legraci úplně ze všeho.
A vzpomněl jsem si na jednu z mých nejoblíbenějších scén z Manhattanu.
Central Park. Děti hrají baseball. Woody Allen tam rozděluje mužstva. Mezi dětmi převažují Židé a Afroameričané. Začne se řešit rasové složení týmů.
Jeden židovský kluk s pejzy skoro až na zem říká rázně: „Budeme černí proti bílým.“
Už to samo o sobě by dnes mohlo vyvolat mimořádné zasedání nějaké komise pro inkluzi.
Jenže Allen pokračuje. Nejprve klukův „černobílý nápad“ ostře zamítne a řekne pár slov proti rasismu, ale potom před čtyři židovské kluky postaví jednoho černošského chlapce a svým typicky ustrašeným hlasem mu povídá:
„Tak, Charlie, vyber si, se kterým z vyvolených lidí chceš být v týmu.“
A je hotovo.
Jedna věta. A Allen během několika sekund rozebere rasismus, židovské stereotypy, černošské stereotypy i samotnou posedlost tím, jak správně lidi kategorizovat.
Dnes by na podobnou scénu pravděpodobně připadalo několik varování před stereotypizací, jeden seminář o citlivé komunikaci a možná i omluva producenta.
A přitom pointa není rasistická. Pointa je přesně opačná. Allen se vysmívá lidské potřebě dělit svět na „tyhle“ a „tamty“.
Možná proto mi jeho humor pořád připadá tak osvěžující.
Ne proto, že by byl bezchybný. Ergo severoamerické kladívko na puritánské čarodějnice, protože se nebojí být nedokonalý.
A protože nám připomíná jednu dnes poněkud zapomenutou věc: že když si děláme legraci z nějaké skupiny, ještě to automaticky neznamená, že ji nenávidíme.
Někdy se prostě jen smějeme.
A někdy je to dokonce zdravější než další powerpointová prezentace o diverzitě.
A jedna Allenovská anketa na závěr:
