Článek
Když se mluví o politických novinářích, obvykle se skloňují stejná jména. Honzejk, Korecký, Šídlo, Zvěřina, Kamberský, Mitrofanov, Hamerský, Kolář…
Ti, kteří byli vidět v televizi, psali do celostátních deníků nebo se stali součástí mediálního establishmentu. Vedle nich ale existuje jiná, tišší linie – novináři, kteří politiku nejen komentovali, ale také učili, analyzovali, a především dávali hlas těm, kteří ho běžně nemají. Jedním z nich je Pavel Pečínka (*1969).
(Nezaměňovat s populárnějším Bohumilem Pečínkou ((dříve)) z Reflexu ani s populárním včelařským youtuberem panem Milanem Pečínkou).
Pečínkova profesní dráha je všechno, jen ne přímočará. Po maturitě na gymnáziu v roce 1987 zamířil na strojní fakultu VUT v Brně. Tři roky tam „zkoušel štěstí“, ale zjevně ho to táhlo jinam. Následovalo období, které by dnes působilo téměř starosvětsky: práce na železnici, na stavbách, ve Žďárských strojírnách. Žádná rychlá kariéra, žádné mediální stáže – spíš zkušenost se světem práce, který politici i komentátoři často popisují jen zprostředkovaně.
Zlom přišel po roce 1989. V letech 1991–1996 studoval politologii na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde se později ke svému oboru vrátil i doktorským studiem, završným v roce 2007. Politologie pro něj nebyla jen akademickou disciplínou, ale nástrojem porozumění společnosti, moci a konfliktům, které ji utvářejí.
Vedle akademického prostředí se pohyboval i v novinářském světě. Pracoval jako redaktor v jihomoravském deníku Rovnost, učil na střední zdravotnické škole v Brně a v letech 2003–2006 také na katedře politologie MU. Krátce působil v Institutu pro srovnávací politologický výzkum, znovu se vrátil do Rovnosti – a nakonec zakotvil tam, kde jeho práce získala zvláštní, až občanský rozměr.
Od roku 2008 byl šéfredaktorem novin Romano Hangos (Romský hlas). Právě tato etapa jeho profesního života jej definitivně vyčlenila z hlavního proudu mediální pozornosti – a zároveň mu dala význam, který se špatně měří čteností nebo citacemi. Vede médium, jež se dlouhodobě věnuje romské menšině, jejím politickým, sociálním i kulturním tématům, a to bez zjednodušování a bez laciných zkratek.
Závěrem
Pavel Pečínka není „hvězdou“ politické žurnalistiky. Neobjíždí televizní studia, nekomentuje každé hlasování ve Sněmovně. Přesto – nebo právě proto – patří mezi ty zapomenuté politické novináře, bez nichž by česká veřejná debata byla ještě plošší. Jeho příběh připomíná, že politika se netýká jen parlamentu a vládních tiskovek, ale i každodenní zkušenosti lidí na okraji zájmu většinové společnosti.
A možná právě tam, mimo reflektory, má politická žurnalistika stále ještě skutečný silný smysl.
