Článek
Na českých silnicích jezdí stroj s baterií, motorem a hmotností menšího bojleru, který umí jet devadesát kilometrů za hodinu - a stát po něm chce povinné ručení. Zní to jako motorové vozidlo. Jenže v klíčové chvíli je to vlastně chodec.
Ne úplně. Jen napůl. Takovým tím českým způsobem, kdy nejste chodec, ale máte se chovat jako chodec. Nejste kolo, ale na cyklostezce se pohybujete podobně jako kolo. Nejste motorové vozidlo - dokud se neřeší pojištění. A jakmile se dostanete na silnici bez chodníku, stát vám poklepe na helmu a řekne: „Tak běž doleva, hochu. Hodně štěstí.“
Jednokolka jako právní chameleon
Elektrická jednokolka je ukázkový příklad toho, co se stane, když technika ujede zákonům o několik let dopředu a zákon za ní běží v pantoflích.
Na chodníku: rychlost srovnatelná s chůzí - rozumné. Na cyklostezce: chovat se rozumně a nikoho neohrožovat - taky rozumné.
Na silnici bez infrastruktury: tady by člověk čekal, že stroj schopný jet desítky kilometrů za hodinu pojede při pravém okraji jako cyklista. Tedy stejně jako ostatní pomalejší provoz, který auta dojíždějí zezadu.
Jenže český zákon má jiný smysl pro humor.
Osobní přepravník má v takové situaci zamířit na levou krajnici nebo co nejblíže k levému okraji vozovky - tedy proti směru přijíždějících aut. Zákon neříká „jeď jako cyklista“. Říká: „Jsi osobní přepravník - tvůj šuplík je vlevo.“ Lex specialis § 60a přebíjí obecná pravidla pro cyklisty a realita se může jít projít.
Výsledek? Stroj schopný desítek km/h je právně někde mezi chodcem, kolem a vozidlem - podle toho, kdo zrovna čte paragraf.
Fyzika nezná paragrafy
Když jede cyklista vpravo, auto ho dojíždí zezadu. Riziko tam samozřejmě je, ale jde o dojetí, ne o čelní srážku. Auto jede 90 km/h, cyklista 30 km/h - rozdíl je 60.
Když ale rychlá jednokolka jede vlevo proti provozu, už se nebavíme o dojetí. Bavíme se o setkání. A fyzika je v tomhle neempatická: energie se nesníží jen proto, že někdo v zákoně použil špatnou škatulku.
Člověk na jednokolce zkrátka není chodec. Ani když si to zákon přeje. Chodec nemá pod nohama baterii, motor a potenciál letět po asfaltu tempem, při kterém už si brouci nestíhají přečíst poslední modlitbu.
Samovyvažovací? Jen když se moc neptáte
„Samovyvažovací“ zní chytře. Skoro laboratorně. Jenže jednokolka se sama vyvažuje hlavně dopředu a dozadu. Do stran je to pořád na jezdci. Když ji pustíte, nesrovná se - lehne si na bok jako drahá cihla s displejem.
Zákon ji zaškatulkoval podle starých Segwayů - pojízdného madla pro turisty, které se opravdu umělo samo držet a dělalo nanejvýš dvacet. Dnešní jednokolka dělá třicet, čtyřicet, někdy i přes sedmdesát kilometrů za hodinu. Zákon se ale dívá na nálepku, ne na rychloměr. A stroj schopný jet tempem auta na okresce pošle doleva - jako chodce.
Koloběžka? Každý watt pod lupou. Jednokolka? Projeďte dál.
U elektrokol a elektrokoloběžek se řeší skoro všechno: výkon, rychlost, konstrukce, sedlo, původní určení, pomocný motor. Jeden watt sem, jeden kilometr za hodinu tam - a z přibližovadla se stane právní dobrodružství s možností řidičáku, značek a homologace.
Jednokolka projde jinou bránou. Ne proto, že by byla pomalejší nebo bezpečnější, ale proto, že v zákoně sedí v jiné škatulce. Tam, kde se u koloběžky vážně debatuje o parametrech, jednokolka často projde bez podobné pozornosti. A když není infrastruktura, zákon ji pošle vlevo proti autům.
To není dopravní politika. To je desková hra „Člověče, nezab se.“
Povinné ručení pro chodce? Ale samozřejmě
A pak přijde povinné ručení.
Zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla pracuje s konstrukční rychlostí a hmotností; u některých jednokolek to znamená povinnost pojištění - protože pro účely pojištění je to vozidlo.
Takže stát ví, že jde o stroj s reálným rizikem. Ví, že to není elektrická berle pro introvertního chodce. Ví, že při určité hmotnosti a rychlosti už se bavíme o vozidle, které může někoho zranit nebo něco rozbít.
Shrňme si to:
- pro pojišťovnu je to vozidlo,
- pro silnici je to skoro chodec,
- pro cyklostezku je to skoro kolo,
- pro zákonodárce je to vzpomínka na Segway,
- pro fyziku je to hmota v pohybu,
- pro jezdce je to otázka, jestli má dneska štěstí.
Tomu se říká právní jistota. Jen nevíte jistě, čím vlastně jste.
Soudy nejsou kouzelníci
Soudy v tomhle nejsou kouzelníci. Vzaly zákon, přečetly ho a rozhodly podle jeho znění - de lege lata. Pokud mají být pravidla jiná, musí je změnit zákonodárce - de lege ferenda. Pro politiky a legislativce: sedněte si, podívejte se na dnešní stroje a pochopte, že elektrická jednokolka roku 2026 není Segway z propagačního videa z roku 2011.
Co s tím?
Upřímně? Stačilo by málo a přitom hodně.
- Řešit parametry, ne tvar. Rychlost, hmotnost, výkon, brzdění, povinná výbava a jasné určení místa v provozu.
- Přestat předstírat, že každý osobní přepravník je pomalý Segway na kolonádě.
- Upravit § 60a tak, aby reflektoval reálné riziko setkání s protijedoucími vozidly.
- Sjednotit přístup k elektrickým vozítkům podle rizika, ne podle historické škatulky.
Dokud to neuděláme, legislativa bude dál trestat zdravý rozum a odměňovat administrativní absurditu.
Jezdec si zaplatí povinné ručení, nasadí helmu, vyjede mimo obec, zjistí, že není chodník ani cyklostezka, a zákon mu slavnostně ukáže doleva - tam, odkud jedou auta.
Může být pojištěný, opatrný, moderní. A přesto právně postavený do situace, kterou by nevymyslel ani scénarista dopravní grotesky.
Protože u nás se riziko neměří tím, co se reálně děje na silnici. U nás se riziko měří tím, do které kolonky se úředníkovi zrovna vejdete.
