Článek
Realita českých měst má ovšem pro tyto utopické představy jen pramalé pochopení. Místo plynulé jízdy se má každodenní trasa pravidelně mění v disciplínu, pro kterou existuje jediný výstižný název: orientační běh. A nemyslím to jako pouhou metaforu. Je to naprosto doslovné.
Orientace: Asfaltové hieroglyfy
Ta „orientace“ totiž spočívá ve frenetickém luštění vodorovného dopravního značení, které se před vámi vynořuje s železnou pravidelností každých pár stovek metrů. Zatímco v zahraničí cyklista prostě jede, našinec musí být za jízdy schopen bleskové právní a geometrické analýzy:
- Případ první: Klasická zebra. V dálce vidím bílé pruhy. Cyklopřejezd chybí. Mozek hlásí: Přechod pro chodce, zóna absolutního cyklo-zákazu!
- Případ druhý: Kostičky vedle zebry. Sláva, přimknutý přejezd pro cyklisty! Mám svůj vlastní koridor o šířce útlé modelky, do kterého se musím trefit.
- Případ třetí: Zebra v ohrádce. Novinka posledních let, sdružený přechod. Smím jet! Ale má to háček - nemám absolutní přednost. Přibližuji se ke křižovatce, navazuji oční kontakt s řidičem blížící se Fabie a hrajeme hru na to, kdo z nás má větší pud sebezáchovy. Spoiler: Jsem to já. Vždycky jsem to já.
Běh: Turista s doplňkem
A tady se dostáváme k onomu „běhu“. Běh v tomto kontextu představuje tu frustrující nutnost skoro pokaždé slézat z kola.
Jelikož v klasické české zástavbě cyklostezka často končí přesně tam, kde by ji člověk nejvíc potřeboval (tedy před křižovatkou), stává se z plynulé jízdy intervalový trénink. Rozjet se - zabrzdit - sesednout. Z cyklisty se úderem nohy o zem stává chodec. Následuje svižný klus po klasické zebře, při kterém vedu kolo potupně vedle sebe, abych dodržel literu zákona.
Na sdruženém přechodu je situace paradoxně jen o málo lepší. Sice mohu legálně zůstat v sedle, ale chybějící absolutní přednost znamená, že stejně musím brzdit téměř na nulu, balancovat na místě, čekat na mezeru v provozu a nakonec se přes silnici spíše odrážet, abych v případě nepochopení s projíždějícím SUV mohl rychle uskočit.
Cyklistika jako překážkový sport
Výsledkem je, že mých šest kilometrů do práce netrvá dvacet minut plynulého šlapání. Je to půlhodina neustálého vyhodnocování, jestli tady jsem vozidlo, nebo tam už jsem chodec.
Když pak konečně dorazím k budově kanceláře, opírám kolo do stojanu a utírám si pot z čela, nepřipadám si jako člověk, co právě přijel do práce na kole. Připadám si jako atlet, který právě úspěšně dokončil městský parkour. A bicykl? Ten už v podstatě vnímám jen jako trochu těžší a neohrabanější zavazadlo pro ranní běh s překážkami.
