Schrödingerova koloběžka

Nezakládá dopravní firmu. Nekupuje motorku. Nepřihlašuje vozidlo do registru. Nečte evropské nařízení, českou vyhlášku, stanovisko Ministerstva dopravy a pojistné podmínky.

Prostě si koupí koloběžku.

Klikne na známý e-shop. Vidí hezký obrázek, dojezd, výkon, rychlost, nosnost, skládací konstrukci a možnost doručení do AlzaBoxu. V popisu často stojí něco jako 500 W, 800 W, někdy i 1000 W, maximální rychlost 25 km/h. Vypadá to civilně. Běžně. Legálně. Nikde na krabici nesvítí lebka se zkříženými paragrafy.

Normální Franta si řekne: „Jede to pětadvacet, takže dobrý.“ A vyjede.

Jezdí do práce, na nákup, po cyklostezce, občas po silnici při pravém okraji. Potká policistu. Nic se neděje. Potká druhého. Taky nic. Roky se v Česku opakuje jednoduchá poučka: koloběžka je jako kolo, jezdec je jako cyklista, hlavně nejezdit po chodníku, nesmrdět alkoholem a neblbnout.

Jenže pak přijde nehoda.

Najednou se nebude řešit, že Franta jel jen 25 km/h. Začne se řešit, co to vlastně bylo za stroj - jestli byl motor dodatečně namontovaný nebo tovární, jestli byl zachován původní charakter koloběžky, jestli to není motocykl nebo vozidlo kategorie Z, jestli na to mělo být povinné ručení, jestli pojistka vůbec plní.

A Franta, který si myslel, že si koupil koloběžku, najednou stojí uprostřed právní laboratoře.

To je na celé věci nejhorší.

Nejde primárně o ty, kteří si koupí stroj s výkonem několika kilowattů, odblokují ho na 80 km/h a pak se diví, že z nich zákon nedělá cyklisty, ale budoucí exponát na traumatologii. Tam je situace poměrně čitelná.

Je to člověk, který koupí běžně prodávanou elektrokoloběžku s výkonem třeba 500 nebo 800 W a omezením na 25 km/h. Nechce závodit. Nechce obcházet zákon. Nechce být „motorkář bez papírů“. Chce se jen dostat do práce.

Jenže prodejní realita a úřední realita spolu nemusí mluvit stejným jazykem.

Prodejce komunikuje jednoduše: do 1000 W a 25 km/h jste v režimu jízdního kola, řidičák nepotřebujete. Zákazník si oddechne. Jenže stanovisko Ministerstva dopravy je mnohem složitější. Pracuje s tím, že koloběžka se považuje za jízdní kolo i tehdy, když je dodatečně vybavena pomocným motorkem - ale právě slovo „dodatečně“ není drobnost. Ministerstvo výslovně píše, že motorek má být dodatečně namontován a vozidlo má být možné provozovat i bez něj.

Co s tovární elektrokoloběžkou, která nikdy jako bezmotorová neexistovala? Co znamená „provozovat bez motoru“, když motor není krabička přišroubovaná zvenku, ale součást samotného kola?

Jak to má poznat normální člověk při nákupu? To není detail pro právní fajnšmekry. To je potenciální pojistný granát.

Představme si nehodu. Franta někoho srazí. Poškozený má zlomeninu, pracovní neschopnost, možná trvalé následky. Začne se řešit náhrada újmy - bolestné, ušlý výdělek, léčba, regres zdravotní pojišťovny. Najednou nejde o pětistovku za škrábanec, ale o statisíce nebo miliony.

A pak přijde otázka: plní pojišťovna?

Pojišťovna nebude sentimentální. Nebude ji zajímat, že Franta koupil stroj ve známém obchodě nebo že ho policista měsíc předtím pozdravil. Bude se ptát, co to právně bylo. Jestli to bylo kryté riziko. Jestli to nebylo motorové vozidlo. Jestli nemělo mít povinné ručení.

A Franta může zjistit, že dokud jezdil, měl koloběžku. Ale jakmile způsobil škodu, otevřela se krabice a uvnitř bylo motorové vozidlo.

Proto Schrödingerova koloběžka.

Dokud se nic nestane, je to koloběžka. Jakmile se stane nehoda, možná je to kategorie Z.

Ne vůči úřadům. Ne vůči prodejcům. Ne vůči pojišťovnám. Především vůči lidem.

Stát nemůže dlouhodobě nechávat běžného spotřebitele v situaci, kdy velký prodejce prodává stroj jako normální elektrokoloběžku, veřejná komunikace zjednodušuje věc na „25 km/h“, policie v běžném provozu řeší hlavně extrémy a skutečný právní výklad se ukáže až po nehodě.

Pokud má být tovární elektrokoloběžka s výkonem 800 W a rychlostí do 25 km/h považována za jízdní kolo, ať to stát řekne jasně. Ať to vědí prodejci, policie, pojišťovny i uživatelé. Pokud to jízdní kolo není, ať to stát řekne taky. Ať spotřebitel není ujišťován, že stačí pětadvacítka a všechno je v pořádku.

Nejhorší je současný stav mezi tím - kdy obchod prodává jednoduchou jistotu, úřad publikuje složitý výklad a pojišťovna se probudí až ve chvíli, kdy někdo leží na zemi.

Mikromobilita má ve městech smysl. Koloběžka může nahradit krátkou cestu autem, ulevit parkování, zrychlit dopravu a dát lidem svobodu pohybu.

Ale právní stát má jednu základní povinnost: člověk má vědět, v jakém režimu se pohybuje. Nemá to zjišťovat až po nehodě. Nemá čekat, jestli mu pojišťovna uzná plnění. Nemá být překvapen, že věc nazvaná „elektrická koloběžka“ může být v jiném kontextu posouzena jako motorové vozidlo.

Protože jestli máme být právní stát, nemůže platit, že odpověď na otázku „na čem vlastně jedu?“ závisí na tom, co se stalo.