Kouzelné sedátko

Jednu věc ale nevím dodnes. Jestli jsem koloběžkář, nebo mopedista. Nejde o pocit. Nejde o to, jestli jedu rozumně, svítím, brzdím a nechovám se jako hlavní postava z instruktážního videa dopravní policie. Jde o sedátko. Přesněji řečeno o R-bod.

R-bod zní jako něco z tajné laboratoře, kde se vyrábí atomová židle. Ve skutečnosti je to referenční bod sedadla. Takový úřední pupík světa, od kterého se měří, jestli je sedadlo ještě dost nízko na to, aby vozidlo nespadlo do světa mopedů. Hranice je 540 milimetrů.

Do 540 milimetrů je relativní klid. Nad tím už se ale může otevřít brána do říše kategorie L1e. A tam bydlí věci, které k pocitu větru ve vlasech na koloběžce úplně nepatří:

Prostě pár milimetrů může rozhodnout, jestli jedete do práce, nebo do správního řízení. A teď přichází ta hezká část. Moje sedátko je odpružené. Když na koloběžce nikdo nesedí, sedátko je nahoře. Pružina natažená, sedák hrdě ční do prostoru a já jsem v papírovém průšvihu.

Pak si sednu. Pružina povolí, sedátko klesne a svět se uklidní. Najednou jsem zase člověk na koloběžce.

Vstanu. Sedátko vyskočí nahoru a právní vesmír se znovu zatřese.

Sednutím se z možného mopeda stávám koloběžkou. Vstáním se z koloběžky měním v moped. To už není doprava. To je čistá magie s řídítky. Harry Potter měl hůlku. Já mám sedátko.

Samozřejmě existuje jednoduché řešení. Sedátko sundat. Jenže já ho tam nemám proto, abych vypadal jako důchodce na cestě pro rohlíky. Mám ho tam, protože se na tom líp jezdí. Sedím níž, těžiště je níž, stroj je klidnější. Hodí se to hlavně:

Není to frajeřina. Je to praktická věc. Zákon se ale na fyziku neptá. Zákon se ptá na milimetry.

A v tom je celé kouzlo absurdity. R-bod nebyl vymyšlený pro člověka s koloběžkou, rychloupínákem a sedátkem z e-shopu. Patří do světa typového schvalování vozidel. Do světa výrobců, katalogů, technických dokumentací a úředníků, kteří vědí, kam přesně se ten bod kreslí. Jenže pak se tenhle technický pojem potkal s realitou. A realita je:

Proto jsem při běžné silniční kontrole celkem v klidu. Ne proto, že bych měl v kapse právní jistotu. Tu nemám. Spíš proto, že jsem za sedm let nezažil policistu, který by mě zastavil, vytáhl metr, otevřel evropské nařízení a řekl:

„Pane řidiči, přistoupíme k určení R-bodu.“

To není dechová zkouška. R-bod není vidět na první pohled. Nestačí kouknout na sedátko a říct: „Tohle je nějak vysoko.“ Správně by člověk musel vědět, co přesně měří, v jakém stavu vozidla, podle jaké metodiky a nejlépe s měřicí figurínou. Něco jako nudnější bratranec crash test dummyho. Panák, který neumí bourat, ale zato umí úředně sedět. Policista u silnice obvykle řeší věci, které dávají smysl:

Ale certifikovaného úředního zadkáře na pružinové sedátko jsem zatím u žádné kontroly nepotkal.

Horší je nehoda. Tam už nikdo nespěchá. Pojišťovna má čas. Znalec má čas. Papír má čas vždycky. A najednou se z věci, kterou v provozu nikdo sedm let neřešil, může stát nejdůležitějších pár milimetrů na celém stroji.

Nikoho nezajímá vylepšené těžiště nebo plynulá jízda. Bude se řešit bod, o kterém většina lidí nikdy neslyšela, výrobce ho často nikde srozumitelně neuvádí a běžný jezdec ho nemá šanci určit bez toho, aby si večer místo Netflixu otevřel evropské nařízení a začal se hádat s metrem.

A v tom je celý problém. Dobrý zákon má člověku říct: tohle smíš, tohle nesmíš.

Špatný zákon řekne: možná smíš, ale záleží na konstrukčním bodu sedadla, který neznáš, nemáš jak ověřit a nejspíš se ho dozvíš až ve chvíli, kdy už je pozdě.

Každé ráno tedy nasedám na koloběžku. Sedím. Jedu. Pružina pracuje. Evropské právo mlčí. A já doufám, že dneska jsem zase jenom koloběžkář.

Protože kouzlo funguje jen do chvíle, než někdo vytáhne metr a úředního panáka na sezení.