Článek
Už to tak je. Člověk hledající nové místo obvykle musí na konkurz.
Pokud by se vám nelíbilo slovo konkurz, nahraďte si ho třeba za pohovor.
Ráno před konkurzem jsem se připravil jako obvykle. Byl to už můj několikátý konkurz, tak jsem nebyl nervózní více než dříve. Přijel jsem včas a usedl do čekárny. Zní to trochu úsměvně, ale já ty předpokoje a sekretariáty nazývám čekárnou. Rozhlížím se kolem a vidím, že se sešel docela velký počet uchazečů a uchazeček. Někteří ještě nervózně lovili v taškách a kabelkách, dámy dokončovaly svůj skvělý look a já jsem jen přisedl na volnou židli a čekal. Otevřely se dveře a někteří hned vstali, jakože už půjdou na řadu a svojí rychlou akcí si zřejmě chtěli zajistit přednostní přijetí.
„Dobrý den, vítám vás na dnešním konkurzu. Prosím o strpení, pan Novák bohužel ještě nepřišel, ale za okamžik začneme,“ zaznělo z úst slečny sekretářky.
Stojící se zase vrátili ke svým židlím a usedli zpět, slečna naproti mně nenápadně omrkla své okolí a zřejmě znaleckým okem ohodnotila své šance.
Docela mě pobavilo, že hlavní pan Novák zde ještě není, ale zřejmě už brzy bude. Předpokládal jsem, že vybírající ctí všechny rady moudrých příruček o přípravě a průběhu výběrových řízení a je na svém místě včas.
A už přichází. Rychle proběhl dveřmi dovnitř a celá akce zvaná konkurz začala.
Byl jsem pozván dovnitř a po úvodních několika minutách, které prý rozhodují, jsem byl požádán o krátkou prezentaci své praxe.
„Rád bych se ve vaší firmě věnoval té a té činnosti, mám zkušenosti a praxi z předchozích zaměstnání, kde jsem pracoval v oddělení… Věty mi pěkně plynuly ze rtů a pan Novák se usmíval a přikyvoval. Najednou se na mě otočila vedle sedící asistentka a s mým životopisem v ruce se mě zeptala.
„Angličtinu, jak tady píšete, ovládáte dobře?“ a hned pokračovala v pohovoru anglicky. Také jsem přepnul na cizí jazyk, i když její angličtina byla taková dost školní. Ptala se celkem na banality, zřejmě více nezvládala, ale měla tuto část pohovoru na starosti. Odpovídal jsem s klidem a po mém krátkém monologu jsem se stále ještě anglicky zeptal: „A jak řešíte takové situace u vás ve firmě?“ Po otázce jsem chvíli čekal, jestli dostanu odpověď anglicky nebo už česky. Slečna nic neříkala, pan Novák nás pozoroval a nastala chvíle ticha.
„Mohu dostat odpověď, prosím?“ požádal jsem zdvořile po minutě ticha. Stále ještě anglicky. Slečna i nadále dělala, jako bych se na nic neptal. Ale já se ptal, ale moje „zkoušející“ zřejmě nerozuměla.
Pan Novák se ujal slova a položil mi ještě pár otázek, na které jsem uměl odpovědět, protože, konkurz to nebyl první Nakonec se ozvalo ono známé: „Děkujeme, do týdne se vám ozveme.“
Na shledanou. Odcházím. Jdu se posilnit na další kolo. Kdo to ještě neznáte, takové konkurzy mívají více kol.
A skutečně. Za několik dnů jsem pozván do dalšího kola a po jeho absolvování je mi oznámeno, že jsem konkurz vyhrál, ale…
„Děkujeme vám za účast, ale na inzerované pracovní místo byl přijat jiný uchazeč, který v naší firmě již pracuje.“
Jinými slovy, zase jsem dělal křoví. A ne poprvé. Konkurzů jsem vyhrál už více a vždy se našlo jiné náhradní řešení na obsazení místa. Jen mě se to tak nějak netýkalo. Jsem výherce, mám zlatou medaili a můžu ji uložit k těm dalším, předchozím.
Jdu domů a přemýšlím, jestli má cenu podstupovat podobné zkušenosti nebo bude hledat jiné řešení.
Při představě, že mě vybírá někdo, kdo ani sám neví, co vlastně chce zjistit a na co se má zeptat. Někdo, kdo mi neumí odpovědět na moji otázku položenou v dnes již naprosto běžně používané angličtině.
Nemá. Co nemá? Smysl to nemá.
