Článek
Už je to tak v životě nastavené, že obvykle ženy se rozhodnou poskytnout pomoc svým blízkým nebo přátelům. Většinou se velmi brzy dostanou do situace, kdy samy sebe přesvědčí, že všechno zvládnou, se vším si poradí a nemusí jim nikdo pomoci. Nejde to.
Nikdo nemůže pomáhat bez odpočinku, bez dnů volna, bez toho, aby taky myslel na sebe.
Bohužel, znám konkrétní příběhy ze života od svých známých pečujících. A nedopadlo to dobře. Úplně nejhůř nebylo, ale bylo to na hraně.
Jak to bylo dříve?
Dříve to tak bývalo, rodina si mezi sebou pomáhala, ovšem vždy jen podle svých možností. Časových, fyzických, duševních. Jenže to bylo dříve, žilo se třeba v hospodářství a starší členové domácnosti žili s mladou rodinou pohromadě. Vypadalo to tak snadně. Mladí pomohou starším. Byla jiná doba, žilo se jinak. V dnešní době bychom mnohdy rádi převzali ten zažitý model, že mladí pomohou starším, vždyť jsme rodina. Jenom už jaksi nežijeme v jednom domě, tedy většinou. Musíme za svými příbuznými a přáteli dojíždět. Musíme současně pracovat, abychom si vydělali peníze na svůj vlastní život. A rozhodně musíme taky myslet na sebe. A není to nic zavrženíhodného. Není to neochota, neschopnost. Není to ani sobecké. Je to jen reálné zvážení svých sil a možností.
Kolik už /převážně žen/ zaplatilo svým zdravím, když bez odpočinku pomáhaly a snažily se, až z toho onemocněly.
Proto si včas položte otázku: „Pokud budu pomáhat, přepínat své síly a sám/sama onemocním, co se stane potom?“
Je to zásadní otázka, kterou si sami sobě položte, než se rozhodnete vkročit do kolotoče pomocníka/pomocnice v režimu 24/7. Co se totiž stane, když vy přepnete své síly a prostě nebudete moci? Kdo se bude o vaše příbuzné a známé starat potom? Asi nevíte, jak odpovědět, ale jistě si to dokážete reálně představit, že?
Pečujte, pomáhejte, ale mějte svoje hranice, mantinely, svoji stopku.
Dokažte si sami sobě říci, že prostě zvládnete jenom něco a víc už ne. Není to ostuda, hanba ani neschopnost. Jde o váš život a to je to nejdůležitější. Na sebe myslete včas.
