Článek
Jako pacient spoléháte na svého doktora, že vám pomůže, když vám není dobře nebo vás trápí nějaké dlouhodobější problémy. Otázka zní: Kdo má obstarat péči o vás, jestli odborník, nebo praktik? Proč se tito doktoři mezi sebou hádají a jeden to hází na druhého. Nechápu.
Nikdo to nechce, ale někdy život někdy připraví i nepříjemnou zkoušku. A vy potřebujete pomoc od svého lékaře. Přece skládají Hippokratovu přísahu, že budou pomáhat a léčit, jak nejlépe dovedou. A výsledek je ten, že si pacient někdy připadá jako potížista, který si stále něco vymýšlí a pořád od doktorů něco chce.
Já ne, já ne to ty to ty.......
Nevím, proč si lékaři pacienty přehazují jako horký brambor a přesvědčují se navzájem, že to má předepsat a péči převzít ten druhý. Pokud je uvedeno, že předpis může provést specialista nebo praktik, je snad jasné, že oba můžou. Otázka je, jestli když můžou, jestli taky chtějí. A pacient se se svými starostmi dostává mezi pomyslné dva mlýnské kameny. Stává se z něj „potížista“ a dostává se nechtíc do role prosebníka. Je to opravdu to, o co pacient stojí? Nemá náhodou už dost a leckdy až příliš svých starostí? Určitě má. A rozhodně se nechce dohadovat a přetahovat s doktory, aby se konečně určilo, kdo se o něj bude starat.
Obrátíte se se žádostí na svého lékaře a začínají problémy. „Proč vám to nepředepíše odborný lékař, proč to mám psát já?“ V takové situaci vás napadne hláška ze známého filmu: „A čo je to také to absurdné?“
Pacient si marně láme hlavu, proč vzniká takový nepříjemný spor mezi lékaři. A nemůže najít odpověď. Protože z logiky věci si říká, že když se on něj může a má postarat ten či onen lékař /myšleno oba můžou/,tak proč to nedělají.
Sonda do jiného oboru.
Představuji si sebe ve své práci. Že bych třeba někoho naučila minulé časy v angličtině a někoho ne. Například bych si vybrala pár žáků, kterým bych řekla, že minulý čas je přece může naučit i jiný lektor, tak proč to mám dělat já? Asi by se na mě dívali s údivem. No, samozřejmě to tak nedělám. Učím studenty všech věkových kategorií a výuku přizpůsobím jejich požadavkům. Úplně samozřejmě. Bez problému učím začínající studenty a žáčky základní školy, a to formou zábavnou, aby se jim začal cizí jazyk líbit a zlepšovali se. Věnuji jim péči, abychom dosáhli výsledku a úspěchu. A vysokoškoláky a dospěláky zase učím podle jejich potřeb a požadavků. Potřebují složit zkoušky, připravíme se na zkoušky. Potřebují mluvit a jednat v cizím jazyce, věnujeme se konverzaci. Nevidím v tom žádný problém. Je to moje práce.
Proto mi není jasné, proč někteří pacienti jsou pro některé doktory obtížní. Nevím.
Tak až zase uslyšíte v ordinaci, že to vám může také předepsat jiný lékař, buďte připraveni. Ptejte se hned na místě. „Takže vy taky, že, pane doktore?“
