Článek
Přečetla jsem si v poslední době několik článků o tom, jak se mění pracovní trh díky mladým lidem, kteří dokončili studia a hledají si práci. Nechtějí už pracovat jako jejich předchůdci. Nechtějí dělat tolik přesčasů, chtějí mít i čas na svůj osobní život a nechtějí… tady si doplňte už cokoliv.
Je správné, že si řeknou, co chtějí a nechtějí, jaké mají další představy o své pracovní budoucnosti. Dokonce na toto téma vznikají i odborné články, jak se mění pracovní trh, jaké jsou nové trendy. Ano, s tím souhlasím, každá doba přináší něco nového, nemůžeme ustrnout a nevyvíjet se na pracovním poli.
Jaký je tedy ten nový přístup k zaměstnání?
Místo, které mladým budoucím zaměstnancům nevyhovuje, nepřijmou a nezlákají je ani nabízené benefity, jak jsem se dočetla, hledají pro sebe odpovídající místo, aby vyhovovalo všem jejich kritériím. Potud bych si řekla ano, je jiná doba, jiný pohled na věc. Ale napadá mě otázka. Z čeho žijí v čase, kdy vybírají, a to nechtějí a tamto se jim nelíbí?
Podívejme se na celou věc z druhé strany. Je pondělí a dotyčný budoucí zaměstnanec přichází na pracovní pohovor a oznamuje, co všechno vidí jinak a co by chtěl, případně nechtěl. Místo nepřijímá a odchází. Další den může být další pohovor a situace se opakuje. Nevyhovuje, nechci, odcházím. Tak plyne čas a z dnů jsou týdny. Kdo platí jídlo, bydlení, pojištění v těchto dnech? Dobře, ze začátku podporu poskytnou většinou rodiče. Jenže je tady další otázka. Jak dlouho mají nebo musí rodiče takového hledače vhodného pracovního místa podporovat. Rodiče tohle chtějí?
Ano, je dost rodičů, kteří své dítě podporují a čekají, až si najde své místo v pracovním životě. Ovšem často se stává, že mladí hledají a hledají a nic jim nevyhovuje a rodiče čekají a podporují. Kam tento přístup vede? Rodiče za nějaký čas zjišťují, že mají doma hledače práce, kterému to či ono nevyhovuje.
Je samozřejmě jisté, že tady nemůže chybět pohled z naší strany. Nás, co už léta pracujeme a vidíme, co to dá práce uplatnit se na pracovním trhu. Nechci tady psát, že za našich časů… Ale není mi stále jasné, co ti noví hledači práce vlastně chtějí. Zatím vím a čtu jen o tom, co nechtějí.
Pojďme se podívat na celou věc ještě z druhé strany - ze strany zaměstnavatelů.
Ti hledají nové zaměstnance, mají nějaká volná místa a na tyto pozice hledají lidi. Na každé pozici je nějaká zodpovědnost za provedenou práci, často jedna činnost navazuje na druhou a je třeba umět spolupracovat a zadané úkoly zpracovat i v určitém pracovním horizontu. Je jasné, že žádná škola vás nepřipraví na všechny situace, které mohou v práci nastat. Je nutné se i nadále učit a zvykat si na pracovní život. A k pohovoru přichází takový výše popsaný hledač. Majitel firmy, či personalista, často nestačí doslova zírat, co má právě dostudovaný uchazeč za požadavky. Často jsem slyšela, že seznam požadavků byl vyjmenován a dotyčný ještě neukázal, co vlastně umí. Ve zkušební době si přišel opakovaně pozdě s tím, že to práci přece udělá třeba další den. Se svojí kvalifikací si je tak jistý, že si myslí, že už není třeba se ničemu učit a všichni mají zřejmě jenom žasnout, jaká posila jim přišla do týmu. Odmítá spolupracovat, protože ho to neoslovuje, není spokojený, prostě se mu tam nelíbí.
A často odchází ve zkušební době nebo dá výpověď, aniž by měl jiné pracovní místo. Tak je asi zase doma u rodičů a hledá a hledá. Nebo jde sem tam na nějakou brigádu a léta běží. Najednou zjišťuje, že uteklo dost let a na krátkodobých brigádách si moc nevydělal a zatím ho nic neoslovilo a chtěl by vlastně žít podle svého. Ale za co?
Už nám ve škole říkali, že se budeme učit celý život. My jsme po složení všech zkoušek a získání diplomu často nechtěli o nějakém dalším učení ani slyšet. A když se dneska ohlédneme zpátky, vidíme, že se stále učíme něčemu novému, protože je potřeba jít s dobou a umět se orientovat v nových technologiích a postupech.
A tedy nejsem si jistá, jestli se nám vždycky všechno tohle chtělo.
