Článek
Většina národa si ho pamatuje jako ustrašeného Ludvu z trilogie o rodině Homolkových, herce s nezaměnitelným, tragikomickým výrazem. Málokdo však ví, že pod touto maskou se skrýval silný, hluboce čestný, statečný a laskavý člověk.
Když komunistický režim zakázal Pavlu Landovskému účinkovat v televizním záznamu představení Višňový sad, František se za svého kolegu nekompromisně postavil. Napsal tehdy dopis, v němž jasně prohlásil: „Buď tam bude Landovský, nebo tam nebudu ani já.“ Režim neustoupil a František se zachoval podle svého svědomí. Odešel z prestižního Činoherního klubu v Praze do dobrovolného „vyhnanství“ v Českém Krumlově.
Právě tam, v krumlovské lidové škole umění, začal pracovat s dětmi. Vedl dramatický kroužek. Učil zpěv, dramatický přednes, práci s loutkami i vlastní obrazotvorností.
Byla jsem jedním z těch dětí.
Dodnes si pamatuji okamžik našeho setkání. Jeho hluboké vědoucí oči a sametový uklidňující hlas.
Potkali jsme se jako dva úplně cizí lidé – on dospělý muž s tváří plnou příběhů, já tak trochu zbloudilé dítě v drsném pohraničí. Pro mne se tehdy stal zázrak: naše oči se do sebe zaklesly a oba jsme věděli. Beze slov jsme v tom druhém přečetli, kým skutečně hluboko uvnitř je. Jako by se v tu chvíli mezi námi utáhl neviditelný uzlík osudu, který nás propojil navždy. Nešlo o vztah učitele a žáka, bylo to shledání dvou citlivých duší.
František se neprojevoval jako „pan herec“ z Prahy nebo pan „učitel“. Byl spíš starším kamarádem. Jeho čistá a bezelstná duše byla otevřenou náručí a bezpečným přístavem pro nás děti, mnohé ztracené ve světě dospělých.
Nezapomenutelným pro mě bylo zkoušení pohádky, původně loutkového představení maďarského scenáristy Urbána Gyuly, Bleděmodrý Petr. Hra o pejskovi, kterého ostatní zavrhli pro jeho bleděmodrou barvu srsti. František mi přisoudil roli pejska Petra.
Okamžik, kdy ostatní psi Petra (tedy mě) vyženou ze svého středu právě pro jeho odlišnost, mě tehdy rozplakal natolik, že jsem nebyla schopna ve zkoušení pokračovat. Myslím, že František věděl, co se ve mně odehrává, a tuším, že chtěl, abych cítila to, co jsem cítila.
Neučil nás „hrát“, ale to, jak skrze umění nepotlačovat to, co cítíme. Pro mne jako sedmileté dítě to byla nesmírně silná a až s odstupem mnoha let jsem si uvědomila, že i vzácná lekce.
Mezi námi bylo tiché spojenectví dvou podobně laděných lidí, které krom jiného vycházelo z vlastní zkušenosti s vyloučením.
Krom náruče vlastní laskavosti mi František otevřel dveře do svého soukromí. Prováděl mě historickým původně gotickým domem, který tehdy opravoval se svou tehdejší ženou Věrou Boudníkovou-Špálovou (textilní výtvarnicí, jejíž monumentální gobelín, na kterém pracovala, mě fascinoval). Mezi dobovými freskami mi třeba vyprávěl o strašidle, které je přátelské a v noci cinká zvonečkem. Ukazoval mi svět fantazie. Svět kultivovaný, umělecký a svobodný. Dal mi ten největší dar: ukázal mi, že nejsem „divná“, jen patřím do jiného světa, než ve kterém jsem vyrůstala.
Naše cesty se symbolicky protínaly i v pozdějších letech. Bylo mi přibližně deset let, když mě František pozval do Malého divadla v Českých Budějovicích, kde hrál námořníka právě v představení Bleděmodrý Petr. Na konci příběhu námořník zachrání zbloudilého pejska, stanou se přáteli a společně pak brázdí bouřlivé vody oceánů. Jako sedmiletá jsem tu roli nedokázala kvůli pláči dohrát. Tím, že mě František pozval jako diváka, mi ukázal, že i ten, kdo je jiný (modrý), nakonec najde svého námořníka a svou loď, na které se společně plaví širým mořem života.
Později, už jako puberťačka, jsem ho potkala na pankráckém autobusovém nádraží. Musel mít dokonalou paměť na obličeje (nebo senzor na duše). Okamžitě mě poznal a s širokým úsměvem se ke mně hrnul, aby mě pozdravil. Aniž bych to tehdy tušila, naposledy se naše osudy protnuly v Praze před Ďáblickým hřbitovem. V jistém životním období jsem dojížděla do zaměstnání autobusem, jenž měl zastávku přímo tam. Mnohem později jsem se dozvěděla, že na místě, kde jsem denně nastupovala do práce jako učitelka v mateřské škole, František v roce 1991 tragicky nastoupil svou poslední cestu. Zemřel 8.11. v den narozenin mé dcery.
František Husák nebyl jen hvězdou stříbrného plátna. Byl člověkem, který dokázal vidět neviditelné a vnímat hloubku tam, kde jiní viděli jen povrch. Toto osudové setkání mě v dobrém poznamenalo na celý život a dodnes ve mně jeho odkaz rezonuje. Tímto článkem splácím svůj tichý dluh a posílám mu vzkaz někam tam nahoru. Byla bych ráda, kdyby se dozvěděl, že jeho laskavost a respekt ke mně jako k dítěti nebyly marné. Pro mě zůstane navždy oním námořníkem, který mě naučil rozumět a přijmout toho, kým jsem a bez bázně brázdit širým oceánem života.
