Článek
Rána pěstí nizozemské národní hrdosti
Zní to možná neuvěřitelně, ale přestože Holandsko 17 století mělo jednu z nejvíce prosperujících ekonomik světa, stačila jedna nepovedená aukce tulipánů, aby se takřka zhroutilo celé nizozemské hospodářství.
Národní hrdost Holanďanů, kteří díky vlastní hamižnosti dovedli zemi k finančnímu krachu, utrpěla obrovskou ránu.
„Obchod s větrem“ byl u konce
Jako by někdo náhle strhl masku kalvinistickému pragmatismu, který předepisoval věřícím pracovitost, skromnost a prostotu života, a pod ní se zjevila pravda – prachobyčejná lidská chamtivost.
Představte si, že hodnota jedné tulipánové cibulky v roce 1636 odpovídala zhruba 60 až 100 milionům dnešních korun. Tehdy to bylo třeba 12 ovcí, 8 prasat a 2 měšťanské domy.
Holandsko se ocitlo v situaci, kdy každý dlužil každému a dlužné částky šly do miliard. Kdyby tehdy nezasáhla vláda složená z regentů, kteří byli více obchodníci než politici, a nerozhodla, že povinnost dlužníků je zaplatit pouhé 3,5 % z dlužné částky, „Zlatý věk Nizozemska“ by byl definitivně v háji.
Krádež, která odpálila bombu
Celé to přitom začalo skoro nevinně, v tichu univerzitní zahrady v Leidenu. Botanik Carolus Clusius tulipány miloval pro jejich čistou, exotickou krásu. Docestovaly k němu až z daleké Konstantinopole a on si je hýčkal, aniž by se o jejich krásu hodlal s kýmkoliv dělit. Cibulky tulipánů odmítal prodat, i když mu pod okny cinkali měšci zlata. Přál si je pouze zkoumat a pozorovat, jak se jejich barvy mění v bizarní plameny.
Jenže v zemi, kde se i vzduch přepočítával na zisk, byla taková odtažitost pro ostatní jako rudý hadr na býka. Clusius svou upjatostí nechtěně vytvořil ten nejmocnější marketingový nástroj: žhavou poptávku. Čím víc říkal „ne“, tím víc se v amsterodamských i haarlemských měšťanských domech šeptalo, že tyhle květiny jsou vstupenkou do vyššího světa i možným zdrojem zisku.
První „privatizace“ šílenství
Jedné noci roku 1593 se srazila věda s realitou. Neznámí zloději přeskočili zeď botanické zahrady a Clusiovy hýčkané poklady jednoduše ukradli. Byla to první „privatizace“ budoucího šílenství. Ukradené cibulky se rozutekly do soukromých zahrad bohatých měšťanů.
Tulipány přestaly být exempláři vědeckých herbářů. V době, kdy jakýkoliv okázalý luxus byl církví potírán, se květiny (jež byly přece božím dílem) staly doslova undergroundovým symbolem bohatství.
„Je zakázáno cokoliv s sebou brát do hrobu,“ říká smrtka v cimrmanovské divadelní hře Vizionář.
„Včetně cenných papírů,“ dodal by každý Holanďan namočený v ostudném příběhu nizozemských dějin.
Tekuté zlato v korytech řek
Ne nadarmo se období 16. a 17. století v Nizozemsku nazývá „Zlatý věk“.
Holanďané měli tehdy tolik peněz, že si je skutečně mohli doma přehazovat vidlemi, aby jim nezplesnivěly.
Bohatství do země přitékalo z celé Evropy. Tehdejší Nizozemsko nebylo jen zemí s močály; bylo strategickým uzlem, kde se do Severního moře vlévají Rýn, Máza a Šelda. Tím, že Holanďané ovládli jejich ústí, získali absolutní kontrolu nad tím, co a za kolik se v Evropě pohne. Kdo kontroloval tyto řeky, kontroloval tok peněz.
Když přišly zámořské obchodní plavby, vznikla první „akciovka“ s názvem Indická obchodní společnost (VOC). Nápad financovat drahé zámořské plavby formou prodeje akcií byl geniální. Umožňoval vypravovat více lodí a dovážet rychleji a více zboží. Díky tomuto prozíravému kroku regentů si akcie mohl koupit takřka každý obyčejný občan – pekař, truhlář i služebná. Zisky dosahovaly i 400 %. Holandsko nechutně bohatlo.
Kalvínská schizofrenie: Maskování majetku
Kam ale ty prachy vrazit, když vám víra káže skromnost a prostotu? Bohatý amsterodamský kalvinista byl mistrem v maskování majetku. Navenek skromný muž v černém, který v neděli v kostele horoval proti marnivosti, ale doma měl na stěnách Rembrandta, podlahy z drahých exotických dřev, stolky a krby z mramoru. Investoval do všeho, co se dalo spočítat, změřit nebo oplotit.
Když se na trhu objevil nedostakový produkt – tulipán a především jeho cibule – stal se okamžitě vzácnou komoditou. Boháči, kterým v předzahrádkách kvetly vůbec první exempláře, byli obvykle těmi, koho se důsledky spekulativní horečky dotkly nejméně.
Kupování vzduchu a biologická brzda
Hůře dopadli ti chudší, kteří zapláli touhou být stejně výjimeční a své mnohdy těžce vydělané majetky investovali do kupních smluv na ještě nevyrostlé tulipánové cibulky. Právě proto se horečce říká „Obchod s větrem“. Ten, kdo zakoupil smlouvu na cibuli, která byla ještě pod zemí, vlastně kupoval jen vítr, který se nad tou zemí proháněl.
Tulipánová cibule se totiž množí tempem, které je pro moderního spekulanta naprostým hororem. Jedna mateřská cibule vytvoří za sezónu průměrně jen 2 až 3 nové malé dceřiné cibulky. Ty musely v zemi zůstat minimálně další rok nebo dva, než dorostly do prodejní velikosti. A teď si představte, že byste zaplatili deset milionů za něco, co bude ještě dva roky v hlíně a není vyloučeno, že to mezitím shnije.
Den, kdy došli blázni
Samozřejmě, že v době vrcholu horečky spekulanti neplánovali, že budou zahrádkařit. O tulipány už vůbec nešlo. Šlo o zisky na prodaných kupních smlouvách. Jenomže cena rostla pouze do 3. 2. 1637. V salónku jistého hostince v Haarlemu ten den nikdo z kupujících úplně poprvé nereagoval na nabídku. Domeček z karet se zhroutil.
V tom tichu se vypařila kolektivní víra.
Celá ta pyramida z milionů a stamilionů stála na jediném vratkém předpokladu: že se zítra najde ještě větší blázen než já, který ode mě ten kus papíru koupí za víc. Jenže ten den v Haarlemu „poslední blázni“ prostě došli.
Od podzimu 1636, kdy do hospodských aukcí vtrhli obyčejní lidé toužící po zázraku, až do onoho mrazivého února uběhlo jen pár měsíců. Byla to blesková psychóza – rychlý výtah do nebes a následný pád do bláta, který trval kratší dobu, než trvá tulipánu vyprodukovat životaschopnou cibulku.
Vteřina pravdy pod mikroskopem génia
„Dokážu vypočítat pohyb nebeských těles, ale ne šílenství lidí,“ řekl Isaac Newton, když se sám stal obětí krachu na burze společnosti South Sea Company.
Šílenství, které se v první polovině sedmnáctého století zmocnilo jindy tak pragmatických Holanďanů, vedlo ke kolosálnímu morálnímu trapasu.
Nizozemci, národ, který dokázal „ukrást“ zemi moři a vybudovat nejefektivnější obchodní stroj své doby, se nechali nachytat na tu nejprimitivnější vějičku. Paralyzující strach z toho, že se soused stane milionářem dřív než já způsobil, že se z racionálního kalvinisty stala jen kořist vlastní limbické soustavy.
Věčné memento „Obchodu s větrem“
Nizozemci zahanbili sami sebe ne proto, že přišli o peníze, ale proto, že ukázali světu svou zranitelnost. Ukázali, že i ten nejvychytralejší obchodník na planetě je ochotný vsadit rodinné stříbro na hlínu, která má cenu jen do té doby, dokud tomu všichni věří.
A tak „obchod s větrem“ zůstává v dějinách jako věčné memento. Připomínka toho, že když se lidská chamtivost potká s kolektivní iluzí, i ta nejsušší logika kapituluje.
