Článek
Úkol zní: vezměte dvanáct předškoláků s různými typy omezení (sociální, mentální, psychická, zdravotní…) a během deseti minut (hahaha) je všechny oblečte do zimních kombinéz.
Dohlédněte, aby každé dítě mělo jednu levou, jednu pravou, ideálně svoji velikost botičky. Protáhněte šňůry s palčáky na koncích oběma rukávy kombinézky a nasaďte je na ručičky.
Pro jistotu nepočítejte s tím, že děcko bude spolupracovat.
Takže: vytáhnout dvanáctery punčocháčky tak, aby rozkrok byl v rozkroku a chodidla na chodidlech. Odchytit jednotlivé kusy dětí a nasoukat je do zimních overalů. Doufat, že se nesvlečou, než odchytíte a našťoucháte do kombinéz zbytek grupy.
S největší pravděpodobností než jedno obujete, druhé se zuje. Třetí si sundá čepici, kterou jste mu právě nasadila, a hodí ji třeba na skříň, kam nedosáhnete. Čtvrté si čůrne do kombinézy, kterou jste právě zapnula. A čas běží…
Jste propocená do poslední nitě.
V šatně je kolem třiceti stupňů, venku minus pět.
Musíte ven, protože režim!
Tak takhle vypadala moje první zima po maturitě. Nastoupila jsem jako vychovatelka k předškolákům do dětského diagnostického ústavu. Dvanáct dětí ve věku od tří do šesti let.
Bylo mi devatenáct.
„Ten den prý vstával Mareček po zadku,“ oznámila mi noční vychovatelka, když mi děti předávala v umývárně při ranní hygieně. Na mě tak nepůsobil. Radostně pobíhal od jednoho děcka k druhému, lil jim vodu z plastového kelímku za krk a vesele hýkal, když reagovaly – logicky – řevem. Sám řval jako smyslů zbavený, když jsme ho s noční vychovatelkou o kelímek připravily.
Konečně! Skupina je ready!
Absolutně vyčerpaný a kompletně promočený pedagogický pracovník obléká na mokré tělo suchou bundu a třesoucí se rukou se chápe ručky mrňouse v první dvojici.
Teď už je jen venku uhlídat (hahaha). Aby vám žádné dítě neskočilo pod auto, neztratilo se někde v davu cizích lidí, neztratilo kus oděvu nebo botu, nepočůralo se (protože zaručeně někdo z nich bude potřebovat, jen co opustíte budovu zařízení).
Jako by to byla mantra, počítáte. Pořád. Jedenáct, dvanáct. Jeden chybí. Kde je? Kdo je to? Mareček. U obrubníku, takřka vstupuje do vozovky! Voláte. On se na vás usměje, otočí se a běží. Pryč od vás. Hrůzou vám popraská ledová krusta na zádech. Nějakým zázrakem drží skupinka dětí pohromadě, když se vrátíte i s provinilcem zpět poté, co jste zdolaly republikový rekord v běhu na sto metrů.
Marek.
Čtyřletý blonďáček byl pro mě v tu chvíli zplozenec pekla. Vzpouzel se na cestě tam i zpátky. Na závěr vycházky si lehl do sněhu a nechtěl vstát. Stála jsem takřka rezignovaně nad ním a slzy mě pálily v očích. Byla jsem přesvědčená, že tenhle kluk je tu jen proto, aby mi ukázal, jak šeredně jsem se spletla ve výběru profese.
Po návratu do budovy nastává druhé kolo. Zout. Vysvléct. Rozepnout dvanáct zipů zkřehlýma rukama…
Hlavně rychle – protože režim!
Marek stál u lavičky se zarputilým výrazem a odmítal se svléknout. Odmítal cokoliv.
Začalo mi cukat v pravém oku.
Hluboký nádech a výdech…
Opanovala jsem se a co nejlaskavěji se k němu snažila přiblížit. Ale ne. Jako by četl moje předchozí myšlenky o démonu, peklu a chybném výběru povolání. Kopl mě. Lehce, dětsky.
A odpálil rozbušku…
V uších mi začalo hučet. Srdce mi bušilo jako stádo koní finišujících Velkou pardubickou.
Realita se náhle zbarvila rudě.
Vnitřním zrakem jsem se uviděla, jak beru do ruky dětskou židličku, odloupnu jednu její nohu, jako by to byl kus marcipánu, a s nelidským řevem se vrhám na příčinu svého utrpení.
Stop!
Ne, nestalo se to. Nebyla jsem to já, kdo urval nohu od dětské židličky a napřáhl ji proti blonďatému ztělesnění zla.
To jen zoufalcova fantazie.
Stála jsem tam, zírala před sebe a nosem těžce odfukovala. Zrak, sluch a vědomí se pomalu vracely.
Děti dál vesele pořvávaly a házely po sobě oděvními doplňky.
My dva, já a Marek, jako bychom ale byli v šatně sami.
V šoku jsme zírali jeden na druhého. On, protože mu neunikl záblesk šílenství v mých očích, já, zaskočená silou vlastní emoce. Cítila jsem se neskonale zahanbená.
Čtyřletý kluk, kterého před měsícem odvezla z domova záchranka potřísněného krví vlastních rodičů… V jisté fázi partnerské hádky se totiž rozhodli vyzkoušet, jak dobře nabroušené mají kuchyňské nože.
Ten strašlivý obraz mi proběhl hlavou hned poté, co jsem v duchu utrhla nohu od dětské židličky.
A pak to přišlo. Po studu – prozření.
Tiché a hluboké.
Ježíši, vždyť je to jen malé čtyřleté dítě!
On přece není můj soupeř, došlo mi.
Je jen uzlíček emocí, které se nevejdou ani do kombinézy o dvě čísla větší. Směsice strachů a vzdoru, na které má vzhledem k tomu, co zažil, plné právo.
A já jsem tady ten dospělý.
V tu chvíli jsem pochopila.
Tak o tomhle to je…
Marek jako by změnu mého vnitřního nastavení vycítil.
Podíval se na mě. Ne, on se podíval do mě a… napřáhl ruce.
Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Přidřepla jsem si k němu na bobek a objala ho.
Tehdy, v rámusu a uprostřed létajících kulichů, jsme uzavřeli náš soukromý zpocený mír.
Tohle mi už zůstalo. Dodnes a navždycky.
Dospělý, učitel, pedagog – má moc. A na to nesmí nikdy zapomenout. Ta moc může dítě posunout i zničit.
Marek mi ten den ukázal, že jsem si profesi nevybrala špatně.
Jen jsem si vybrala práci, která bude každý den prověřovat, jak moc dospělou bytostí jsem.
