Článek
A bylo zas jaro. Cestou necestou vláčeli dva mravenci každý svůj díl nákladu.
„Pojď, Zrzku, uděláme si přestávku,“ řekl starší a zkušeně složil torzo vysušené mouchy ze svých zad na zem.
„Tak jo, dědečku!“ zahalekal nadšeně Zrzek, upustil levé muší křídlo a začal horečnatě propátrávat okolí.
Náhle zpozorněl. Zdvihl hlavu a zadíval se vzhůru, vysoko ke včelímu úlu, který se tyčil nad nimi. Něco bylo jinak… Úl zněl jinak. Jinak než všechny ostatní, které dosud s dědečkem míjeli…
„Dědečku, proč je tenhle úl jiný než ty ostatní?“
„Inu, protože je mrtvý, Zrzku,“ odpověděl starý mravenec.
„Nehučí v něm, viď?“
„Ztratil totiž svůj Kód. Kód úlu.“
„Kód úlu?!“ vykulil Zrzek oči. „Co je to, dědečku? A kde jsou všechny včely a kde mají královnu?“ drmolil.
Zrzek byl klasický ADHD mraveneček. Takoví dávají svým rodičům i prarodičům pěkně zabrat. V jistém období chtějí vědět úplně všechno a obvykle nedají pokoj, dokud ze svých nejbližších nevyždímají odpověď.
Dědeček byl moudrý mravenec. Věděl, že času nepřibyde, když budou spěchat, a že malý Zrzek se nedá jen tak odbýt. Měl by znát příběh včel, které ztratily Kód, pomyslel si starý mravenec.
„Dobrá, kloučku, sedni si tady na stéblo trávy, přestaň vrtět zadečkem a poslouchej. Nejprve ti musím vysvětlit, co je to Kód úlu. Kód úlu, to není nějaké kouzlo skryté v knihách.“
Kód úlu je esence. Je to vůně královny, jíž je prodchnut každý zrozenec úlu. Je to rytmus. Je to řád. Jsou to pravidla, která spolu s potravou – mateří kašičkou – přecházejí přímo do těla každé včelí larvičky. Tenhle tichý poctivý takt odtikává v každém zrozenci úlu a říká mu: Pracuj, větrej křídly, krm larvy, neubližuj sestrám. Pamatuj, zima se zeptá na tvé zásoby.
„I my musíme sbírat zásoby, že jo, dědečku?“
„Ano, Zrzku.“
„A máme my mravenci svůj Kód, dědečku?“
„Jistěže máme, chlapče. Máme ho zapsán v nožkách, v zadečku i v tykadlech. Však ho znáš. Zkus si vybavit ten rytmus, co říká: Nosič nese, strážce hlídá, stavitel staví… Nikdo z nás si nemyslí, že je větší než mraveniště, viď, Zrzku?“
„Ne, dědečku, nikdo není větší než mraveniště.“
„Správně, Zrzku, a to je náš Mravenčí Kód. My mravenci nevěříme na řeči. Jsme realisté. Víme, že larvy v podzemí se neptají na to, co si myslíme o svém údělu. Ony chtějí jíst. Víme, že když se rozpadne řád, přijde hlad. Když nenakrmíme larvy, nebudou další mravenci. Když ty složíš svoje muší křídlo a vykašleš se na práci, mraveniště se nezhroutí hned. Ale když to udělá sto takových jako ty a od nich se to naučí další, do prvního deště může být po nás.“
„Dědečku, a včely přestaly pracovat?!“ vykulil se malý mravenec. „Myslely si, že jsou víc než úl? A co královna? Proč ta nic neudělala? Proč včely nezachránila?!“
„Jedno po druhém, Zrzku. Hned se všechno dozvíš. Pokud mě tedy necháš domluvit,“ houknul mravenčí dědeček zostra na netrpělivého uličníka a naoko se zatvářil přísně. „Tak tedy poslouchej a přestaň se houpat na tom stéble, neslyším takřka vlastního slova,“ zavrčel, aby si zjednal klid.
„Dokud úlem zněl jeho Kód: Pracuj, větrej křídly, krm larvy, neubližuj sestrám. Pamatuj, zima se zeptá na tvé zásoby, všechno bylo v pořádku. Každá včela věděla přesně, kde je její místo, všechny společně pracovaly a úl spokojeností a životem jen hučel.
Jenže jednoho dne v období blahobytu a radosti se v tomto úlu narodili dva trubci. Jednomu říkali Stmelovač a tomu druhému Cukrář. Svá jména získali až později v době ‚Trubčí kampaně‘. Trubci totiž žádná jména nedostávají. Proč také ostatně? Jméno nedostane ani královna, a ta už by si ho skutečně zasloužila, když za svůj život dá život i miliónu včel.
Říká se, že tihle dva si od narození mysleli, že jsou lepší než úl. Také se říká, že neměli v plánu nechat se připravit o snadný a mateří kašičky plný život. To víš, takový trubec splní svůj úkol, oplodní včelí královnu a tím jeho mise skončí. Zahyne. A nebo, protože chytré a pracovité včely neživí v zimě žádné lenochy, jsou na podzim vyhnáni ven na mráz.“
„To je ale smutné, dědečku,“ protáhne obličej malý zrzavý mraveneček.
„Ano, zdá se to být smutné, Zrzku, ale takový je Kód úlu. V systému, kde se cení poctivá práce, je parazit odhalen velmi rychle. Každý zde má svůj úkol a pokud ho nemá, není úlu k ničemu. Není důvod ho živit. Tam, kde všichni společně pracují, svítí lenoch na dálku jako velká červená jahoda. Dělnice jsou většinou příliš zaměstnané, než aby trubcům věnovaly více pozornosti… Ale když skončí léto a pyl je sesbírán, nastane podzimní úklid,“ řekl dědeček a významně se podíval vzhůru k děsivě tichému úlu.
I malý mraveneček zdvihnul hlavu vzhůru k děsivě tichému úlu.
„Jenže, Zrzku, tihle dva trubci – Cukrář a Stmelovač –, ti byli vychytralejší než ostatní. Když se dozvěděli, že jejich krásný život v teploučkém úlu s pusou plnou medu by měl brzy skončit, začali přemýšlet, jak by vlastní osud zvrátili. Parazitovali dál na práci včel, potloukali se úlem s pusami zapatlanými od nektaru a vyptávali se. Včely jim, nic zlého netuše, v chvatu odpovídaly na jejich otázky, a tak Cukrář i Stmelovač zanedlouho přišli na to, že zachránit své prázdné trubčí životy mohou jedině tehdy, když změní Kód úlu:
Pracuj, větrej křídly, krm larvy, neubližuj sestrám. Pamatuj, zima se zeptá na tvé zásoby…“
„Ale dědečku, jak mohli dva trubci změnit pravidla, která platí statisíce let? To přece není možné!“
„Máš pravdu, kloučku, nikdo by do té doby neuvěřil, že takoví tvorové mají tu moc, a přesto se jim to povedlo… Rozbili totiž to nejcennější, co včely měly, Zrzku – jejich jednotu. Pochopili, že dokud drží sestry pohromadě, mluví jedním jazykem a vůkol zní stejný rytmus, trubec nemá nárok. Ale jakmile tu jednotu rozsekneš na dva tábory, které si navzájem nevěří, Kód úlu zhasne sám od sebe.
A tak si ti dva rozebrali úl napůl.
Cukrář se spustil dolů, k těm nejspodnějším plástvím. Tam, kde mladé dělnice padaly únavou z toho, jak nosily těžké kapky nektaru. Cukrář nenosil nic. Jen chodil okolo, plácal je po křídlech a nahlodával jejich důvěru k ostatním sestrám: ‚Proč se tak štvete? Podívejte se na ty nahoře u královny! Ty se tam jen hřejí, mlsají váš med a za zády se vám smějí, jak jste hloupé. Ale nebojte se, já se postarám, aby tu byla konečně spravedlnost. Ne že jedni budou dřít na druhé. Dokud jsem tu já, ochráním vás. Postavím se za vás. Jen co si domluvím audienci u královny.‘ Samozřejmě že žádnou audienci si nikde nedomlouval. Jen potají kradl mateří kašičku včelám z horních pater a rozdával ji udřeným dělnicím. Začaly mu tedy říkat Cukrář.
Stmelovač si mezitím vzal na starost ty horní plástve. Nos držel tak vysoko, že se málem dotýkal stropu, a ušlechtilým hlasem kázal: ‚Vy jste ta pravá elita. Vy jediní držíte čistotu a morálku celého domova. Podívejte se dolů na tu hlučnou, nevzdělanou chátru u česna. Vždyť ony ani neumí správně větrat křídly! Kazí nám náš čistý vzduch. Zaslouží si vůbec žít s námi pod jednou střechou? Vy jste ty lepší. Musíte držet pohromadě a nenechat si od nich poroučet. Musíte se stmelit.‘ A tak mu včely v horní části úlu začaly říkat Stmelovač.
Jednota byla v prachu. Místo jednoho hlasu – Kódu úlu – zněl všude jen křik a hádky. Dělnice ze spodních pláství schovávaly med před vlastními sestrami. Dělnice z horních pláství plivaly dolů a poučovaly ostatní o tom, jak se má správně bzučet, větrat a pracovat.
Spolupráce skončila. Nikdo už nekontroloval, kdo nosí nektar a kdo lenoší. Všechny včely měly plné ruce práce s tím, aby dokázaly, kdo je pro úl menším přínosem a tím pádem více postradatelný.
Vidíš, Zrzku, i když Cukrář a Stmelovač neměli žádnou moc, zničili to, co včely spojovalo. Kód úlu: Pracuj, větrej křídly, krm larvy, neubližuj sestrám. Pamatuj, zima se zeptá na tvé zásoby…
Čím více sestry bojovaly mezi sebou, tím víc medu ti dva tlustí trubci spořádali. Včely se tak zaměstnaly spory mezi sebou, že úplně zapomněly na blížící se podzim…
Úlem zavládl chaos a hádky a ke konci léta přišel hlad. V úlu zavládla anarchie. Včely nejprve potají a po čase zcela beze studu začaly krást vlastní zásoby na zimu.
Už ani trubci nebyli v dobré náladě. To víš, Zrzku, zvykli si na dobré bydlo, ale to všechno skončilo. Kampaň proti Kódu úlu skončila.
Když pak skončilo i léto a udeřily první mrazíky, začal úl utichat, až zmlknul úplně. Všechny včely včetně těch dvou trubců uhynuly. A protože nikdo nekladl vajíčka a nekrmil larvičky, nepřišla ani nová generace, která by úl opět zaplnila.
Přišel konec, Zrzku.“
Nastalo ticho. Jen z dálky bylo slyšet, jak mravenčí předák velí svým mravenčím kolegům: „Levá, pravá, levá, pravá. Raz, dva, hej rup. Skupino, zastavit, stát!“
„Himlhergot, kde je zase starý hnědý s tím malým zrzavým klukem?!“
Mravenčí dědeček se významně podíval na mravenčího kloučka, kterému se v oku leskla slza.
„Nebreč a pojď, Zrzku, ať nás nehubujou. Vezmi to křídlo, utři si nos a jde se. Levá, pravá, levá, pravá…“
