Článek
Spravedlnost přichází po čtyřiceti letech od prvních zdokumentovaných skutků z roku 1979, ve chvíli, kdy je pachatel na prahu stáří a jeho oběti celá desetiletí nesou svá traumata. Společnost si může oddychnout a odškrtnout si další vyřešenou „nepříjemnost“.
Pětiletý nepodmíněný trest a desetiletý zákaz činnosti za desítky případů sexuálního nátlaku a vydírání znamenají v případu Jana Cimického tečku.
Systém zafungoval.
Zafungoval?
Momentálně se veřejná debata točí kolem dvou otázek:
Proč oběti promluvily až po letech a jak je možné, že zdravotnický personál celou věc tak dlouho tajil?
U samotných obětí je odpověď zřejmá.
Psychiatrický pacient přichází ke specialistovi v úzkostech, v depresi, vnitřně odhalený a maximálně zranitelný. Když se ordinace promění v predátorský revír, na mlčení oběti nelze pohlížet jako na projev slabosti. Jedná se o sebezáchovu před systémem, který by z ní obratem udělal nehodnověrného blázna dřív, než by vůbec řekla: „Můj psychiatr mi sahal do rozkroku.“
Skutečná diagnóza leží jinde: u těch, kteří celá desetiletí přihlíželi.
Její název zní – kolektivní zbabělost.
Sociologie pro ni má učesaný termín – preventivní konformismus – stav, kdy člověk raději sklopí oči, mlčí a vyklidí pole.
V českém prostředí se z tohoto chování stal národní sport a abychom nemuseli čelit vlastní malosti, vybudovali jsme si dokonce z vlastních dějin dokonalé alibi pro tradiční českou předposranost.
Lékařský stav je v očích veřejnosti opředen jakýmsi závojem cudnosti. Utěšujeme se bláboly o Hippokratově přísaze, přičemž mladí lékaři při promoci skládají pouze akademický slib (sponzi), což je hezký rituál s nulovou právní vahou.
Zdravotní sestry pro jistotu neskládají slib vůbec žádný.
Profesní odpovědnost lékaře není tedy limitována morálními mýty, ale chladnými paragrafy: Zákonem o zdravotních službách (č. 372/2011 Sb.) a Etickým kodexem České lékařské komory.
Zákon jasně říká, že péče musí být poskytována na náležité odborné úrovni (lege artis), s úctou a ohledem na důstojnost pacienta. Etický kodex pak přímo stanovuje, že lékař nesmí jakýmkoliv způsobem zneužít důvěru a závislost nemocného.
Jenže zákon je jen papír a zdravotníci nejsou svatí. Jsou to zaměstnanci, podřízení tvrdé ústavní hierarchii, a povinnost stát na straně pacienta prohrává s obyčejným strachem o vlastní místo, prémie a pohodlí.
Cechovní loajalita? Čtyřicet let tichého souhlasu
O chování Jana Cimického se v lékařských kruzích vědělo celá desetiletí. Nešlo o neznámý stín, bylo to veřejné tajemství. Varování pro mladší kolegyně a pacientky kolovala po chodbách Psychiatrické nemocnice Bohnice i po odborných kongresech. Když Cimický v roce 1996 z Bohnic odcházel, nešlo o žádný náhlý impuls. Tehdejší ředitel Zdeněk Bašný ho z ústavu po stížnostech na obtěžování v tichosti vyprovodil.
Cimický si jednoduše sbalil kufry, otevřel si soukromé centrum IPP a vesele v páchání pokračoval dál až do roku 2019.
Čtyřicet let.
Za tu dobu se v jeho blízkosti vystřídaly generace sester, mediků a kolegyň. Lidé přicházeli, sloužili s ním směny, odcházeli do důchodu – a to tiché „veřejné tajemství“ si předávali dál jako služební štafetu.
Kde leží hranice mezi profesní loajalitou a krytím trestného činu? V okamžiku, kdy lékař nebo sestra vidí, že kolega zneužívá zranitelnost pacienta, loajalita k cechu by měla skončit. Místo toho ale nastoupila nezdravá cechovní solidarita, profesní slepota a alibismus.
V českém veřejném prostoru existuje pohodlná pohádka: „My jsme ten malý, holubičí národ, kterému všichni ubližovali – Habsburkové, Hitler, Stalin… Museli jsme ohnout hřbet, abychom přežili.“ Udělali jsme si z vlastní pasivity strategii přežití a z opatrnosti národní ctnost.
Naše dějiny jsou kronikou preventivního konformismu:
Pobělohorská dvojí tvář: Naučila nás myslet si doma své, ale na veřejnosti poslušně odříkávat předepsané formule a nedělat rozruch. Veřejný prostor přestává být místem pro pravdu, je to jen divadlo pro přežití.
Habsburský úředník: Zrodil alibistické „já nic, já jen plním instrukce z Vídně“. Vytvořila se struktura, kde nikdo za nic nemůže, protože všichni jen poslouchají předpisy.
Mnichovský syndrom: Pocit, že „o nás rozhodli jiní bez nás“, přešel v obecný narativ: „Jsme moc malí páni na to, abychom cokoliv změnili.“ Tento pocit bezmoci je pro zbabělce požehnáním, protože je zbavuje povinnosti cokoliv udělat.
Normalizační smlouva: Výměna mlčení za osobní klid. Režim řekl: Podepište, co je potřeba, a my vás necháme na pokoji kutit na chatách.
A přesně tento vzorec se přelil do dnešních institucí. Sestry a lékaři, kteří léta přihlíželi chování sexuálního predátora, udělali zas jen to, co je naučili jejich rodiče: mít svůj klid, nepřijít o prémie a nedostat se do konfliktu s vedením.
Dědictví, které z nás dělá spolutvůrce tragédií
Vymlouvat se dnes na historické kletby je jen další intelektuální podvod. Demokracii tu máme přes pětatřicet let. Dnešním třicátníkům a čtyřicátníkům v nemocnicích už nehrozí uranové doly ani výslechy na StB. Těm, kdo by se zachovali čestně, by maximálně hrozilo, že by si museli najít práci v jiné nemocnici nebo by přišli o prémie.
Pokud je pro někoho strach ze ztráty osobního komfortu dostatečným důvodem k tomu, aby nechal obětovat desítky žen, není to žádné „historické trauma“ ale prachobyčejná morální sebekorupce.
Tím, že lékaři a sestry mlčeli, se stali pasivními architekty dalších tragédií. Aby přihlížející nemuseli nenávidět sami sebe za vlastní zbabělost, začali podvědomě znehodnocovat oběti, případně alibizovat vlastní laxnost větami typu: „Já jsem je u toho přece neviděl.“
Diagnóza: Pohodlná volba
Právní ani personální dohra pro ty, co přihlíželi, nebude. Trestní zákoník u starých skutků naráží na promlčecí lhůty a dokazovat někomu po dekádách neoznámení trestného činu je nerealizovatelné. Ti, co mlčeli, si v klidu užijí důchody nebo dokončí své úspěšné kariéry.
Causa Cimický vystavila neúprosnou účtenku o stavu naší společnosti. Zlu u nás neumetá cestičku žádná temná síla, ale docela obyčejná lidská malost a zbabělost.
Ta však není žádným historickým jhem, ale pohodlnou volbou. Dokud bude titul a funkce znamenat propustku z morálky, budeme přesně tou společností, která pachateli s úsměvem podrží dveře a oběť hodí přes palubu.
Zdroje: https://www.seznamzpravy
https://www.europesays.com/cz/218912/
https://www.irozhlas.cz/zpravy/domov/jan-cimicky-rozsudek-odvolaci-soud_240918
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-372
https://www.lkcr.cz/eticky-kodex-ceske-lekarske-komory-11
https://cs.wikipedia.org/wiki/Psychiatrick%C3%A1_nemocnice_Bohnice
