Článek
Pravda, jmenování na pozici oblastní ředitelky prodeje jisté nadnárodní společnosti jsem se nebránila. Bylo mi sedmadvacet a věřila jsem, že dokážu absolutně všechno. Přes noc jsem nastudovala - Jak získávat přátele a působit na lidi, Jak myslet a zbohatnout, Jak komukoli prodat cokoli a následujícího jitra byla skálopevně přesvědčena, že jsem ready. Ale nebyla.
Navenek mi role dravé manažerky šla perfektně, ale uvnitř jsem zůstávala vyděšenou holkou, která zápasila s panickými atakami před každou schůzkou s generálním ředitelem, šéfem marketingu nebo majitelem firmy.
Bez ohledu na to, má-li člověk dispozice k úzkostem, ono se to v nás tady v Čechách tak trochu pěstuje odmalička. Panická hrůza z učitele, svíravý respekt k razítku, ramena tuhnoucí před sokolím zrakem arogantního papaláše, tichý reflex sklopit oči, mluví-li pán v drahém obleku…
Myslím, že tenhle mýtus moci v nás buduje falešný pocit, že „ti nahoře“ jsou z nějakého lepšího, nedotknutelného materiálu, zatímco „my dole“ bychom měli držet pusu a krok a doufat, že si nevšimnou naší bezvýznamnosti.
Naštěstí těsně před psychickým zhroucením mladičké manažerky přišla záchrana. Má drahá matka mi předala jednoduché moudro, které mi tehdy zachránilo zdravý rozum: „Až budeš zase u jednoho z nich sedět v kanceláři, představ si, jak sedí na záchodě a tlačí.“
Zabralo to.
Jakmile totiž svléknete člověka z jeho funkce a postavíte ho do téhle ryze lidské situace…
Bez ohledu na nuly na účtu, ráno zasedáme na keramický „trůn“ úplně každý a vznešeně u toho nevypadá ani „ředitel zeměkoule“.
Najednou proti mně neseděli polobozi, ale lidé jako já, z masa a kostí, s kaťaty staženými na půl žerdi.
Moje máma přitom selským rozumem trefila to, co z jiné perspektivy popsal už císař Marcus Aurelius.
Ve svém vojenském stanu u zamrzlého Dunaje, obklopen morovou epidemií a všudypřítomnou smrtí, si tehdy napsal do deníku: „Lidský úděl je milovat i ty, kteří chybují. A to se ti podaří, uvědomíš-li si, že jsou to tví příbuzní a že hřeší z nevědomosti a neúmyslně a že za krátko budete vy i oni mrtvi.“
Moje máma našla lék na strach z mocných skrze fyziologii těla. Marcus Aurelius našel lék na pýchu a hněv v nekompromisní lidské smrtelnosti. Obě myšlenky svlékají lidi z masek i funkcí a říkají totožné: Nikdo z nás není z lepšího materiálu.
K čemu ten úvod o kadění a lidské smrtelnosti?
Snad jen z potřeby připomenout, jak jednoduché věci vlastně jsou.
Na našem prastarém komplexu z moci dnes bohužel úspěšně parazitují naši současní politici. Pochopili správně, že občan, aby se zbavil strachu (kterému ho oni nejprve vystaví), se rád připojí k týmu, o kterém se domnívá, že je tím, který zabije draka. A tak občan hledá, a když myslí, že našel, snaží se k týmu přimknout a naplnit iluzi loajality. Věří totiž, že když se zařadí do té „správné“ party a začne plivat po soupeřích na druhé straně barikády, získá kus síly i pro sebe.
Současní politici z nás udělali fanoušky na tribuně. Vytvořili dokonale promyšlenou past. Pořádáme hony na „ovce“ nebo „dezoláty“ a máme pocit, že bráníme vyšší principy. Dál se necháváme zaslepovat uměle vytvořenou nenávistí vůči nepříteli odvedle a metáme po sobě Kampeličkami a Čapími hnízdy jako municí, aniž bychom si uvědomili, že zlodějinu a korupci mocných jsme přijali jako spotřební zboží všedního dne.
Ať „Dezoláti“, či „Pražská kavárna“ – bečíme všichni stejně. Snad věříme i tomu, že urážet souseda s jiným názorem je zárukou šťastné budoucnosti našich dětí.
Jenomže… moc nemá být divadlo pro fotoreportéry, omluvenkou ze zodpovědnosti a vstupenkou do obchoďáku, kde je vše zadarmo.
Když v roce 1953 zasáhla Nizozemsko apokalyptická bouře, tehdejší královna Juliána nečekala na krizové štáby. Obula gumové holínky a plakala s lidmi, kterým voda vzala všechno. Že se nejednalo o pouhou pózu, pak dokázala roky soustavné a cílevědomé práce. Neustálým tlakem na tehdejší politické představitele dosáhla toho, že byl realizován obří vodní projekt Deltawerken, který zemi dodnes chrání před opakováním podobné tragédie.
Královna Juliána celý svůj život pracovala pro svůj lid.
Pochopila, že moc je v první řadě břemeno odpovědnosti vůči těm, kteří jí dali důvěru.
Přiznám se, že když jsem psala tyhle řádky, poctivě jsem hledala další takové státníky, kteří pochopili totéž. A víte, co mě dostalo do kolen? Že jsem musela v paměti a v knihách listovat o spoustu let zpátky. Vynořila se jména jako Harry Truman se svou slavnou poučkou, že na jeho stole všechny výmluvy a přehazování odpovědnosti končí, nebo Clement Attlee, který v rozbité poválečné Británii tiše a bez pompy vydupal ze země zdravotní systém pro ty nejzranitelnější.
Šokovalo mě, jak hluboko do minulosti musím jít, abych našla příklad člověka, kterého lze nazvat slovem STÁTNÍK. A ještě víc mě děsí, jak dlouho už my všichni tolerujeme současnou zmutovanou politiku. Obávám se, že dnes už se do vysokých funkcí nechodí s vědomím, že přebíráte službu a zodpovědnost za lidské osudy. Přijde mi to, jako by ti hoši a děvčata jednoduše nastupovali do korporátu – pro výhody, status, imunitu…moc.
Uvažuji nad tím, kdy si my „obyčejní“ lidé znovu uvědomíme, že politik je úplně stejný člověk jako my.
Ráno na trůnu s kaťaty na půl žerdi.
Že jeho odpovědnost není teoretický pojem z učebnice občanské výchovy, ale věc, která je přímo vymahatelná. Kdy přestaneme vřískat jeden na druhého a namísto toho obrátíme svoji pozornost k těm, kdo dělají svoji práci špatně nebo vůbec?
Tohle za nás Bůh opravdu neudělá.
Tedy… pokud nemáme v plánu počkat si na pořádný třesk a blackout, abychom pak v zimě a potmě zjistili, že:
„Lidský úděl je milovat i ty, kteří chybují. A to se ti podaří, uvědomíš-li si, že jsou to tví příbuzní a že hřeší z nevědomosti a neúmyslně a že za krátko budete vy i oni mrtvi.“
Marcus Aurelius
Zdroje:
https://www.databazeknih.cz/knihy/hovory-k-sobe-8230
https://www.zeeland.nl/canon-van-zeeland/de-watersnoodramp-1953
https://www.koninklijkhuis.nl/leden-koninklijk-huis/historie/koningin-juliana
https://www.trumanlibrary.gov/education/trivial-pursuits/buck-stops-here-sign
https://www.gov.uk/government/history/past-prime-ministers/clement-attlee
https://www.england.nhs.uk/nhsbirthday/about-the-nhs-birthday/history-of-the-nhs/
