Článek
Píšu tenhle text na mobilu ve 3:11 ráno na lůžku v jindřichohradecké nemocnici. Před chvílí mi sestřička dala první injekci na bolest. Operovali mě v deset dopoledne a já první tlaky a lehké tepání v koleni pociťuji až po patnácti hodinách !
Na rozdíl od mého spolupacienta na pokoji. Chlap jako hora, sedmdesátník, člověk, co dřel celý život a na bolest si zvykl natolik, že jeho koleno bylo po letech přežívání s čtvrtým stupněm artrózy zcela zdeformované. Po probuzení z narkózy prožívá peklo, protože mu dříve operovaná páteř nedovolila variantu znecitlivění, kterou jsem si vybrala já. Teď konečně spí. Tolik mu to přeji.
Anesteziolog mi dal na výběr a já zvolila kombinaci, která se mi zdála nejšetrnější. Uspání spodní poloviny těla spinální injekcí do zad, cílené znecitlivění nervu vedoucího ke koleni – odborně blok adduktorového kanálu – a k tomu lehké přispání.
Pro laiky to znamená jedno – žádná celková narkóza, ze které je člověk polámaný a zmatený. Navíc to má obrovskou výhodu v tom, že si sami řídíte míru své přítomnosti. Na sále hraje hudba, kterou si lékaři a sestry pouštějí k práci. Když slyšíte a vnímáte, že pan operatér právě brousí starou poničenou část kloubu, a nechcete u toho úplně být, stačí jednoduše poprosit anestezioložku, ať vám přidá do žíly a trochu víc vás znepřítomní.
Bát se nemusíte ani toho, že byste snad něco viděli.Schovají vás za plentu, pod kterou vám navíc celou dobu pouští čerstvý vzduch. Je to absolutní komfort, který korunuje nádherná obrazová tapeta na stěně sálu přímo ve vašem směru pohledu.
Díky této kombinaci přichází první vjemy z operace v 10 hodin dopoledne až teď, po patnácti hodinách, jen jako tlak a lehké tepání. Nevzbudila jsem se ve dvě ráno bolestí, ale protože jsem po zákroku prospala půl dne a po snědení polévky večer v sedm pokračovala ve spánku.
Ale pojďme na začátek.
Garance na tělo v osmapadesáti
Je mi 58 let. Na operaci kloubu se to někomu může zdát brzy, jenže má kolena by mohla vyprávět storry o stovkách naskákaných a naběhaných kilometrů a o tisících dalších nachozených se zátěží při práci servírky a prodavačky. Když máte artrózu čtvrtého stupně, věk je jen číslo na papíře. Realita vypadá tak, že si dáte čtyřkilometrovou vycházku se psem a skončíte na čtyři dny v posteli s oteklým kolenem a bolestí, při které se sotva dobelháte na záchod. Noha se postupně začíná deformovat, záda hoří bolestí, kyčel vypovídá službu a logicky odchází i druhé koleno.
Bludný kruh: kvůli bolesti se přestanete hýbat, bez pohybu začnete nabírat hmotnost a každé kilo navíc zátěž na zničený kloub násobí.
Když mi mladá paní doktorka řekla, že jsem na takové potíže ještě „příliš mladá“, myslela tím, že mít v tomto věku takhle zničený kloub je škoda a nesmysl. Až s odstupem osmi měsíců čekání na operaci mi naplno došlo, že nešlo lichotku, ale moudré varování. Protože vy nepřestanete chodit jen proto, že vás bolí koleno. Kloub bez chrupavky se ničí rapidní rychlostí a v souvislosti s tím trpí všechno kolem.
A tady nastupuje otázka „statečnosti“ a „výdrže“. Kolik bolesti a omezení člověk snese? Naučíte se ji ignorovat, zvyknete si. Pořídila jsem si fešáckou značkovou hůlku s dekorem Van Goghových slunečnic a dál rvala svých 4 až 6 kilometrů denně. A v hlavě mi vrtaly myšlenky: Má to cenu, když se stejně hýbu? Není to moc brzy? Náhradní kloub má omezenou životnost. V kolika půjdu na reoperaci? Zvládnu ji v sedmdesáti? Dožiju se sedmdesáti? A zbytek těla trpí čím dál víc, protože i s tou nejhezčí holí zatěžujete celou kostru nerovnoměrně.
Pak přišla pozvánka na první sezení s primářem ortopedie v Jindřichově Hradci a kolečko předoperačních vyšetření. Zubař, plicní, kardio, gynekologie, ARO… Vlastně si v osmapadesáti projdete takovou důkladnou garanční prohlídkou. Pro psychiku je to neskutečná vzpruha – zjistíte, že až na ty zničené panty jste vlastně docela zdravý člověk, a pokud se někde rýsuje problém, odhalí se včas.
Šumavské sbohem starým nohám
Bála jsem se ! Je to přece obrovský zásah do těla. Přemýšlíte nad komplikacemi, nad záněty, nad dlouhými měsíci rehabilitace doma. Budu rodině na obtíž?
Týden před termínem operace jsem byla zralá na psychiatrický špitál. Vedle fyzických neduhů se totiž od mládí potýkám s duševním onemocněním. Když mi bylo nejhůř, udělala jsem to nejlepší, co jsem mohla: zabalila batoh, sváču, vzala slunečnicovou hůl a sedla na vlak směr krajina mého srdce – na Šumavu. Do vsi, kde jsem strávila dětství.
Podvědomě se člověk trochu dramaticky loučí. Byl krásný zářijový den. Vyšplhala jsem se na ten obrovský krpál nad vesnicí, kam jsme jako děti chodily sáňkovat. Stála jsem na kopci, vítr mi čechral vlasy a já se zalykala blahem nad tou krásou a pocitem svobody. Dokázala jsem to vystoupat ! A došlo mi to: S novým kolenem dokážu mnohem víc. Projdu si všechny krásné kouty naší země a možná si splním sen – jít pěšky do Vídně tak, jako dřív chodívali krajánci. Nebo ještě dál. Představa, že vás vlastní nohy donesou třeba až k moři… to je motivace jako hrom! Jsem snílek? Možná. Ale nic není nemožné, když máte vůli a funkční nohy.
Kde tyhle lidi vyrábějí?
Za chvíli zkusím v nemocničním tichu ještě usnout, abych byla připravena, až se zítra poprvé postavím na svůj nový kloub a začnu trénovat na pěší výlet kamkoliv.
Na co předtím nesmím zapomenout, je OBROVSKÉ PODĚKOVÁNÍ všem, kteří pracují tady v nemocnici v Jindřichově Hradci. Mladé paní doktorce, která mi před rokem řekla, že jsem ještě příliš mladá, a já až teď chápu, co tím myslela. Panu primáři ortopedického oddělení, který vede skvělý tým lidí. Profesionálům, co navzdory vší té dřině, kterou tato práce nese, stresu, mnohdy tváří v tvář vyděšeným či nevrlým pacientům zůstávají dál laskavými lidmi.
Celý úkon jsem vnímala jako rituální kolektivní masáž duše ve skvělém wellness s báječným personálem, který mi dal pocítit, že jsem člověk, o kterého je pečováno s láskou.
Jak to v Jindřichově Hradci dělají a kde tyhle lidi “ vyrábějí "… netuším. Ale skláním se před nimi až k té své nově zoperované noze.
