Článek
„Humor je boj s lidskou blbostí, ve kterém nemůžeme zvítězit, ale nesmíme v něm ustat.“
Jan Werich
Když mluvím o humoru, mám na mysli ten, který je projevem inteligence a počítá s inteligencí diváka. Mluvím o vzácném umění, které se k divákovi chová s úctou i ve chvíli, kdy ho právě zesměšňuje.
Ale kam vlastně zmizel?
V českém mediálním rybníčku to dnes vypadá, jako by se novináři a baviči předháněli v tom, čí diváci dříve usnou nudou, případně znechuceně přepnou na jiný kanál.
Zpravodajství a televizní zábava se proměnily v digitální klid na lůžku s přísnou dietní stravou, kde je největší rebelie, když si moderátor špatně uváže kravatu. Všichni jsme se tak nějak „podělali“ z představy, že bychom mohli někoho urazit, a tak raději mlčíme – korektně a v tichu.
Přitom dějiny československého humoru jsou příběhem o odvaze, boji s nabubřelou hloupostí, ideologií nebo válkou.
V temných obdobích našeho národa humor neplnil pouze funkci zábavy, ale národní psychohygieny a odporu.
V+W v Osvobozeném divadle v písni „Hej, rup!“ a dalších textech přímo útočili na diktátory.
Werich později vzpomínal, že humor byl tehdy jedinou možností, jak nahlas říct pravdu, když byl tisk cenzurován.
Vlasta Burian do naší DNA vryl tu sladkou plebejskou drzost „Hadimršky“, se kterou rozmetal každou nabubřelou uniformu.
Jaroslav Marvan svými postavami pedantských mužů zákona a despotických otců s noblesou parodoval lidskou malost, která se schovává za pravidla a paragrafy.
Jiří Sovák tuhle marvanovskou vážnost dotáhl k dokonalému stoicismu. Jeho suchý, bezúsměvný humor byl obranou proti absurditě; Sovák dokázal s tváří antického mudrce glosovat ty největší životní katastrofy tak, že i ta nejhlubší blbost v jeho podání zněla jako sžíravá pravda.
Miroslav Horníček a jeho Hovory H byly oázou v začínající normalizaci. Vnášel do nich ducha první republiky a západní noblesy. Režim ho nakonec zakázal. Jeho humor totiž učil lidi přemýšlet, což bylo pro totalitu nebezpečnější než otevřený protest.
„Smích chytré lidi léčí a jen blbce uráží.“
Jan Werich
Miloš Kopecký tu blbost demaskoval s aristokratickým sarkasmem a Vladimír Menšík byl život sám, i se svou legendární historkou o vománkovém vínu a svítící stolici.
Slovenský závan elegance pak dodali Lasica se Satinským, u nichž jsme se smáli vlastní malosti a ještě jim za to poděkovali.
Nesmíme zapomenout ani na fenomén Svěráka a Smoljaka. Cimrman byl geniální zbraní – „cimrmanovci“ vytvořili fiktivního génia, aby ukázali, jak směšná je snaha režimu vytvářet umělé hrdiny a přepisovat dějiny.
Po roce 1989 to však navzdory přílivu svobody začalo s humorem v našich médiích haprovat.
V devadesátkách nás ještě „vyfackovala“ Česká soda, která vmetla všem do tváře, že humor nemá hranice.
Pak se ale velmi rychle začal formovat „mainstreamový (hu)mor“.
Místo osvobození jsme se dočkali jeho výprodeje.
Noblesu a intelektuální šerm vystřídala estrádní křeč v podobě nejrůznějších „Novot“ a „Zlatých mříží“.
Následoval definitivní sešup v podobě pořadů jako Tele Tele. Humor se proměnil v hospodskou rvačku, křik a pitvoření v levných parukách.
Dalším z fenoménů bez špetky vtipu je Partička.
Na první pohled se zdá, že se vrací k burianovské improvizaci, ale nenechme se mýlit. Je to spíše adrenalinový sport – rychlý, pohotový a trestuhodně zbytečný.
Partička je vlastně předstupněm té dnešní korektní nudy. Je to zábava sice „divoká“, ale politicky a společensky úplně neškodná. Nikoho neurazí, nikoho nevyprovokuje k přemýšlení, nikoho nezasáhne na komoře. Je to takový vtipný hluk, který zaplní čas v televizi, ale nevyrazí nám dech svou pravdou.
Humor v mainstreamu se stal bezlepkovou dietou, která chutná jako polystyren.
Není to jen můj dojem – potvrzují to i vědci.
Socioložka Giselinde Kuipersová ve svých studiích dokládá, že současný humor se fragmentuje do mikroskupin a mainstream se mění ve sterilní zónu.
Expertka na digitální kulturu Limor Shifmanová si zase všímá, že tlak na politickou korektnost a strach z „cancel culture“ – kultury vymazání (která dnes funguje jako digitální gilotina: stačí jeden vtip mimo manuál a vaše kariéra končí v koši) – vede k tomu, že se provokativní humor stahuje do undergroundu. Vědecké kapacity se shodují: tlak na to, abychom nikoho „nezranili“, vymazal z médií všechna ostřejší témata.
Pokud stále platí, že humor není pro blbce, pak z toho pro dnešní mediální svět vychází jediné: předpokládají, že jsme všichni totálně vymytí. Že už nerozeznáme sarkasmus od útoku a vkus od sprostoty. Chovají se k nám jako ke stádu, které potřebuje návod na to, čemu se smí uchechtnout.
Je mi 58 a odmítám tuhle diagnózu přijmout. Pokud humor skutečně léčí chytré lidi a jen blbce uráží, tak je ta dnešní „připodělanost“ v médiích jen vizitkou těch, co ji tvoří. Bojí se nás, nebo se bojí o sebe? Možná spadám do poslední generace, která ještě chápe, že když se přestaneme smát sami sobě, přestaneme být lidmi. Já se tedy raději nechám s úctou vyfackovat Werichem, než abych se stala součástí téhle šedivé, dietní a neuvěřitelně hloupé budoucnosti.
Zdroj :
Kuipers, Giselinde. Good Humor, Bad Taste: A Sociology of the Joke. (Studie o humoru jako sociální hranici a rozdílech ve vkusu).
Shifman, Limor. Memes in Digital Culture. (Výzkum internetové memetiky a fragmentace humoru do mikrokultur).
Davies, Christie. The Mirth of Nations / Jokes and Their Relation to Society. (Analýza etnického a politického humoru v různých režimech).
Werich, Jan. Jan Werich: Všechno je jinak. (Soubor úvah a rozhovorů o podstatě humoru).
Horníček, Miroslav. Hovory H. (Knižní podoba slavných televizních dialogů o noblese a inteligenci v humoru).
Just, Vladimír. Werichovo divadlo masek / Klaunovo reziduum. (Analýza tvorby V+W a jejich společenského dopadu).
Čulík, Jan. Jací jsme: Česká společnost v zrcadle polistopadové televizní reklamy a zábavy. (Kniha rozebírající úpadek kvality humoru po revoluci).
Sociologický ústav AV ČR. Humor v médiích a limity politické korektnosti. (Odborné články a debaty na téma cancel culture v českém kontextu).
The Journal of Humor Research (HUMOR). (Akademické texty o gelotologii a vlivu globalizace na lokální humor).
