Článek
V politice se nic neděje náhodou. Pokud se něco stane, můžete si vsadit na to, že to tak bylo naplánováno.
— Franklin D. Roosevelt
Vždycky jsem byla tak trochu mimoň. Od věčně ječící matky a šikanujících vrstevníků jsem utíkala do světa fantazie. Někam, kde byl svět v pořádku. Kde dobro vítězilo nad zlem, hlupáci byli k smíchu a intrikáni byli odhaleni a potrestáni.
Na podzim roku osmdesát devět minulého století (Bože, zní to děsně!) mi bylo jednadvacet. Četla jsem už jiný druh literatury, ale na mém vztahu k okolní realitě se toho moc nezměnilo.
Tehdy jsem pracovala jako vychovatelka v domově mládeže. Moji svěřenci, budoucí automechanici, byli prakticky moji vrstevníci. Bylo by vážně trapné jim nevyhovět, když mě prosili, abych je vzala na demonstraci, která se v našem milém krajském městě konala poprvé.
Zatímco v Praze se „děly dějiny“, u nás na „venkově“ se začala odehrávat fascinující psychologická dramata. Ono je totiž něco jiného skandovat a zvonit klíči v desetitisícovém davu a něco jiného jít si stoupnout na náměstí v městečku, kde se „bojovníci za svobodu“ až příliš dobře znají. V mnohých hlavinkách jistě vířily myšlenky jako divé a jejich majitelé se ptali sami sebe: „Kdy už můžu přestat soudružit, aniž by mě to stálo prémiovou dovolenou v Jugoslávii?“
Šla jsem za vedoucím vychovatelem prakticky mu jen oznámit, že své chlapce beru na „tematickou“ vycházku. Byť horlivý svazák, posledních pár dní se tvářil, že drží klíče od pravdy. Jenže v ten moment mu ty klíče v kapse začaly cinkat strachy. Když jsem mu oznámila, že kluky beru na náměstí, začal předvádět fascinující tanec neurčitosti. Koktal, mlžil a nakonec mi to zakázal. Nebylo to z přesvědčení, ale z čistého srabáctví. Co kdyby se to „otočilo“? Tenhle strážce pokroku nečekal na svobodu, on čekal na bumážku, že už je bezpečné ji mít.
Jen jsem udiveně koukala, jak se dospělý muž dokáže v přímém přenosu rozplynout v alibismu. Kluky jsem samozřejmě vzala – byl to můj první a poslední projev odporu proti tehdejším uzurpátorům.
A pak přišlo to náměstí. Bylo mi hloupé, že necítím žádné vnitřní chvění, ale ten bizarní úkaz, kdy se zničehonic na našem rynku vyrojily stovky „vnitřních disidentů“, na mě zapůsobil jako berla mrazilka Dědy Mrazíka. Úplně jsem ztuhla a nebylo to zimou.
Ten dav mě děsil. Lidé, o kterých jste celá léta netušili, že by měli jiný názor než ten oficiální, tu najednou freneticky tleskali a rytmicky provolávali hesla plná touhy po skutečné demokracii.
Vrcholem nevkusu pak byly ty „sypající si hlavy popelem“ soudružky, které náhle „procitly“ a s teatrálním pláčem nad zbitými studenty (o kterých do té doby mluvily jako o chuligánech) plynule přešly do režimu bojovnic za svobodu.
Bylo to divadlo, ve kterém herci zapomněli, že publikum si pamatuje jejich včerejší repertoár. Tohle vážně nikde jinde na světě neuvidíte – ten fascinující úkaz, kdy statisíce lidí během 72 hodin prodělají lobotomii minulosti.
Největší zázrak se ale stal v polovině prosince. Jakmile Čalfa s Havlem stvrdili předání moci, odehrálo se něco, co by lékařská věda měla zkoumat: Masová transplantace páteře.
Náš pan vedoucí vychovatel, ten opatrný svazák, si připnul trikolóru.
Jednoduchý kousek stuhy zafungoval jako odpustek. Včerejší strach se vypařil a on se stal členem Občanského fóra. Bez studu, bez sebereflexe, s tou samou horlivostí, s jakou předtím udržoval ideologickou čistotu na svém pracovišti.
Už nejsem naivní mimoň. Život mě vyškolil a já měla možnost v následujících letech pochopit, že Listopad 89 nám nepřinesl svobodu v její čisté podobě, ale naučil nás, jak rychle se dá v šatně dějin převléknout z montérek totality do obleku demokrata, aniž bychom se u toho zapotili.
Pro někoho to byl pád režimu, pro jiné jen administrativní změna zaměstnavatele.
Jsme národ, který dokáže nenávidět komunismus tak moc, že ho raději necháme vládnout v osobnostech našich nových demokratických lídrů – jen abychom nemuseli přiznat, že jsme v tom jeli všichni.
Optimista by možná řekl, že jsme se z historie poučili. My, špatně informovaní pesimisté, víme své: V Česku revoluce nekončí vítězstvím pravdy a lásky, ale tím, že si největší prospěcháři stihnou jako první v čistírně vyzvednout nový kostým.
