Dobrovolnicí v programu Sar-El v izraelské armádě

„Co blbneš, vždyť se tam upečeš,“ reagovali přátelé na informaci, že se chystám v létě na svou první cestu do Izraele. Desetitsíce žen a mužů, dokonce i teenagerů z celého světa, nejen Židů, se ročně zúčastní dobrovolnického programu Sar-El, a jsou nadšení.

Jako dobrovolnice v cizině si musím zaplatit letenku a dobré zdravotní pojištění kvůli práci na místě. Ubytování, stravování a program zajišťuje hostitelská organizace.

Přihlásila jsem se do anglicky mluvící skupiny v srpnovém termínu. Musí mě také doporučit koordinátorka Sar-El v České republice. Ještě mi moje praktická lékařka musí potvrdit poměrně rozsáhlý formulář, a letím…

...s ukrajinskou leteckou společností přes Kyjev do Tel Avivu. Během dvouhodinového letu z Ukrajiny skupina mladých ortodoxních maminek s miminy pobíhá po letadle, odnáší letuškám nádobí do kuchyňky a telefonuje. V zadní části letadla sedí ještě dva mladí Němci vyjukaní z toho frmolu.

Naší povinností bylo se každý večer zúčastnit společného programu v naší domovské dílně, tam už nebyla povinná uniforma. Připadala jsem si jako na pionýrském táboře, ale co bychom na základně jinak dělali? Večery byly zábavné, celou dobu se řehtáme, madrichy nám chystaly zajímavý program. Pro ně je lepší věnovat se dobrovolníkům, než bojovat.

Během přistání v Tel Avivu na zoufalé volání letušky:„Siďitěś,“ maminky nereagují, i přesto šťastně přistaneme na letišti Ben Guriona. Na letišti nás vyzvedává koordinátorka programu Sar-El Pamela, jak jí všichni oslovují, její příjmení si později vyhledám na stránce programu www.sar-el.org.

Pamela nás odváží na vojenskou základnu u starověkého města Beer Sheva (Sedm studní) uprostřed Negevské pouště, ta tvoří 60% rozlohy Izraele.

Na začátku pobytu jsme během slavnostním ceremoniálu všichni členové naší skupiny obdrželi výložky s izraelským nápisem Sar-El. Tady je norský režisét a zároveň evangelický kazatel Jostein Skevik, ten o nás natočil krátký dokument a během pobytu také fotil. Jostein je v Izraeli pečený vařený na nejvyšších místech, pobyt na programu Sar-El dostal jako dárek k 50. narozeninám od své manželky a čtyř dětí.

Jostein založil Africa - Israel Initiative a právě má přednášku v Kigali ve Rwandě.

Naše dvanáctičlenná skupina před fíkovníkem s našimi dvěma madrichot, které se o nás vzorně staraly, sedí vlevo dole. V naší skupině bylo 9 mužů a 3 ženy, 5 z Německa, 4 Holanďané, 2 Norové a já. O každou skupinu se stará madricha (vojačka, překlad z hebrejštiny je učitelka), my jsme měli dvě děvčata: Noam z Haify a Jessiku, ta se nedávno přistěhovala s rodinou z Jihoafrické republiky a během našeho pobytu obdržela izraelské občanství. V IDF slouží 3 resp. 2 roky izraelští židovsští kluci a holky. Dobrovolně tam mohou sloužit ortodoxní Židé, Arabové, Beduíni a solidární Drúzové z Golanských výšin u syrských hranic. Až po absolvování vojny mohou mladí Židé nastoupit na univerzitu. Potkala jsem na základně mnoho mladých Židů z bývalé SSSR, také v armádě slouží mladí Židé žijící v různých zemích světa, dobrovolně.

Po příjezdu na základnu jsme ubytovaní v jednoduchých buňkách, oblékáme si vojenskou košili a kalhoty a vyrážíme do prosté jídelny. V jídelně je několik ptačích hnízd, ptačí štěbetání a zpěv máme namísto rádia.

Tak vynikající jídlo jsem ještě nejedla, se spoustou ovoce, zeleniny a výborná košer jídla. Na oběd máme masovou, na večeři mléčnou kuchyni, často rybu, ta je neutrální. Ke všemu vynikající parve, tedy neutrální jídla, pokaždé máme k dispozici humus.

Všichni se cpeme, kluci si dávají několik nášupů, kupodivu jsme nikdo za 3 týdny nepřibrali. Teplé jídlo nám na talíř nakládají vojáci-kuchaři, po večeři vždy dva z nás umývají nádobí. Po zaměstnání zůstávají na základně jen ti nezbytní hlídači a odborníci, a tak se musíme zapojit, což nám ale vůbec nevadí.

Šéf naší dílny Zif pózuje s naší fotografkou z Holandska. Během tří týdnů konáme poměrně jednoduchou práci, která nevyžaduje dlouhé zaučení. Na základně jsme napůl tajně, už jinde nebylo volné místo, což se projeví v době, kdy tam dorazí kontrola z velení. Jedno dopoledne strávíme zamčení v naší domovské dílně. Celý týden před kontrolou se na základně pilně uklízí, vše je natřeno a vytvořeny desítky aktuálních a kupodivu zajímavých barevných nástěnek. Na nich jsou velké obrázky z plotru zejména z výletů vojáků s veliteli. Na fotkách vypadají všichni spokojeně a uvolněně.

O víkendu musíme základnu opustit. Bydleli jsme a stravovali se v Tel Avivu v hostelu programu Sar-El zdarma, ten se jmenuje Beit Oded. O hostel se stará dobrovolník, holandský důchodce. O hosty se starají a hlídají zde vojáci, vždy jsme se museli prokázat průkazkou programu Sar-El. Vojáci také vedli páteční večerní šábesovou bohoslužbu.

Moje německá kolegyně, snažící se nepromarnit ani minutu, si před šábesem lítáním po městě přivodila úpal. V sobotu ráno jsem jí darovala velký kapesník na studené obklady a sama vyrazila hledat synagogu. Ptám se: „Kde je synagoga?“ Nikdo neví, nerozumí. Pak potkám mladou ženu, ta mě opraví, že hledám knesset, tedy shromáždění, a zavede mě do skromné synagogy marocké židovské komunity. Ta byla z Maroka vyhnána spolu s téměř milionem Židů v roce 1948 po vzniku Izraele z celé severní Afriky.

Náš hostel leží poblíž mořské pláže s mnoha luxusními hotely. Účastníci programu Sar-El jsou v Izraeli velmi vážení, v hotelech vás pustí do bazénu zdarma. Pláž hned vedle starověkého přístavu Jaffa je plná lidí, silné vlny vrací plavce ke břehu. Po konci šabatu strávím večer s přáteli. Několik českých a slovenských párů se schází, každý přinese něco dobrého. Já tehdy měla korálkové období a všechny dámy ocenily možnost se zkrášlit mými krásnými výrobky, stejně jako naše madrichot.

Večer po skončení šábesu je potřeba hostel uklidit, a tak popadneme smetáky a kýble a uklízíme, až poté Holanďan odemkne vchodové dvěře a vypustí nás do města plného lidí. Procházíme starověkým přístavem Jaffa, prodíráme se úzkými uličkami plnými lidí. Jedna Američanka nás zavede do vynikající arabské restaurace, dáme si něco hodně sladkého a výborného.

Před hostelem poté potkáváme Noam s babičkou. Noam mě babičce představí a zdůrazní, že jsem z „Československa“. Babička mi podává ruku a klaní se skoro k zemi: „Díky vaší pomoci jsme přežili a mohl vzniknout stát Izrael,“ dojatě se mi svěřuje. Já to samozřejmě moc dobře vím a jsem také dojatá.

Během víkendu jsem navštívila v Galilei u libanonských hranic kamarádku mého otce z dětství na Slovensku. Můj otec chodil s její sestrou, která bohužel po návratu z koncentračního tábora brzy zemřela na srdce, nebylo jí ještě ani 20 let. Hedu moje návštěva vemi rozrušila, připomněla jí všechno krásné, ale i velké utrpení a smrt.

Jako dárek jsem přivezla tričko a čepici z European Maccabi Games (židovské olympiády) ve Vídni, kterých jsem se zúčastnila jen několik týdnů před návštěvou Izraele. Nevědomky jsem rodině připomněla velmi smutnou událost. V roce 1947 jejich příbuzný, tehdejší pražský rabín a zároveň předseda československé Maccabi, za války byl rabínem v západní armádě, letěl do tehdejšího Britského mandátního území Palestina domlouvat první poválečnou Maccabiádu, při zpátečním letu bylo jejich letadlo zřejmě sestřeleno nad Řeckem, tehdy zmítaným občanskou válkou.

V sobotu večer před odjezdem potkáme u vchodu naši Noam. Hlídá hostel a stará se o naši bezpečnost. Je velmi zábavná, říkala, že bude příští izraelskou prezidentkou. Držím jí v tom palce.

V neděli ráno odjíždíme autobusem s dalšími dobrovolníky z podzemí jednoho z nějvětších autobusových nádraží na světě zpět na základnu.

Na první, celodenní, výlet jsme se vypravili k pásmu Gazy u hranic s Egyptem, je pruh země u Středozemního moře, nejlidnatnější území na světě.

Zastavujeme u vojenského památníku Black Arrow (černý šíp), naším cílem je město Sderot na hranici s Gazou. Noam nám ukazuje na mapě naši polohu v poušti. Nacházíme se nedaleko

Prohlédneme si soukromou záchrannou stanici David Magen Adom (červená Davidova hvězda) a jejich nejnovější supermoderní sanitky darované francouzskými Židy.

Naproti záchrance stojí základní škola překrytá betonovou mušlí pro ochranu před raketami z pásma Gazy, aby děti nemusely neustále přerušovat vyučování a utíkat do krytu. Ty nejmenší děti mají každé svého staršího patrona, který na ně dohlíží a pomáhá mu během poplachu, je to důležité také kvůli psychice, aby každé jednotlivé dítě nebylo ponecháno bez pozornosti.

Tito dva kluci z Německa jsou potomky židovských uprchlíků z oblasti s maďarskou menšinou v Rumunsku. Jejich rodiče odtamtud uprchli koncem 80. let minulého století, kdy se diktátor Caucescu snažil odtamtud vysídlit vlivnou maďarskou menšinu.

Nedaleká betonové policejní stanice skrývá výstavu raket, které vypálili na Sderot z Gazy. Všechna izraelská policejní osobní auta jsou naše Octavie, stejně jako mnoho taxíků. Pak se mačkáme v betonové autobusové zastávce naproti, ta slouží bohužel velmi často jako protiraketový kryt. Stejné se teď bohužel rozšířily také na Ukrajinu.

Na tržišti ve Sderotu je slyšet převážně ruština, možná ukrajinština.

Přejeli jsme k Mrtvému moři níž a níž pod hladinu Středozemního moře. Míjíme továrnu na výrobu kosmetiky z léčivého bahna Mrtvého moře s názvem AHAVA. Mám z plavání šok. Horká voda nasycená solí nedovolí plavat, neustále vynáší nohy nahoru. Plavčík na mě křičí: „Na záda. Na záda!“

Na pláži se fotíme v plavkách se samopalem našeho doprovodu, vojáka jménem Bar (slunce). Mažeme se bahnem, na toaletě teče jen horká voda, ani se nedá pít, v tom vedru.

Pláž u Středozemního moře s luxusnímu hotely v Tel Avivu nedaleko hostelu programu Sar-El s názvem Bejt Oded.

Na závěr pobytu obdržíme diplom a vyjedeme na poslední půldenní výlet do kibucu Boker Tov (v překladu: dobré ráno).

Na druhý půldenní výlet se některým přepracovaným dobrovolníků nechtělo vstávat.

Nejprve si v kibucu Boker Tov v Negevské poušti prohlédneme skromný domek, kde trávil důchod první izraelský premiér Ben Gurion s manželkou. Pěstují vinnou révu a vyrábí výborné víno. Kolem nás je spousta opuncií s lahodnými plody, které míváme také k dispozici v jídelně.

Pracovna Ben Guriona v jeho domku v poušti v kibucu.

Tady si manželé Gurionovi vařili v jednoduše zařízené kuchyňce.

Dozvídáme se od Noam podrobnosti ze života Ben Guriona.

Pak máme zavřít oči, chytit se za ruce a děvčata nás někam vedou pouští. Najednou se ozve: „Otevřete oči!“ Stojíme před jednoduchými kamennými stélami manželů Gurionových s výhledem na vádí řeky Zin v poušti.

Nedaleko je muzeum Ben Guriona a malá rezervace.

Naše madricha Jessika na pláži Mrtvého moře se samopalem našeho doprovodu. Takto jsme se všichni vyfotili, také já, pacifistka.

Na závěr ještě prožijeme víkend v Jeruzalémě v hostelu IDF. Nesmím zapomenout na muzeum holokaustu Jad Vashem. Poté zamíříme na arabské tržiště u Zdi nářků, hledám levnou mezuzu pro svitek modlitby, dárek od mé pratety z Maďarska.

Samotná bílá žena v Izraeli je Araby považovaná za Američanku, jakmile obchodník zjistí, že jsem z České republiky, sníží cenu na polovic, na 40 šekelů, tedy zhruba na 240 korun. Mezuza je z olivového dřeva s malou kovovou snítkou olivy na ní.

Procházím Starým Městem Jeruzaléma a užívám si historii na každém kroku. Večer se sejdeme v Tel Avivu s Hankou a Magdou v restauraci. Venku postávají skupinky lidí, popíjejí, povídají a smějí se. Loučíme se. Odjíždím na letiště a za několik hodin jsem zpátky doma.