Článek
Putování po stopách Rothschildů a Lichnovských s podtitulem Podnikatelé na hranici se uskutečnilo v rámci Polských dnů v Ostravě 2025. Dozvěděli jsme se o činnosti a osudech Rothschildů v souvislosti s Vítkovickými železárnami, o vzniku Severní dráhy císaře Ferdinanda a také o podnikání Rothschildů v hornictví. Navštívili jsme rozsáhlý zámecký park okolo zámku Rotschildů v Šilheřovicích v bývalém Prusku, dozvěděli jsme se o historii bývalého hlučínského panství Rotschildů včetně tamních památek. Okouzlila nás taktéž Chuchelná nejen historií bývalé továrny na zpracování lnu rodu Lichnovských, taktéž jejich tamní hrobka a moderní kostel. Prohlédli jsme si se současnou majitelkou jeden ze vzkříšených Rothschildovských hospodářských dvorů v Bělé.
V těchto místech vychází na povrch Jaklovecká dědičná štola, dodnes částečně zachované důlní dílo ve vrchu Jaklovec na Slezské, tehdy Polské, Ostravě. Stala se základem mělkých a následně hlubinných dolů na Jaklovci. Ražbu zahájil hrabě Wilczek (1748–1834) v roce 1829 v místě, kde uhlonosný karbon vycházel na povrch. Na financování se podílel olomoucký arcibiskup Rudolf Habsburský, majitel Rudolfovy hutě.
Jaklovecká dědičná štola byla založena pro potřeby průzkumu pohoří na uhelné sloje, jejich těžení, za účelem odvodňování a větrání dolů na Jaklovci. Štola procházela důlními poli těžířů Rothschilda, Wilczka a Zwierziny, její celková délka dosahovala 3160 m a hloubky až 60 m, asi od roku 1881 byla postupně likvidována.
Město Ostrava vybudovalo v roce 2021 také odpadní štolu klasickou hornickou metodou – ražbou. Podzemní tunel je součástí nového sběrače splaškové kanalizace pro městské části Radvanice a Bartovice. Odpadní vody tak zamíří přímo do čističky odpadních vod a ne do řeky. Odpadní štola pod Slezskou Ostravou musela být kvůli skalnímu podloží ražena pomocí trhavin, což bylo časově náročnější.
Štola se razila ze dvou stran, je vyztužená kovovými oblouky ve vzdálenosti jen 50 cm od sebe. Její celková délka je 671 metrů a prochází až 28 metrů pod povrchem. Tunel je součástí 7 km dlouhého sběrače splaškové kanalizace, ten je nezbytný pro ostravské části Radvanice a Bartovice. Navazující stavby přivádějící splaškové vody do páteřní sítě budou realizovány postupně v následujících letech. Projektová dokumentace pochází už z roku 2001.
Pro větrání Jaklovecké dědičné štoly a okolních důlních děl byly na Jaklovci vyhloubeny jámy nazývané světlíky, v roce 1830 byl vyhlouben Světlík č. 1, vyzděný, hluboký 11,6 m, nalezneme jej hned nad bývalou Vinotékou Mundlich, se kterou sousedil sklad archivních vín v bývalé štole na ulici Dědičná na Slezské Ostravě. Tato jáma zanikla zasypáním hlušinou v roce 1850. Rekonstrukce proběhla v roce 2014. Pozor, okolo světlíků hrozí vždy nebezpečí výstupu důlních plynů.
Prostory štoly byly za války přebudovány a sloužily jako protiletecké kryty.
Stavba prosklené oranžerie se odráží ve vodní nádrži zámeckého areálu. Po renovaci budovy historicky zvané Palmenhaus se v tomto kultivovaném, historickém, otevřeném prostoru návštěvníci cítí příjemně. Přestože prostoru dominuje sklo a litinové oblouky odlité na míru v Rothschildových slévárnách dodnes, přesto zde návštěvníci prožívají čas v prostoru patřícím do 21. století.
Zámecký park v Šilheřovicích je z největších parků v českých zemích. Samotný park byl budován po roce 1820 a postupně byl rozšiřován, dnes má rozlohu 98 ha. Terén parku je zvlněný, střídají se zatravněné plochy s hustým stromovím, solitérními stromy nebo skupinami. Zdejší buky jsou pozůstatkem původní krajiny, impozantně v syté zeleni palouků působí mohutné duby.
Významným prvkem parku jsou vodní plochy a pozůstatky romantických staveb, ve svahu naproti hlavnímu průčelí zámku se nachází vodní bazén s figurální plastikou Neptunovy kašny. U rybníka poblíž hlavního vstupu koncem 19. století vyrostly velké skleníky, zejména pro ananasy. Rozlehlé travnaté plochy umožňují v parku golfovou hru.
Mezi lety 1742 až 1920 náleželo celé Hlučínsko, tedy i Šilheřovice, k Prusku. Panství Šilheřovice roku 1787 koupil rod Eichendorfů, ten zde počátkem 19. stol. nechal vybudovat trojkřídlý klasicistní zámek.
Roku 1844 koupili zámek s okolním panstvím Rotschildové, vlastnili jej až do roku 1945, respektive 1939, kdy jim byl zkonfiskován. Ve 2. polovině 19. století nechali zámek přebudovat do dnešní pseudobarokní podoby.
Součástí zámeckého areálu v samém středu golfového hřiště se nachází bazén ve tvaru protáhlého kvadrilobu se sousoším Neptuna uprostřed nádrže ze začátku 19. století, tedy Neptunova kašna. Nachází se před hlavním zahradním průčelím zámku.
Manor House neboli Panský dům inspirovaný anglickou architekturou u jižní brány zámeckého parku v Šilheřovicích byl postaven v polovině 19. století, v té době zámek Šiheřovice patřil rodině Rothschildů. Manor House tehdy sloužil k odpočinku majitelů a obraně obory. Stavbu využili Jan a Zdeněk Svěrákovi ve filmu Tmavomodrý svět.
Jižní brána u Manor House, tzv. Ostravská brána ozdobená kovanými ornamenty a umístěná mezi zděnými pilíři, vznikla v roce 1716. Je to vysoce kvalitní uměleckořemeslné dílo povrchově upravené grafitem v kombinaci se zlacením a barevnou polychromií.
Farní kostel Římskokatolické farnosti Hlučín je jedním ze tří památkově chráněných kostelů v Hlučíně, vznikal v několika slohových obdobích (gotika, renesance, baroko, pseudogotika). Kostel sv. Jana Křtitele stál již roku 1378, patří mezi nejstarší kostely v okolí. Od roku 1648 kostel neměl věž, nová byla vybudovaná v roce 1791, je vysoká 46,7 m.
Město Hlučín s 13 tisíci obyvateli je centrem Hlučínska, v roce 1473 koupili Hlučín páni z Poděbrad a Kunštátu, v roce 1475 si Hlučínsko podrobil uherský král Matyáš Korvín ve válkách o Moravu s Jiřím z Poděbrad. Pruská éra mezi léty 1742–1920 na Hlučínsku přinesla převratné změny v oblasti hospodářské, politické i národotvorné, soustavná germanizace zde začala po roce 1871, tedy po sjednocení Německa. Ještě předtím zakoupili v roce 1844 hlučínské panství Rothschildové. V té době ještě v Rakousku platilo poddanství, zejména Židé zde nemohli vlastnit pozemky, stěhovat se či vlastnit nemovitosti, proto si zvolili sídlo v Prusku na dohled od Vítkovic a svých dolů.
Po připojení Hlučínska k Československu v roce 1920 zde byla většina obyvatelstva odkázaná na práci v Ostravě, Opavě anebo také v Německu. Průvodní jevy Velké hospodářské krize jsou zřejmě klíčem k pochopení zdejších radikálních změn na politické scéně počátkem 30. let, kdy se Hlučínsko stalo v parlamentních volbách v roce 1935 snadnou kořistí Henleinovy Sudetoněmecké strany. Poté sled politických událostí už směřoval neodvratně k mnichovskému diktátu a posléze k připojení Hlučínska k Německu. Tak ztratili Hlučíňané československé občanství, to vedlo též k odvodům mladších ročníků, mnozí z nich se v září 1939 účastnili válečného tažení proti Polsku. Od roku 1943 zde docházelo k totální mobilizaci pracovních sil, tedy odrostlých chlapců, žen, dívek i přestárlých.
Pak se začaly od léta 1944 objevovat nad Hlučínem americké a anglické bombardéry, nálety sovětských letadel avizovaly blížící se frontu. Během těžkých osvobozovacích bojů zde německá obrana využívala původní československé opevnění vybudované před druhou světovou válkou. Po válce byla situace velmi složitá, panovalo zde bezvládí, také bylo obtížné rozpoznat kdo je tu Čech a kdo Němec, což bylo zásadní pro zařazení osob do odsunu.
Vybudování hlučínského sirotčince Charlottenstift pro chlapce iniciovali tři synové barona Anselma Salomona Rothschilda (1803–1874), a to Nathaniel, Ferdinand James a Salomon Albert. Sirotčinec byl dokončen v roce 1865 a na počest jejich předčasně zesnulé matky Charlotte nesl její jméno.
Dvoupodlažní pozdně klasicistní budova je situována ve svahu, tudíž hlavním vstupem s dodnes zachovaným portálem se vchází do patra, do přízemí se vstupuje z níže položené zahrady. Do štítu stavby byl původně umístěn nedochovaný plastický erb Rothschildů. Autor není známý, může jím být některý projektant pracující pro Rothschildy ve Vítkovicích, asi z rodiny Krausů, objevují se zde totiž prvky shodné s vítkovickým zámkem.
Chovanci dostávali v sirotčinci výživnou stravu, ošacení (stejnokroje) a bylo dbáno na jejich vzdělání v místní škole. Po vyučování pracovali na zahradě, ve volném čase mohli trávit čas na hřišti a věnovat se tělocviku. V ústavu zůstávali do dovršení čtrnácti let.
V letech 1920 až 1925 budova sloužila jako provizorní sídlo nově založeného gymnázia, později zde sídlil finanční úřad, od padesátých let Dům pionýrů a mládeže. Většina cenných architektonických prvků a detailů bohužel zanikla při adaptaci v padesátých letech.
Zámek je součástí urbanistického celku s farním kostelem, původně dřevěná fara se připomíná k roku 1508, nynější dvoupodlažní zděná budova s valbovou střechou byla dokončená v roce 1782, počátkem 20. století byla budova rozšířená.
Zámek v Hlučíně tvoří součást historického jádra města, první zmínky o zámku jsou z poloviny 15. století, ovšem předtím zde stávala gotická tvrz. V době napoleonských válek, po porážce pruských vojsk, zde byli ubytováni francouzští důstojníci. V polovině 19. století zakoupili hlučínské panství Rothschildové, ti později zámek pronajímali, například pruskému soudu.
Zámek měl během druhé světové války zajímavý osud. V roce 1938 byl jako židovský majetek Rothschildů zřejmě arizován, v roce 1943 prodán městu Hlučín, po válce město v rámci Benešových dekretů o zámek přišlo.
Po roce 1985 zde sídlila obchodní a učňovská škola Spotřebního družstva Praha. V roce 1999 odkoupilo zámek město Hlučín zpět, v roce 2006 byla dokončená jeho rozsáhlá rekonstrukce, dnes je využíván pro kulturní a společenské události. Okolo zámku a kostela právě probíhá archeologický průzkum, viz fotografie.
V poklidné obci Bělá dnes na vzkříšeném hospodářství jednoho z tří desítek bývalých Rothschildových dvorů nadšení manželé chovají a trénují desítky koní. Poslední majitel zde choval ovce.
Podle fotografií, které nám ukázala majitelka hospodářství, byly nejen hospodářské budovy počátkem 21. století, kdy dvůr koupili, v katastrofálním stavu. Bylo potřeba budovy zastřešit a z peněz z prodeje každého dalšího koně či z provozu penzionu zrekonstruovat postupně všechny části dvora.
Paní majitelka nám zasvěceně a velmi zajímavě vyprávěla nejen o provozu dvora, ale také o nejistých začátcích, které zde s manželem prožili.
Manžel se už dříve věnoval parkuru, s manželkou zde vybudovali potřebné zázemí pro chov koní, rozlehlé stáje a další potřebná zařízení.
Tréninková hala dnes slouží opět svému účelu, dnes nepoznáme, že ještě při koupi hala neměla střechu. Naštěstí se manželům podařilo zhruba během tří let celé hospodářství uvést do provozuschopného stavu.
Jedna z budov slouží jako penzion se slavnou a taktéž zahraniční klientelou, nejvzdálenější asi z Mongolska. Součástí penzionu je sklepní prostor upravený k pořádání společenských akcí. Na fotografii je původní kamenná dlažba na nádvoří.
Několik desítek dvorů vybudovali v 19. století na svém hlučínském panství Rothschildové jako hospodářské zázemí.
Na fotografii je bývalá vodárenská věž naproti továrny. Obec se snaží o její smysluplné využití, což se jí zatím nedaří.
Hlučínsko v pruském Slezsku mělo především zemědělský charakter, to byl základ také pro hospodaření rodu Lichnovských. Ve 2. polovině 19. století věnoval velkou pozornost zdejšímu hospodářství na svém panství kníže Karl Maria Lichnovský, to vedlo k ohromnému vzestupu, jeho velkostatek byl koncem 19. století pokládán za vzorový.
Kníže Karl Maria v roce 1901 zemřel a panství převzal jeho jediný syn Karl Max. V roce 1906 přichází do jeho služeb třicetiletý národohospodář Paul Püschel, jeho kvalifikace, talent i elán jej rychle vystřelily do funkce vrchního správce panství. Svými návrhy se zde snažil vybudovat ekonomické, efektivní a především ziskové hospodářství. Došlo ke zrušení neefektivních provozů - lihovaru, mlékárny, cihelny, chovu skotu pro maso atd.
Püschel se hlavně snažil o transformaci knížecího hospodářství na tovární s využitím vlastních plodin k průmyslovému zpracování. Šlo zejména o zvýšení produkce cukrové řepy pro cukrovar v Ratiboři v dnešním Polsku. Tehdy začíná pěstovat len pro novou zpracovatelskou továrnu v Chuchelné založenou v roce 1907, zde byl Püschel záhy jmenován generálním ředitelem.
Podnik se postupně stal z největších a nejmodernějších v Evropě, umístění továrny bylo zvoleno ve strategické blízkosti nádraží v Chuchelné. Stavitel Josef Holuscha zde vybudoval z režného zdiva lámárnu a tírnu, nezbytnou kotelnu se strojovnou, agregát a dům dozorce, ten se jediný zčásti dochoval, na fotografii.
Továrna byla brzy rentabilní, osevní plocha lnu se do roku 1911 zdvojnásobila, sklidilo se přes 1000 tun surového lnu, z něho se získalo 215 tun vlákna a 115 tun koudele. Püschel rozšířit pěstební plochu lnu na úkor píce, takže snížil stav chovného skotu. S hrozbou války rostl zájem o zpracovaný len, lněné vlákno bylo potřeba na uniformy, lana, plachty, stany a plátna k potažení konstrukcí křídel válečných letadel.
Diplomat Lichnovský na vyšších místech prosadil dodávky svého lnu pro německý a rakouský erár. Kromě nutného rozšíření výroby se nově zužitkovalo lněné semeno k lisování oleje. V té době navštívil podnik také císař Vilém II. Celý areál továrny byl během první světové války podstatně rozšířen. Výroba lněného vlákna přinesla bohatství umožňující další rozkvět panství.
Po válce produkce továrny prudce klesla, ještě v roce 1921 v době úpadku zde pracovalo až 420 zaměstnanců, převážně žen, které tehdy hledaly hůře pracovní uplatnění než muži. Lichnovský nechal v roce 1920 pro dělnice vedle továrny zbudovat tzv. Dívčí domov, na fotografii je jeho průčelí, na dolní fotografii honosná vstupní hala, bylo zde ubytováno až 350 děvčat. V současnosti obec stavbu upravila na bytový dům. Stejný význam věnoval Lichnovský i zaměstnancům hospodářských dvorů, nechal pro ně postavit bytové domy, celkem 120 bytů.
Poté, co se Hlučínsko v roce 1920 stalo součástí Československa, se dříve celistvé panství Lichnovských nacházelo na území tří států – Československa, Německa a Polska. Celní bariéry zdražily suroviny i odbyt, len ze statků na území Československa kapacitě továrny nestačil. V důsledku československé pozemkové reformy z roku 1924 navíc přišel Lichnovský o 60% zdejších pozemků, to byla poslední kapka a konec hospodaření na panství, do kterého dříve tolik investoval. Po roce 1920 objem výroby lnu rapidně poklesl, přestože se zkrátil pracovní týden a došlo k radikálnímu snížení počtu zaměstnanců, byla výroba v roce 1926 ukončena, poté koupil továrnu stát a v roce 1929 zde provozoval tabákovou továrnu. Během druhé světové války zde fungoval muniční závod vyrábějící náplň do dělostřeleckých nábojů. Od roku 1949 se zdejší podnik i přes četné změny provozovatelů trvale věnuje výrobě vstřikovacích forem a zpracování termoplastů.
Hrobka Lichnovských, mauzoleum či kaple sv. Kříže je pohřebiště šlechtického rodu Lichnowských z Woschütz (Lichnovských z Voštic) v parku poblíž rybníka v Chuchelné. Novogotická hrobka majitelů zámků Chuchelná a Hradec nad Moravicí z režného zdiva byla postavena podle opavského stavitele Julia Lundwalla v letech 1902–1903, ten pracoval pro Lichnowské také na zámku v Hradci nad Moravicí.
Hrobku nechal postavit Karel Maxmilián kníže Lichnovský (1860–1928), během jejího vysvěcení v roce 1903 sem byly přeneseny ostatky Karla Marii knížete Lichnovského (1819–1901) z místní zámecké kaple. Na konci druhé světové války bylo mauzoleum poničeno, trosky vedlejšího farního kostela z roku 1921 musely být strženy, poté bylo mauzoleum využíváno k bohoslužbám. V roce 1996 byla dokončena výstavba nového kostela Povýšení sv. Kříže, následovalo restaurování mauzolea dokončené v roce 2014.
Hrobka byla postavena v tzv. dětské zahradě (Spielgarten) zdejšího zámku na osmibokém (oktogonálním) půdorysu a je jak je zvykem dvoupodlažní. Uprostřed krypty se nacházejí tři sarkofágy – měděný Karla Marii Lichnowského, dřevěný jeho choti Marie a uprostřed mramorový jejich syna Karla Maxe Lichnowského. Dubový sarkofág poničili sovětští vojáci v roce 1945, vnikli do rakve a šlechtičnu okradli. Tumbu ze supíkovského mramoru, zdobenou emblémy a plastickou hlavou zesnulého vytvořil sochař Josef Oberth (1874–1961), absolvent vídeňské Akademie výtvarných umění.
Na konci 60. let započaly sbírky na nový kostel v Chuchelné, už v červnu 1969 byl položen základní kámen. Kvůli normalizaci byl rozjetý projekt zastaven, po roce 1989 byl základní kámen znovu vysvěcen v dubnu 1990 na Velehradě během první návštěvy papeže Jana Pavla II.
Projekt vypracoval Jan Krömer, kostel povýšení svatého Kříže byl vysvěcen za účasti několika tisíc věřících tehdejším olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem v květnu 1996. Kromě obyvatel z okolí podpořili stavbu kostela finančně také věřící z Polska a Německa.
Poznámka na závěr: Dědicové rodiny Rothschildů usilují o pozemky dnes v majetku obce Šilheřovice. Poté, co všechny naše soudní instituce zamítly dovolání, dědicové podali kvůli rodinnému panství Šilheřovice stížnost na Česko k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Židovská rodiny Rothschildů vlastnila od 19. století nejen ve Slezsku značné majetky, ty patřily jejich vídeňské větvi. Tyto majetky byla pod nátlakem nucená v roce 1939 převést na Německou říši, po roce 1945 o ně znovu přišla na základě Benešových dekretů. Došlo tak na dvojí nespravedlnost, po roce 1989 podle mě na třetí.
Prostřednictvím žaloby se dva žijící dědicové ze dvou rodinných větví domáhají určení, že ke dni své smrti v roce 1942 byl majitelem nemovitostí stále Alphonse Mayer von Rothschild, v praxi by to znamenalo, že neplatí převod na Německou říši ani poválečná konfiskace.
Klíčovým důvodem zamítnutí bylo, že vdova po Alphonsi Mayerovi, posledním držiteli majetku, po roce 1945 plně nevyužila možnost domáhat se svého vlastnického práva, to tehdejší právní řád papírově umožňoval. Zemský národní výbor ji tehdy odkázal na soudní řízení. Ústavní stížnosti ale poukazovaly na to, že právní předchůdkyně žalobců nárok po válce uplatnila, ovšem dokumentace o výsledku se nedochovala. Stát tehdy převzal majetek bez právního důvodu, proto řádně nenabyl vlastnické právo.
Z oficiální úředních listin plyne, že přeživší rodinní příslušníci po válce podali žádost o vyklizení jejich panství, stát ale řízení protahoval. Po únoru 1948 pak že státní úřady v řízení o vyklizení panství úmyslně nepokračovaly.
Rodina Rothschildů považuje odmítnutí dnešních českých soudů se věcí zabývat za legitimizaci nacistických protižidovských opatření z doby holokaustu, které je nepřijatelné, a v dnešní době prodchnuté stále se prohlubující ztrátou historické paměti navíc mimořádně nebezpečné, uvádí se v prohlášení rodiny.
Jeden z dědiců Rotschildů Geoffrey Hoguet stále uvádí, že rodina má zájem jen o nemovitosti dnes převážně v držbě státu nebo obcí. Majetky v soukromých rukou potomci nárokovat nechtějí, proto nežádají například o vydání zámku Šilheřovice, ten je v soukromém vlastnictví, stejně jako o doly a železárny. Nárokované parcely mají v katastru většinou označení ostatní plocha či zahrada, zastavěná je pouze malá část. Například obec Šilheřovice ve vyjádření k dovolání uvedla, že se o sporné nemovitosti řádně stará a nadále je plánuje využívat. Varovala před narušením právní jistoty.
Zdroje:
Výklad průvodce putování po stopách Rothschildů a Lichnovských viz www.provedu.cz
Informační tabule v a na navštívených objektech
https://advokatnidenik.cz/2021/07/13/rothschildove-se-kvuli-sporu-o-panstvi-na-morave-obratili-se-stiznosti-k-eslp/
