Článek
Vila Löw-Beer v Brně, nejmladší pobočka Muzea Brněnska, se nachází na ulici Drobného 22 a nabízí stálou expozici Židé na Moravě. Vila a její obyvatelé.
Nemovitosti s pozemky na Drobného 22 v roce 1903 zakoupil továrník Moriz Fuhrmann a nechal si zde postavit rodinnou vilu podle projektu vídeňského architekta Alexandra Neumanna. Po Fuhrmannově smrti v roce 1910 byla vila prodána textilnímu podnikateli Alfredu Löw-Beerovi (1872-1939), ten nechal ve 30. letech upravit především prostor centrální schodišťové haly podle projektu taktéž vídeňského architekta Rudolfa Baumfelda.
V roce 1940 zabavili vilu nacisté pro potřeby tajné státní policie, tedy gestapa. Po válce vilu převzala národní správa, v roce 1954 stát, ten v ní zřídil pobočku Masarykova studentského domova. Domov mládeže zde fungoval až do roku 2012.
Dnes je vila ve vlastnictví Jihomoravského kraje ve správě Muzea Brněnska. Od roku 2016 je přístupná veřejnosti se stálou expozicí, v současnosti s názvem Židé na Moravě. Vila a její obyvatelé.
Stálá expozice je instalována ve druhém podlaží vily, kde je představena historie židovského osídlení regionu od prvopočátku po současnost.
Naleznete zde informace o architektuře vily a jejích proměnách, také o osudech obyvatel domu během desítek let. Nejstarší předmět v expozici vznikl ještě před husitskými válkami, jedná se o židovský náhrobek/stélu z roku 1411 nalezený v Brně. Až do 19. století zde prožívali Židé období nesvobody poznamenané zejména jejich přísnou segregací v ghetech.
Zrušení poddanství v roce 1948 a zejména nová rakouská ústava v roce 1861 přinesla židovské populaci nejen v regionu velký posun ke svobodě. Nová ústava jí zaručila rovnoprávnost. Židé se od té doby mohli volně stěhovat také do větších měst, podnikat, čímž získali prostředky k rozsáhlému mecenášství.
V tzv. zlatém pokoji se návštěvníci dozví o původní podobě vily v době, kdy v ní žili Löw-Beerové.
Výstava s názvem Humor bez legrace ukazuje vizuální projevy antisemitismu v karikaturách v období socialismu v souboru kreslených vtipů a ilustrací z humoristických časopisů tehdy vycházejících v Československu a Sovětském svazu. Kromě historických karikatur ukazuje také současnost ze sociálních sítí. To vše demonstruje stereotypy a předsudky vůči Židům stále přítomné v našem veřejném prostoru.
Vzniku výstavy předcházel více než roční výzkum zaměřený na antisemitské karikatury v československém i sovětském tisku mezi lety 1948 a 1989. Mapuje vývoj antisemitismu v socialistickém Československu a jeho znaky. Výstava provokuje návštěvníky k zamyšlení nad způsobem, jakým se v období socialismu tvořil veřejný obraz židovského národa. Obecně lze zde pozorovat, jaké důsledky má zneužívání humoru k šíření nenávisti.
Pro výstavu byly vybrány karikatury z tehdejších humoristických časopisů Dikobraz a Roháč u nás nebo Krokodýl v Sovětském svazu. Na první pohled mohou působit jako běžný humor, při bližším zkoumání lze poznat ne satirickou kritiku, ale záměrné využití hluboce zakořeněných stereotypů a předsudků vůči židovské komunitě minimálně k její dehonestaci. Karikatury se často stávaly nástrojem propagandy a manipulace socialistického režimu, připomeňme si soudní procesy s mnoha popravenými židovské národnosti v SSSR a také Slánského proces u nás v 50. letech. Dodnes a snad ještě silněji a šířeji toto přetrvává, stačí si projít pozorně dnešní sociální sítě.
Vystaveno je 227 historických karikatur a 87 současných. Každé z výstavních místností dominuje socha zvířete inspirovaná antisemitskými kresbami – postupně jsme zde objevili krysu, pavouka a chobotnici s chapadly. Zvířecí figury nesou zlověstné výrazy podobné těm z dobových karikatur.
Výstava Humor bez legrace tematicky doplňuje stálou muzejní expozici vily Löw-Beer, která se zaměřuje na historii židovského osídlení v regionu. Expozice se nevyhýbá těžkým tématům, jako jsou ghetta, holocaust či proces s Rudolfem Slánským a klade důraz na konkrétní mechanismy budování a šíření předsudků a stereotypů vedoucí k těmto tragickým událostem.
Každoroční statistiky projevů antisemitismu vykazují znepokojivý vzestup. V loňském roce u nás bylo Federací židovských obcí v ČR zaznamenáno 4328 antisemitských incidentů, což představuje 90% nárůst oproti roku 2022.
Centrální schodišťová hala vily Löw-Beer se díky maďarské vizuální umělkyni Eszter Poroszlai proměnila v prostor tiché vzpomínky i vizuální poezie. Eszter zde instalovala éterickou prostorovou instalaci Bound by Thread, ta pomocí neonově růžové nitě symbolicky propojuje příběhy židovských textilních průmyslníků z Brna s její rodinnou historií.
Ve své éterické prostorové instalaci Eszter vetkává vlákna do centrální schodišťové haly vily Löw-Beer jako symbolické propojení mezi příběhy zdejších židovských textilních průmyslníků a vlastní rodinnou historií. Instalaci doplňují vyšívané kyanotypie dotvářející síť vzpomínek.
Eszter si během svého studijního pobytu v roce 2023 v Brně na FaVU VUT všimla významu textilního průmyslu v tomto regionu, ten zde významně zastupovaly a budovaly židovské rodiny. Ty nakonec stejně jako její děda musely během druhé světové války opustit své domovy, továrny i životy. Umělkyně svým dílem uctila jejich památku.
Meziválečné období patřilo pro Židy k nejsvobodnějším, konečně se mohli přihlásit ke své národnosti. Zde vystavené prvorepublikové letáky vyzývaly Židy, aby se ke své národnosti přihlásili.
Část stálé expozice ve vile je věnovaná období holokaustu, je umístěná v temné místnosti s tmavými krychlemi evokujícími tzv. kameny zmizelých. Každá skříňka nese jméno a mnohdy příběh a předmět týkající se dané osoby. Nalezneme zde vojenské známky Roberta Paula Fuhrmanna, potomka stavitele a prvního majitele této vily, tomu se podařilo uprchnout do Anglie, tam bojoval proti nacistům a válku přežil.
Rodina Löw-Beerů, významných průmyslníků ve vlnařství a cukrovarnictví, pochází z Boskovic. Moses Löw-Beer zde narozený v roce 1794 se stal nájemcem palírny v boskovickém ghettu, získal tak kapitál pro založení továrny na spřádání vlny v nedaleké Svitávce. Jeho syn Max (1829-1887) tuto továrnu významně rozšířil a zároveň expandoval do Brna (továrna na dnešní Čechyňské ul. 14) a pruské Zaháně. V roce 1870 založil v Záhorské Vsi na Slovensku cukrovar. Jeho tři synové Rudolf, Alfred a Benno se stali společníky ve firmě Moses Löw-Beer z největších v habsburské monarchii. Kromě vlnařství a cukrovarnictví podnikali také v lihovarnictví.
Alfred Löw-Beer (1872-1939) byl jako významný průmyslník také viceprezidentem Woll-Industriellen-Verein Mährens v Brně. Nechal si postavit ve Svitávce tzv. malou Löw-Beerovu vilu. S manželkou Marianou měl tři děti – Maxe, Gretu a Hanse. Většina rodiny uprchla v roce 1939 do Velké Británie, Alfred ještě zůstal v okupovaném Československu kvůli záchraně co nejvíce rodinného majetku. O Velikonocích 1939 zemřel během útěku za doposud nezjištěných okolností, jeho tělo bylo nalezeno na železniční trati u Stříbra. Dnes žijí potomci rodiny na mnoha místech v Evropě a USA.
Další místnost představuje desítky let trvající období, kdy vila sloužila jako domov mládeže. Návštěvníci se mohou podívat oknem ven do zahrady a pohledem do kukátek srovnat její tehdejší podobu, kdy například dnes obnovená fontána sloužila jako bazén.
Ve vile Löw-Beer je možné do konce května 2026 navštívit výstavu s názvem Max a Edith, ta představuje přes 80 let trvající příběh rodiny, která v Brně musela zanechat svůj dosavadní život. Tato výstava zde instalovaná k 10. výročí otevření Vily Löw-Beer v Brně připomíná osud manželů Maxe a Edith Löw-Beerových. Max, syn původního majitele vily Alfreda Löw-Beera, a jeho žena Edith roku 1938 nuceně opustili Československo. Později našli domov ve Vancouveru - daleko od míst, kde jejich rodina po generace budovala textilní impérium i své společenské postavení. Nezměnili jen adresu, hlavně byly bolestně přetrženy vazby k domovu, zázemí a jistotám.
Ze zámoří dorazila na výstavu unikání zápůjčka - čtyři kusy dobových oděvů. Příběh rodiny z Vily Löw-Beer se do vily po desítkách let vrací. Výstava poodkrývá osud generace, která svým rozhodnutím a odvahou změnila svůj osud. Nejedná se o příběh ztráty, ale odvahy začít znovu v neznámém prostředí. Tuto důležitou vlastnost si bohužel během tisíců let Židé museli dokonale osvojit.
Schodiště do ochozu v prvním patře kolem schodišťově haly vily je lemováno dřevěným zábradlím s hodnotnými vyřezávanými prvky.
Příjemné posezení v hale vily s prosklenou stěnou na terasu s krásným výhledem po celé zahradě a na další dvě rodinné vily dokresluje renovovaná původní dřevěná podlaha a obložení stěn.
Zájemci mohou navštívit a užít si krásnou a rozlehnou zahradu u Vily Löw-Beer zdarma. Po opravách tří vil a zahrad byly obě zahrady volně propojeny. Tento prostor je přístupný během letní otevírací doby vil od dubna do října od 10:00 do 18:00 každý den kromě pondělí, od listopadu do února pak od 9:00 do 17:00 hodin.
V letech 2013 až 2014 proběhla rozsáhlá rekonstrukce vily. Mimo jiné byly odborně restaurovány původní prvky stavby. Souběžně probíhala rekonstrukce zahradního domku tzv. Celnice v zahradě vily, domek sloužil od 18. století jako celnice na okraji města, později konírna a garáž pro kočáry, koncem 20. století zde bydlel správce vily. Došlo také na regeneraci zahrady do podoby z 30. let 20. století, byla opravena fontána a zprovozněn vodotrysk.
Čas strávený na zahradě zpříjemní i volně přístupná galerie Celnice s krátkodobými výstavami, kavárna Café Löw-Beer a rodičům s dětmi pak rovněž malé hřiště.
Unikátní vilu v Brně pro novomanžele Gretu a Fritze Tugendhatovy navrhl německý architekt Ludwig Miese van der Rohe v roce 1927. Greta byla jedinou dcerou Alfreda Löw-Beera (1872–1939). Fritz Tugendhat byl také dědicem textilních továren, ty provozoval jeho otec Emil (1867–1928).
Vila Tugendhat byla roku 2001 zapsána na seznam světového dědictví UNESCO, je taktéž uvedena v katalogu moderní architektury mezinárodní organizace Iconic Houses, ta sdružuje mimořádná díla světových architektů, architektonicky významné domy, domy umělců a ateliéry z 20. století přístupné veřejnosti jako domovní muzea.
Vila Tugendhat stojí na adrese Černopolní 45, patří k ní přilehlá zahrada , pozemek v příkrém jílovitém svahu. Ten zakoupil roku 1913 Gretin otec Alfréd Löw-Beer spolu s dnešní vilou Löw-Beer.
Ve spodním patře vily Tugendhat jsou vystaveny fotografie Fritze Tugendhata dokumentující stavbu a zařízení vily. Právě jeho fotografie vily byly zdrojem pro projektanty rekonstrukce domu v letech 2010–2012.
Vila byla dokončena za 14 měsíců, manželé se do ní nastěhovali v roce 1930. Bohužel již v roce 1938 jako Židé opustili kvůli hrozbě Hitlerova Německa Československo. Odjeli včas, stihli tedy odvézt velkou část vnitřního vybavení domu. Rodina pokračovala do Londýna, tam tehdy žil otec Gretiny starší dcery Hanny Hans Weiss, po vypuknutí války odjeli do Venezuelského Caracasu.
Na podzim 1939 vilu arizovalo gestapo. V roce 1945 ji zabrala Rudá armáda k ubytování vojáků včetně koní. Tehdy byla zničena většina vybavení a mobiliáře, knihovna z exotického dřeva posloužila na otop. Během náletu na konci války byla také zničena všechna okna hlavního obytného prostoru kromě jednoho, to bylo právě zasunuté do podlahy.
Vila se objevila v médiích v době jednání o rozdělení Československa a později rozdělení majetku v roce 1992. Potomci rodiny Löw-Beer požádali po roce 1989 o vilu v restituci a zavázali se ji na vlastní náklady opravit. Město Brno to odmítlo, po tříleté rekonstrukci byla vila zpřístupněna veřejnosti v roce 2012. Ve vile se z původního nábytku dochovaly pouze čtyři kusy: komoda německé designérky a Miesovy partnerky Lilly Reich, lavice, konferenční stolek a rudý chaise longue.
Arnoldova vila v Brně byla rodinnou vilou stavitele Josefa Arnolda, ten si ji nechal postavit v roce 1862 na svazích Černých Polí nad lužáneckým parkem, v nejstarší vilové kolonii v Brně. Do roku 2012 byla vila využívána jako mateřská škola, od roku 2021 probíhala její rekonstrukce na Centrum dialogu, věnující se architektuře.
Manželé Arnoldovi vlastnili vilu téměř 21 let. V roce 1883 ji manželé prodali, v roce 1909 se stala majitelkou vily Cecilie Hože, manželka brněnského advokáta Cornela Hože. Cecilie Hože byla starší sestrou Alfreda Löw-Beera a tudíž tetou Grety Tugendhatové. Tomuto období let 1909–1915 odpovídají také dekorativních litinové radiátory a další detaily doposud ve vile zachované a plně funkční.
Vila na Drobného ulici č. 26 byla krátce po vypuknutí války, v říjnu 1939, zabrána gestapem. Všichni členové rodiny židovského původu byli záhy deportováni do koncentračních táborů. Cecílie Hože zemřela ve věku 78 let v roce 1942 v Terezíně. Její syn Max Hože i se ženou Bedřiškou zemřeli oba v roce 1942 neznámo kde.
Po druhé světové válce přešla vila pod národní správu, po roce 1953 byla majetkem státu. Poté zde sídlila mateřská škola. Muzeum města Brna zahájilo rekonstrukci vily v roce 2021 a probíhala do roku 2023. Poté zde vzniklo Centrum dialogu, věnující se architektuře a historii 19.–21. století. Jsou zde instalovány dvě stálé expozice Genius Loci o vile a jejím architektovi Josefu Arnoldovi a Židé v Brně.
Zdroje:
https://www.vilalowbeer.cz/cz/?utm_source=search.seznam.cz&utm_medium=ppd&utm_content=hledani&utm_term=Vila%20L%c3%b6w%20Beer&utm_campaign=firmy.cz-13270792
https://www.vilatugendhat.cz/?utm_source=search.seznam.cz&utm_medium=ppd&utm_content=hledani&utm_term=Vila%20tugendhat&utm_campaign=firmy.cz-12717906
https://www.muzeumbrna.cz/arnoldova-vila/t1515#&utm_content=card&utm_term=Arnoldova%20vila&utm_medium=hint&utm_source=search.seznam.cz
