Článek
V Obecním domě jsme si prohlédli zejména salonky, do nich se vchází z chodby obkružující rozlehlou Smetanovu síň. Obecní dům má při pohledu zvenčí neuvěřitelných 7 pater a v nich 700 místností, 40 tisíc uměleckých děl a 5 tisíc lustrů, svítidla jsou mnohde dílem Františka Křižíka.
Nově ustavená česká bohatá vrstva toužila na konci 19. století po kulturně-společenském centru. Měšťanská beseda tehdy iniciovala vznik reprezentativního centra. Po dlouhém váhání město v roce 1903 vybralo projekt architektů Antonína Balšánka a Osvalda Polívky. Například právě jejich unikátní nýtovaná střešní konstrukce umožnila postavit dvacet metrů širokou centrální Smetanovu síň.
Na fotografii vidíme Obecní dům vedle Prašné brány, obě stavby jsou spojeny kamenným mostem. Postava stavitele Prašné brány Matěje Rejska od Čeňka Vosmíka zdobí také fasádu Obecního domu.
Nad reprezentativním vstupem z Náměstí Republiky je polokruhový balkón, svědek významných událostí našich dějin. Na fasádě Obecního domu zde vyniká polokruhová skleněná mozaika od Karla Špillara, tu lemuje citát Svatopluka Čecha: ZDAR TOBĚ PRAHO! VZDORUJ ČASU ZLOBĚ, JAK ODOLALAS VĚKY BOUŘÍM VŠEM!.
Na balkon nad vchodem do Obecního domu se vstupuje z Primátorského sálu s výhledem na náměstí Republiky. To se do roku 1918 nazývalo podle zdejšího kostelíku sv. Josefa náměstí Josefské. Z tohoto balkonu byl vyhlášen 28. října 1918 vznik Československa, od tohoto data nese prostor pod ním název Náměstí Republiky.
Do prvního patra vyjedeme jedním z mála zachovaných a nejhezčích pražských historických výtahů, vyrobila jej firma Ringhoffer. V tomto patře se nalézají nejkrásnější reprezentační prostory.
Přízemní prostory Obecního domu byly dokončeny již v roce 1910, v roce 1912 se otevřel vstup do prvního patra, zejména do rozsáhlé a reprezentativní Smetanovy síně. Ta prostupuje několik pater.
Nacházíme se ve vestibulu, kam se vstupuje z náměstí tímto bohatě zdobeným prostorem. Zde se potkávají návštěvníci z celého světa, ti obdivují nejen zdejší architekturu a výzdobu. Po stranách vestibulu jsou secesně zdobené vchody do vyhlášené kavárny a naproti do restaurace.
Toto je pohled přes secesní skleněný vitrážový baldachýn od vchodu do Obecního domu na Náměstí Republiky. Protější palác u Hybernů, dnes divadlo, právě opravuje fasádu.
V prvním patře jsme vstoupili do Smetanovy síně, centrálního prostoru Obecního domu, vitrážovým proskleným stropem proniká do rozlehlého prostoru denní světlo. Po stranách jeviště jsou dvě sousoší Ladislava Šalouna s názvem Vyšehrad a Slovanské tance, stropní a nástěnné malby jsou do Karla Špillara.
Smetanova síň zabírá několik podlaží. Nachází se zde spousta uměleckých děl s významem - listy vavřínů symbolizují vítězství a slávu, listy lípy jsou oficiální symbol Česka. Pro naši zemi netypický strom a listy ginkgo biloby značí dlouhověkost, přátelství, naději a mír.
Salónek Boženy Němcové je zde sice nejmenší, ale má velmi barevnou dominantu, kašnu z mramoru, mozaiky, keramiky a kovu.
Další salónek se původně jmenoval Srbský, ovšem po atentátu na Františka Ferdinanda d'Este byl přejmenován na Orientální a u toho už zůstalo. Stolky tu vypadají jako obrácené minarety.
Zde je vidět precizní práce českých řemeslníků se dřevem, na pravé straně visí řetízek, tím se ovládala mřížka větrání/klimatizace.
Obecní dům je zajímavý též technicky, jsou zde instalovány průduchy klimatizace, ta je chlazená vodou z Vltavy. Hluboko v podzemí budovy se nachází zásobníky na vodu.
Prostory kouzelného Grégrova sálu s jeho bustou byly určeny k besedám mužů, ti zde probírali jistě závažná témata a tvořili politiku. Nezapomeňte si prohlédnout strop s působivým obrazem Poezie a Smrt z roku 1911.
Ze stropu v tomto sále visí další secesní svítidla. Na delší stěně naproti oknům je obdivuhodná trojice obrazů Píseň milostná, válečná a pohřební z roku 1914, ta jsou dílem Františka Ženíška.
V Primátorském sále se nachází výmalba stropu i stěn od Alfonse Muchy. Stropní malba zobrazuje sepětí slovanských národů, ty jsou zde vyobrazeny pospolu s holubicí symbolizující soužití v míru. Slované v době Rakouska-Uherska toužili po samostatnosti, což se tehdy projevovalo taktéž v mnoha uměleckých dílech. Mnozí vzhlíželi k tehdy carskému Rusku jako ke sjednotiteli Slovanů, později, hlavně ti obeznámení s tamní situací po Velké řijnové revoluci, tuto ideu opustili.
V Primátorském sálonku je černý dubový nábytek gravírováný pravým stříbrným prachem.
Přes barevné vitráže v oknech je výhled na secesní lucernu na polokruhový balkon nad vstupem do Obecního domu, uprostřed.
Obecní dům byl svědkem významných událostí československých dějin. Byl zde vyhlášen vznik nového státu Československa 28. října 1918. Po roce 1948 byl Obecní dům znárodněn. V listopadu 1989 zde probíhala jednání komunistické vlády s představiteli Občanského fóra v čele s Václavem Havlem.
Obecní dům byl od počátku politickou záležitostí, měl symbolizovat Čechy a slovanství v hlavním městě zejména v ulici Na Příkopech (Am Graben), zde sídlily hlavně domy a podniky českých Němců. Impulsem pro stavbu Obecního domu byl plán pražských Němců na stavbu německého spolkového domu, dnes s názvem Slovanský dům.
V době svého vzniku měl Obecní dům mnoho odpůrců. Přestože měla stavba symbolizovat českého ducha, architekti zvolili v Evropě tehdy oblíbený barokně-renesanční eklektický styl. Byla kritizována nečeskost a absence u nás tehdy oblíbené neorenesance, český styl budově daly až secesní dekorace. Dům byl slavnostně otevřen koncem roku 1912, stavba nabrala zpoždění a rozpočet byl dvojnásobný. Mladší architekti kritizovali stavbu jako zastaralou a nabubřelou. Tehdy se stavěl také modernější kubistický Dům U Černé Matky Boží, český kubismus je i dnes ve světě vysoce ceněný a oblíbený.
V Obecním domě v Praze se na textilní výzdobě podílelo několik významných umělců. Hlavními autory těch nejkrásnějších vyšívaných a zdobených závěsů jsou:
-Alfons Mucha – své nejznámější a nejzdobnější textilní prvky vytvořil v Primátorském sále. Alfons Mucha, známý secesní nejen malíř, zde nenavrhl pouze nástěnné malby, ale kompletní interiér včetně textilií. Zdejší závěsy jsou zdobeny bohatou výšivkou s motivem lipových ratolestí a národními symboly. Mucha si zakládal na tom, aby sál působil jako jednotné umělecké dílo (tzv. Gesamtkunstwerk).
-František Ženíšek – jeho dekorativní závěsy se nacházejí v Grégrově sále. Ženíšek byl představitelem generace Národního divadla. Tyto závěsy doplňují jeho monumentální stropní a nástěnné malby na téma Život, Poezie a Smrt.
-Marie Kuchynková - zatímco slavní malíři provedli výtvarné návrhy, řemeslné zpracování a náročné výšivky realizovala Marie Kuchynková ve své vyšívačské dílně. Spolupráce mezi výtvarníky a mistry řemesla byla v té době typická.
Poslední rozsáhlá a zdařilá rekonstrukce Obecního domu v Praze trvala přes dva roky a byla dokončena v roce 1997. Podle odborníků toto dílo překonalo také obdobné projekty v Rudolfinu a Národním divadle.
Budova byla ve své době překvapivě moderně postavena. Působí mohutně, ale je relativně lehká, zejména v částech nad úrovní terénu. Jsou zde mohutné nosné zdi, ovšem stropní konstrukce nad Smetanovou síní nesou čtyři sloupy. Stropní konstrukce byly provedeny z tzv. Kleinových stropů - spřažených keramických tvarovek v ocelových válcovaných nosnících. Části stropních konstrukcí jsou z hurdisek, ojediněle byl na vodorovné konstrukce použit železobeton. V sálech obrácených do náměstí Republiky byly použity ocelové skříňové nýtované konstrukce. V suterénu můžeme vidět klenby.
Konstruktéři objektu se beze zbytku řídili architektonickým návrhem, vizuálně klenuté stropy v nadzemních částech budovy ve skutečnosti klenbami nejsou. Jsou z ocelových nýtovaných nosníků, na nich jsou podvěšeny 6 až 8 cm tlusté monierky, ty simulují klenby. Ocelové konstrukce užité při výstavbě Obecního domu jsou nejen na tehdejší dobu unikátní.
Ještě k historii tohoto místa: Původně zde stála rezidence českých králů, Králův dvůr. Ten nechal jako své sídlo vybudovat kolem roku 1380 Václav IV. , poté byl dvůr ještě sídlem panovníků v letech 1383–1484. Sídlil zde jeho bratr Zikmund Lucemburský, jeho zeť Albrecht II. Habsburský, Ladislav Pohrobek, Jiří z Poděbrad a Vladislav Jagellonský, ten později přesídlil zpět na Pražský hrad. Obecní dům stojí na začátku tzv. Královské cesty, odkud vycházely korunovační průvody českých králů směrem na Pražský Hrad do chrámu svatého Víta. Počátkem 20. století byly všechny budovy v areálu včetně kostela zbořeny.
Riegrovu síň Obecního domu zdobí dvě rozsáhlé malby od Maxe Švabinského zobrazující významné české osobnosti literatury, hudby a výtvarného umění. Vlevo, na fotografii, jsou vyobrazeny významné postavy české literatury: Karel Havlíček Borovský – novinář a básník, Vítězslav Hálek – básník a prozaik, Karel Hynek Mácha – romantický básník, Božena Němcová – prozaička, Jan Neruda – básník a prozaik a Jaroslav Vrchlický – básník a dramatik.
Vpravo, viz horní fotografie, můžeme rozpoznat výtvarníky a hudebníky: Bedřicha Smetanu – hudební skladatel, Antonína Dvořáka – hudební skladatel, Mikoláše Alše – malíř, Josefa Václava Myslbeka – sochař a Josefa Mánesa – malíř.
V tomto tanečním sále pravidelně probíhají kurzy tance. Na tomto oblíbeném místě se nejen mladí Pražané učí tančit zejména v době studia na střední škole. Po covidu byl zájem o taneční kurzy tak obrovský, že je přemístili do vedlejší Smetanovy síně. To musí být zážitek se zde učit tančit, že.
Slavná módní návrhářka Blanka Matragi se pravidelně vrací do rodné České republiky, zde prezentuje svoji Haute Couture tvorbu a pořádá módní přehlídky. V roce 2011 k 30. výročí své tvorby zahájila dlouhodobou retrospektivní výstavu Timeless v Obecním domě v Praze. Pro zájemce 13. března 2026 samotná Blanka Matragi provede zájemce svou zdejší výstavou.
Česká módní návrhářka a designérka Blanka Matragi, rozená Kyselová, se narodila v roce 1953 ve Světlé nad Sázavou, působí v Bejrútu a Praze. Proslavila se především svými modely pro královské rodiny a manželky ropných magnátů v oblasti Perského zálivu. Její tvorba se neomezuje jen na oděvy, navrhuje také šperky, sochy, kosmetiku a parfémy, sklo a porcelán a další módní doplňky.
Studovala střední odbornou sklářskou školu a střední uměleckoprůmyslovou školu, poté absolvovala studium v ateliéru oděvního výtvarnictví na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Od roku 1979 žije v Bejrútu, zde v roce 1982 založila módní salon Blanka Haute Couture. Po roce 1989 se pravidelně vrací do Prahy, kde představuje svou tvorbu na výstavách a retrospektivních přehlídkách. Má butik v centru Prahy.
Získala řadu ocenění, mimo jiné Cenu Františka Kupky, Mezinárodní cenu Salvadora Dalího nebo ocenění Významná česká žena ve světě.
Její otec byl brusičem skla a Blanka Matragi se chtěla tomuto řemeslu věnovat také. Studovala nejprve na střední odborné škole sklářské ve Světlé nad Sázavou, poté na Střední uměleckoprůmyslové škole sklářské v Železném Brodě. Poté na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze začala studovat obor oděvní výtvarnictví pod vedením Zdeňky Bauerové, kde získala titul akademická malířka. Roku 1978 navrhla kolekci pro českou výpravu na Letní olympijské hry v Moskvě.
V roce 1979 se vdala za Makrama Matragiho, ten v Praze vystudoval ČVUT, poté s ním přesídlila do jeho rodného Libanonu, kde se manželé usadili.
Blanka Matragi pracovala v rodinné firmě Mekkawi jako módní návrhářka, později samostatně. V té době zde probíhala občanská válka. V roce 1982 otevřela v Bejrútu salón Blanka Haute Couture. Vypracovala se na vysoce uznávanou a vyhledávanou módní návrhářku nejen v oblasti Perského zálivu. Její práce mají nádech luxusu a pohádkového stylu. Její modely jsou často ručně pomalované a zdobené ručně vyšívanými detaily, korálky a perličkami. V roce 1987 navrhla uniformy pro policejní a vojenské složky v Abú Zabí.
Zdroje:
Výklad paní průvodkyně po Obecním domě
https://cs.wikipedia.org/wiki/Blanka_Matragi
