Článek
V roce 1926 byla postavena budova Domu umění v Ostravě ve funkcionalistickém a konstruktivistickém slohu, je sídlem Galerie výtvarného umění. Autory návrhu byli architekti František Fiala a Vladimíra Wallenfels. Duchovní otec projektu stavitel František Jureček odkázal Domu umění svou sbírku 113 uměleckých děl, základ galerie. Tento největší mecenáš galerie celý život bydlel jen nedaleko odtud, na rušné Nádražní třídě číslo 41.
Na fotografii se nachází zadní část sochy Lukáše Rittsteina před Domem umění. Tato úžasná stavba s úžasnou galerií sídlí v samém centru města Ostravy a je snadno dostupná oodkudkoli tramvají, z nedaleké Stodolní také pěšky.
V prvním patře je výstava s názvem Mistrovská díla dávných staletí z let 1500 až 1800. Jediným vystaveným dílem Rembrandta van Rijn je zde lept na papíře z roku 1635 s názvem Vyhnání penězoměnců z chrámu, galerie jej získala v roce 1982.
Větší prostor v patře je věnován výstavě s názvem Metelice do očí s díly Filly, Kupky, Kubišty, Preislera, Bartoše, Špály, Gutfreunda, Slavíčka a dalších umělců vytvořených do roku 1926, kdy začala svou činnost zdejší galerie.
Na fotografii je olej Otakara Kubína z roku 1912 s názvem Zátiší s krabicí. Malíř a grafik Otakar Kubín se narodil v roce 1883 v Boskovicích a zemřel v roce 1969 v Marseille a žil střídavě v Praze, Boskovicích a ve Francii. V roce 1952 se vrátil do Československa, ale v roce 1966 se do Francie vrátil.
V mládí studoval na odborné sochařsko-kamenické škole v Hořicích, později na AVU. Vystavoval na obou výstavách skupiny Osma v letech 1907 a 1908 a také s Uměleckou besedou.
Na fotografii je kvaš na papíře Otakara Filly s názvem Hlava z roku 1912. Malíř, grafik, sochař a teoretik umění Filla se narodil v roce 1882 v Chropyni a zemřel v roce 1953 v Praze. Po obchodní škole pracoval jako úředník v pojišťovně, později studoval na AVU v Praze. Byl zakládajícím členem skupiny Osma a taktéž se zúčastnil obou výstav v roce 1907 a 1098. Krátce byl členem SVU Mánes.
V letech 1914 až 1919 žil v Nizozemsku, kde tvořil, ale také byl součástí československého odboje. 1. září 1939 byl zatčen a vězněn v koncentračním táboře Buchenwald kvůli své protiválečně zaměřené tvorbě. Po osvobození působil jako profesor na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Na fotografii je bronzová hlava Otto Gutfreunda s názvem Don Quijot z roku 1911 - 1912. Kubistický sochař a průkopník českého novodobého sochařství Otto Gutfreund se narodil ve Dvoře Králové a zemřel v roce 1927 v Praze. Jeho socha Úzkost (1911–1912) je považována za první kubistickou sochu.
Vyrůstal v harmonické židovské rodině, Otto studoval na gymnáziu, zde si jeho nadání všiml učitel kreslení, takže v roce 1903 přestoupil na Školu výtvarných umění v Bechyni. Poté studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Během výstavy sochaře Antoina Bourdella v Praze v roce 1909 zaujala Gutfreunda jeho tvorba, a tak se vydal studovat do Francie. Zde byl jeho vzorem také Auguste Rodin, ale Gutfreund chtěl jít vlastní cestou, za svůj vzor označil přírodu. V Paříži se potkal s Bohumilem Kubištou, ten jej inspiroval k nové formě tvorby. Později se vydal na studijní cestu do Anglie, Belgie, Nizozemska a vrátil se do Prahy.
Jeho díla z této doby již vychází z koncepce kubismu spolu s expresionistickým vyjádřením duševních stavů a symbolickým obsahem. Kromě Prahy vystavoval také v galerii Der Sturm v Berlíně.
V roce 1914 se chtěl trvale usadit v Paříži, setkal se zde s Picassem, Apollinairem a obchodníkem s uměleckými díly Kahnweilerem. Ovšem po vyhlášení války se přihlásil do francouzské armády a byl zařazen do Cizinecké legie, kde sloužil v rotě Nazdar. Po bitvě u Arrasu, kde byla zdecimovaná rota Nazdar, a přijetí zákona zakazujícího občanům nepřátelských států bojovat na straně Francie, roku 1915 podepsal s několika rakousko-uherskými spolubojovníky žádost o včlenění do řádné francouzské armády. Toto bylo v Cizinecké legii považováno za porušení disciplíny, po demobilizaci byl Gutfreund s dalšími krajany roku 1916 v Lyonu uvězněn. Mezi roky 1916 a 1917 byl internován, nepomohla ani snaha Výboru české kolonie a dobrovolníků ve Francii, jehož předsedou byl František Kupka. Později byl přesunut do civilního tábora v Blanzy, definitivně byl propuštěn v lednu 1919. Poté se usadil v Paříži, na čas se vrátil do Prahy, aby přijal členství v Mánesu.
V roce 1916 vytvořil v internačním táboře tři sochy z dřevěných prkének, dochovaly se Sedící žena a Truhlářské zátiší. Odborná literatura píše, že v těchto plastikách vrcholí kubistická fáze Gutfreundovy tvorby.
V roce 1920 se vrátil do Československa, poté pracoval na oficiálních velkých zakázkách – pomníku Babičky Boženy Němcové v Ratibořicích a vlysem Návrat legií pro budovu Legiobanky v Praze navržené Gočárem.
Pro město Hradec Králové vytvořil v roce 1926 sochu Masaryka v životní velikosti, ta zde dnes stojí na Masarykově náměstí. V roce 1926 se stal profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a zúčastnil se výstavy Société Anonyme v New Yorku. V létě 1927 tragicky utonul při koupání ve Vltavě u Střeleckého ostrova v Praze, je pohřben na Vinohradském hřbitově.
V díle Otty Gutfreunda jsou dvě tvůrčí fáze oddělené obdobím první světové války. V předválečném období uplatňoval principy kubismu. Ve druhé etapě, označované sociální civilismus, se řadí k moderním realismům dvacátých let.
Na fotografii je olej na lepence Aloise Wachsmana s názvem Chatreuska - žena s absintem z roku 1921.
Alois Wachsman se narodil v roce 1898 v Praze a zemřel v roce 1942 v Jičíně. Studoval architekturu na technice v Praze u Fanty a Engela, později na AVU u Gočára. Před smrtí žil ve Dvoře Králové a byl ilustrátorem a scénografem v Národním a Osvobozeném divadle v Praze. Byl bratrancem Jiřího Voskovce.
Na fotografii je olej na lepence s názvem Krajina s vlakem Josefa Šímy z roku 1921-1922.
Malíř Josef Šíma se stále počítá k významným osobnostem evropského moderního malířství, narodil se v roce 1891 v Jaroměři a zemřel v roce 1971 v Paříži, kde žil téměř 50 let. Přesto udržoval trvalý kontakt s rodnou zemí. Šíma měl blízko k surrealismu, zaměřoval se více na symbolický rozměr obrazu, později dospěl k malbám srovnávaným s Markem Rothkem.
Šíma maturoval na gymnáziu, poté studoval na Uměleckoprůmyslové škole a AVU. Studoval také na technice v Brně, od dětství zajímal o technický pokrok a různé vynálezy, četl vědeckofantastické romány Julese Verna. Tuto zálibu sdílel s přítelem Voskovcem, zajímal se také o matematiku a geometrii.
V první světové válce sloužil v Haliči, byl raněn a poté převelen na italskou frontu. Po vzniku Československa se stal vojákem nové armády, službu zakončil na Slovensku v roce 1919.
Po válce nejprve působil jako asistent technického kreslení na technice v Brně. Pronajal si tu ateliér, jeho poslední prací v Praze byla scéna pro hru R.U.R. Karla Čapka.
Roku 1920 odešel do Francie, nejprve zde pracoval jako kreslič vitráží ve sklárnách Mauméjean. Chodil na procházky po okolí, k moři a četl. V avantgardním časopise L’Esprit nouveau objevil purismus, ten měl vliv na jeho umělecké směřování. Přivydělával si psaním článků s kresbami pro časopisy v Československu. Časem dal ve sklárnách výpověď a odjel do Paříže, tehdejšího centra výtvarného umění.
Po seznámení s Louise-Denise Germainovou, významnou knihvazačkou a umělkyní v oboru výrobků z kůže jej zaměstnala jako návrháře knižních předsádek, spolu vydali knihu českých pohádek. Šíma se v roce 1923 oženil s její dcerou Nadine. Šíma se uvedl jako kreslíř a ilustrátor, zejména obrazy přístavů a parníků na Seině.
Šímův zájem o poezii a přátelství s básníky se mnohdy změnilo ve spolupráci. Šíma vytvořil ilustrace k několika básnickým sbírkám. V roce 1927 měl v Paříži první samostatnou výstavu.
Šíma udržoval kontakty s českými umělci v Paříži, např. Zrzavým, Voskovcem, Seifertem, Hoffmeistrem. Styky s Československem byly přerušeny po vzniku železné opony během studené války.
Na fotografii je dřevoryt na papíře z roku 1926 Františka Kupky s názvem Čtyři příběhy bílé a černé.
Malíř, grafik a ilustrátor František Kupka se narodil v roce 1871 v Opočnu a zemřel ve Francii v roce 1957. Byl jedním ze zakladatelů moderního abstraktního malířství a legionářem.
Je z nejdražších českých umělců, jeho dílo Conception/Danae (Početí) bylo v roce 2024 vydraženo za 126 milionů Kč a stalo se nejdražším dílem vydraženým na aukci v České republice. Obraz Tryskání II se v roce 2021 v londýnské Sotheby's vydražil za 196 milionů korun s aukční přirážkou 231 milionů a stal se nejdražším vydraženým obrazem českého umělce všech dob.
Kupka prožil mládí v Dobrušce, zde se vyučil sedlářem, již tehdy maloval vývěsní štíty a obrázky svatých. Pro svůj talent byl poslán do řemeslnické školy v Jaroměři a poté na AVU v Praze. V roce 1892 odjel do Vídně na Akademii, odkud byl poslán jako stipendista do Paříže, cestoval tam oklikou přes severní Evropu.
Kolem roku 1903 se poprvé mezinárodně proslavil publikací satirických kreseb v pařížském časopisu L'Assiette au Beurre, do kterého přispíval v letech 1901–1907 a vytvořil i tři svá samostatná čísla – alba Peníze (francouzsky Argent), Náboženství a Mír. V roce 1914 odešel dobrovolně na frontu jako člen roty Nazdar, v bitvě u řeky Aisne byl raněn. Byl vyznamenán Řádem důstojníka Čestné legie a za své zásluhy v armádě získal hodnost kapitána. Pomáhal organizovat československé legie ve Francii, po návratu do Paříže, kde založil tzv. Českou kolonii, jejímž předsedou byl později zvolen.
Po válce přednášel jako profesor na pražské AVU, také v Paříži přednášel pro československé stipendisty. Mezi válkami Františka Kupku podporoval pražský podnikatel a přítel Jindřich Waldes, ten kupoval jeho obrazy. Kupka je autorem loga Waldesovy firmy, dámy s patentkou namísto oka.
Kupka se soustředil na zpracování tématu pohybu, do roku 1930 měly jeho nefigurativní obrazy realistické podklady, vrcholem jeho tvorby je tzv. čistá abstrakce. Důležitý byl také Kupkův vztah k hudbě, ten vedl ke vzniku nového výtvarného směru – orfismu.
Jeho obraz Amorfa - Dvoubarevná fuga inspiroval oblečení našich olympioniků v roce 2012 na letních olympijských hrách v Londýně. Ten obraz je považován za jeden z prvních abstraktních obrazů v dějinách umění. Svět byl nadšen z propojení umění a sportu.
Oblečení olympioniků navrhly Daniela Flejšarová a Eva Janoušková ze studia E-Daniely. S ohledem na britské počasí a britský humor zařadily obuv do deště a deštník do kolekce, což se ukázalo geniálním tahem. Viděl to celý svět a byla to nejlepší reklamní kampaň. Škoda, že u nás spousta bezva nápadů nakonec zapadne kvůli nedostatku odvahy a možná i české závisti.
Na fotografii je litografie na papíře Käthe Kollwitz s názvem Autoportrét z roku 1920.
Německá grafička, sochařka a malířka, z nejslavnějších německých umělkyň 20. století, Käthe Kollwitz, se narodila v roce 1867 v dnešním Kaliningradu a zemřela v roce 1945 v Německu. Její dílo je známé díky hlubokému sociálnímu cítění. Nejprve se věnovala tématům z německé historie, během první světové války tématům protiválečným, zvláště matkám, které ztratily ve válce dítě. Vyvinula samostatný umělecký styl zahrnující vliv expresionismu a realismu, Nacisté označili její dílo za zvrhlé.
V roce 1904 se Kollwitz v Paříži učila základům sochařské práce, navštívila také ateliéry Augusta Rodina. Během války se zabývala zejména sochařskou tvorbou.
V roce 1917 se konaly výstavy jejích prací v Berlíně a dalších městech. V roce 1919 se jako první žena stala členkou Pruské umělecké akademie a zároveň byla jmenována profesorkou. Později se .
V roce 1925 se v New Yorku konala její putovní výstava, v listopadu byla pozvaná na světový sjezd přátel Sovětského svazu v Moskvě. Jako první ženě jí byl udělen v roce 1929 Pour le Mérite pro vědy a umění.
Před volbami roku 1932 Käthe Kollwitzová spolu s Heinrichem Mannem a Albertem Einsteinem iniciovala výzvu ke spojení levicových demokratických stran, aby zabránila vítězství Hitlera. V následujícím roce musela opustit akademii, persekvován byl i její manžel. V USA její popularita rostla, uspořádali jí zde několik velkých výstav, v Německu byla zakázána.
Koncem roku 1943 byl během náletu na Berlín zničen její byt, kde přes 50 let žila a pracovala , mnohá její díla byla zničena. Později ji princ Ernst Heinrich Saský pozval do vily v Moritzburgu u Drážďan, kde krátce nato zemřela v dubnu 1945.
Sestupujeme do přízemí nedávno zpřístupněným zadním schodištěm. Vlevo na zdi je obraz vytvořený kombinovanou technikou na plátně Jiřího Davida s názvem Z cyklu Kafka.
Opět obraz Františka Kupky, a to pastel na papíře z roku 1899 s názvem Meditace.
Na fotografii je bronzová hlava Herberta Masaryka z roku 1914.
Otakar Španiel (1881 – 1955) byl velmi zajímavou a všestrannou osobností. Narodil se v Jaroměři, jeho otec byl rytec a obchodník se sklem. Otakar absolvoval medailérskou školu vídeňské Akademie, poté studoval na AVU v Praze pod vedením Myslbeka. Výtvarné vzdělání završil v Paříži.
Podle malíře Bendy přijel Španiel na přijímačky na AVU z Paříže pozdě. Nestačil se Myslbekovi představit a s ostatními uchazeči začal modelovat, nakonec byl jako jediný z 12 uchazečů přijat.
Paříž měla rozhodující vliv na jeho osobitý styl a další zaměření tvorby, spřátelil se tam s Bourdellem. V roce 1917 se stal profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, od roku 1919 profesorem na AVU, před a po druhé světové válce byl několik let jejím rektorem.
Španiel se oženil s vdovou Ludmilou Rudlovou, rozenou Weissovou, vychovávali syny Zdeňka Rudla a společného Ivana, ten bojoval ve francouzské armádě, padl ve 26 letech v roce 1944 několik měsíců po vylodění v Normandii. Bratr Otakara Španiela byl generál Oldřich Španiel, po roce 1939 odešel do zahraničí, v letech 1944–1946 byl přednostou vojenské kanceláře prezidenta Beneše.
V novém Československu byl Španiel skoro oficiálním sochařem. Vynikl zejména reliéfy i bustami umělců a politiků. Navrhl také mince, medaile, vojenská vyznamenání. V roce 1921 se podle jeho návrhů razily mince 2, 5, 10, 20 a 50 haléřů a 1 koruna.
Naší nejvzácnější mincí je pětihaléř 1924. Na počátku toho roku se používalo razidlo 1923, během ražby razidlo 1924 prasklo, začalo se tedy používat razidlo 1925. Počet mincí s letopočtem 1924 není znám, jediná mince tak má hodnotu až 200 tisíc korun.
Za nacistické okupace byl s manželkou vězněn v internačním táboře ve Svatobořicích, před koncem války odtud uprchl.
Španiel se dvakrát zúčastnil Letních olympijských her, kde soutěžil v uměleckých soutěžích. V roce 1912 v kamenosochařství a 1936 v Berlíně též v kamenosochařství. Jeho tvorba vychází ze secese, je patrný vliv Myslbeka. Po první světové válce měl blíže k neoklasicismu, jako asi u mnoha téměř oficiálních státních umělců se v jeho díle později projevil jistý akademismus.
Na fotografii je bronzová socha Hutníka z roku 1886.
Constantin Meunier (1831 – 1905) byl belgický malíř a sochař. Jako první uvedl do umění průmyslového dělníka, dokaře a horníka, zde hutníka, jako symboly modernity. Ve svém díle reflektoval průmyslový, sociální a politický vývoj a vášnivě a angažovaně znázorňoval lidi a svět.
Meunier vystudoval Akademii v Bruselu, v roce 1868 založil s dalšími belgickými avantgardisty skupinu Société Libre des Beaux-Arts. Vystavoval na ženevském Salonu (1880) a v roce 1896 slavil velký úspěch v Paříži. V letech 1887–1896 byl profesorem Akademie v Leydenu, byl zednářem v bruselské lóži.
Na fotografii je mramor Josefa Mařatky z roku 1910 s názvem Vlna - milenci. Sochař Josef Mařatka se narodil v roce 1874 v Praze a zemřel v roce 1937 taktéž v Praze,, má hrob na Olšanských hřbitovech. Studoval na Uměleckoprůmyslové škole, poté s pedagogem Myslbekem přešel na AVU. V roce 1900 získal za sochu Ledaři na Vltavě Hlávkovo stipendium a odjel do Paříže, kde 1904 pracoval v ateliéru Auguste Rodina jako asistent. V roce 1902 uspořádal v Praze výstavu jeho díla.
V roce 1909 zorganizoval v Praze výstavu Antoina Bourdella, ta významně ovlivnila sochařství v Čechách. V roce 1912 byl na studijní cestě v Itálii. Během první světové války v době vojenské služby zhotovil několik portrétů generálů.
Od roku 1920 byl profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze.
Mařatka se pod Rodinovým vlivem orientoval na secesní symbolismus. Později byl ovlivněn Bourdellem, po válce navázal na Myslbeka monumentálním sochařstvím. Spolupracoval se Stanislavem Suchardou na Pomníku Františka Palackého, pro ten modeloval figury na čele zakončení. Modeloval některé sochy na Šalounově pomníku Mistra Jana Husa.
Na fotografii je olej na plátně z roku 1924 až 1929 Jana Zrzavvého s názvem Mládí (Jaro). Jan Zrzavý se narodil v roce 1890 v Okrouhlicích a zemřel v roce 1977 v Praze. Byl to malíř, grafik, ilustrátor, scénograf a příležitostný publicista, významná postava českého výtvarného umění, představitel avantgardy nastupující začátkem 20. století.
Zrzavý byl synem učitele, narodil se ve škole, kde tehdy rodina žila, přesto mu učení příliš nešlo. Střídal školy, v roce 1905 vážně onemocněl, neměl perspektivu dlouhého života, proto mu otec povolil studia malířství. V roce 1906 vstoupil na soukromou malířskou školu, nakonec do ateliéru Františka Ženíška. Od roku 1907 studoval na UMPRUM, odkud byl vyloučen. V roce 1924 navštívil Francii, do roku 1939 se do ní vracel.
V roce 1931 realizoval první scénickou výpravu pro Národní divadlo v Praze, spolupráce pokračovala do roku 1959. Scénografie Zrzavého byly věnovány výhradně hudebnímu divadlu. V letech 1947–1950 byl profesorem malby a kompozice na Katedře výtvarné výchovy Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. V roce 1966 byl jmenován národním umělcem.
Je pochován na hřbitově u kostela v Krucemburku, pískovcový náhrobek si navrhl sám, v obci je též Pamětní síň Jana Zrzavého.
Na fotografii je další bronzová socha Constantina Meuniera z roku 1895 s názvem Návrat marnotratného syna.
Na fotografii je olej na plátně Jana Preislera z roku 1908 s názvem Adam a Eva. Jan Preisler se narodil v roce 1872 a zemřel v roce 1918 v Praze, byl to český akademický malíř a vysokoškolský profesor. Jeho otec pracoval jako slévač v železárnách ve Králově Dvoře.
Ředitel školy Kozel a další též poslanci vyzvali v dopisech Preislerovy rodiče, aby dali chlapce na studie do Prahy, že jej budou finančně podporovat, přidal se i ředitel železáren, kde pracoval Preislerův otec. Proto odešel v 15 letech studovat do Prahy na Uměleckoprůmyslovou školu tehdy vedenou Ženíškem, později zde sám vyučoval.
V roce 1902 cestoval po Itálii, při návratu se ve Vídni setkal s Augustem Rodinem. Pomáhal organizovat výstavu Edvarda Muncha v Praze v roce 1905, poté navštívil Paříž, zde se seznámil s dílem Paula Gauguina. V roce 1909 navštívil Preislerův ateliér francouzský sochař Émile-Antoine Bourdelle.
V roce 1918 zemřel v Praze na zápal plic, podle jeho přání byl pochován v rodinné hrobce na hřbitově v Počaplích, nyní část Králova Dvora.
Jan Preisler nejprve tvořil v neoromantismu, později v symbolismu, pod vlivem Alfonse Muchy a Vojtěcha Preissiga zkoušel i secesní stylizaci.
Na fotografii je odlévaná socha z patinované sádry z roku 1906 Jana Štursy s názvem Melancholické děvče. Jan Josef Štursa se narodil v roce 1880 v Novém Městě na Moravě a zemřel v roce 1925 v Praze, byl to sochař, jeden ze zakladatelů českého moderního sochařství.
Chtěl se stát zahradníkem, otec z něj chtěl mít krejčího. Štursův učitel rozpoznal jeho mimořádný talent, vydal se tedy sochařsko-kamenickou školu v Hořicích, kde byl velmi úspěšný.
Po škole krátce pracoval v lomu v Mittelsteinu a v kamenické dílně bratří Zeidlerů v Berlíně. Brzy poté začal studovat AVU v Praze pod vedením Myslbeka. Zde vznikaly jeho první akty. Díky stipendiu Nadace Josefa Hlávky podnikl studijní cestu do Mnichova, Švýcarska, Paříže a Londýna. Od roku 1908 byl Myslbekovým asistentem na AVU až do vypuknutí první světové války.
Za války se dostal na frontu u Haliče. Po vyléčení zraněné se vrátil do Čech, v roce 1916 jej z vojenské služby vysvobodilo jmenování profesorem na AVU po smrti Suchardy, zde byl v letech 1922 – 1924 rektorem.
V roce 1925 byl sužován příznaky syfilidy, tehdy se v ateliéru na AVU postřelil, na následky zranění zemřel. Je pohřben na Slavíně na Vyšehradském hřbitově.
Na fotografii je olej na plátně z roku 1902 Františka Kupky s názvem Vlna.
Návštěvníky Domu umění, od jehož otevření uplyne letos sto let, přivítaly začátkem roku změny ve vestibulu, ten se díky speciální výmalbě a novým svítidlům více přiblíží původnímu stavu.
Návštěvníci jistě též ocení renovaci a nové uspořádání pokladny, galerijního obchodu, šatny s koutkem pro děti a designových toalet.
Ještěže tady dali zase světla z doby výstavby, obrátí se na mě zaměstnanec Domu umění.
A jaká světla tady byla předtím? ptám se překvapeně.
No hrozná, zářivky a podobně, dozvím se v emotivním vyjádření.
Třetí výstavou ve vyšperkovaném Domě umění je výstava černobílých fotografií ze života Ostravy s názvem Syrová přitažlivost. Na centrálním panelu je ústřední dílo výstavy od Jiřího Davida z roku 1999 s názvem Ostrava.
Výstava představuje autory spjaté tvorbou s Ostravskem, jejich fotografie přestože vznikly v různých časových obdobích stále přitahují pozornost zvláštní atmosférou.
Všechny autory fotografií spojuje syrová přitažlivost, jsme k nim přitahováni. Stejná přitažlivost možná vedla k návratu k tématu a místu také Jiřího Davida (*1956).
Součástí výstavy je taktéž černobílá série fotografií bezdomovců , prostě si je fotograf postaví před objektiv a cvakne asi několikrát spoušť. Ty jsem ani nefotila.
Nedávno jsem takovouto sérii bezdomovců viděla na výstavě Štreita v Šumperku, pro mě je dokument o lidech v určitém prostředí a v určité situaci. Tyhle portréty bez souvislostí…tak nevím.
Jedna ze dvou vystavených fotografií Viktora Koláře s názvem Starý muž, ze série Ostrava z roku 1966. Připomíná mi pro mě zajímavější, také černobílou fotku Štreita, jak husy kráčí s pohřebním průvodem.
V Národním muzeu v Praze byli nedávno vyhlášeni vítězové 31. ročníku soutěže Czech Press Photo v devíti kategoriích. Ocenění za celoživotní přínos fotografii převzal ostravský dokumentární fotograf Viktor Kolář.
Fotografie Fedora Gabčana s názvem Umývárna - Důl Bezruč z roku 1972 až 1973.
Podle brožurky k výstavě paptří k první generaci, která začala na Ostravsku zachycovat netušené světy každodennosti, patří Gustav Aulehla (1931–2021), Fedor Gabčan (*1940), Viktor Kolář (*1941) a Petr Sikula (*1941). V jejich tvorbě lze najít inspiraci dílem Henriho Cartiera-Bressona. Skrývá obyčejná tajemství, podivný smutek z týrané krajiny i lidskou nepoddajnost a důstojnost.
Ještě nedávno mi kdosi poté, co jsem se hrdě přihlásila k mé rodné Ostravě, řekl: No, já tu Ostravu moc nemusím, ale teď jsem si trochu spravil názor.
Nezmohla jsem se na slovo. Měla jsem odpovědět:
No, spousta lidí má vůči Ostravě předsudky…protože pokud něco neznám, nic o tom nevím, tak jsou mé výhrady vůči tomu jen předsudky.
Fotografie Fedora Gabčana s názvem Koupání v kališti z roku 1969, zakoupeno pro galerii v roce 2024.
Tahle fotka je podle mě geniální, přesně Ostravu vystihuje. Název fotografie v angličtině zní: Swimming in a spoil - pond. Podle GooglePřekladače slovo spoil znamená zkazit, zničit, pond znamená rybník.
Z rodných Radvanic jsme často jezdili do centra Ostravy z Hranečníku přes Zárubek, kde fungoval stejnojmenný důl. Vpravo se tam pod siluetou skoro poddolováním propadlého Slezskoostravského hradu černaly dva rybníky, ty jednou za čas odkalili, tedy vybagrovali usazený uhelný kal, tím se po vysušení a zabalení do novin dobře a levně topilo. Poté následovala černá hladina řeky Ostravice bez života. To je už naštěstí hluboká minulost. Toho a dalšího na pozadí každodenního strachu blízkých o život horníků v dolech.
Fotografie Gustava Oulehly s názvem Ostrava, autobusové nádraží z roku 1960, zakoupeno pro galerii v roce 2015.
Za ostravskou hlavní divadelní scénou, tehdy Divadla Zdeňka Nejedlého, dnes Divadla Antonína Dvořáka, kouřily komíny a večer šlehaly plameny. Spolu s večerními vodopády strusky z vyklápěcích vozíků na haldách ostravská romantika, ta se mi objevuje před očima dodnes.
Můj jihočeský švagr se přiženil do naší rodiny a na Ostravsku se mu moc líbilo. Nechtěl se později vrátit do Českých Budějovic od férových kamarádů, také obdivoval Ostravaky, jak se bez předbíháni řadili do řady při čekání na autobus.
Zdroje:
Popisky u vystavených exponátů
Informace z brožurek o Domě umění a současných výstavách
