Článek
Hukvaldské panství od poloviny 13. století patřilo olomouckému biskupovi, po roce 1777 arcibiskupovi. Na konci 16. století zahrnovalo kromě hradu Hukvaldy města Ostrava a Příbor, městečka Brušperk, Frenštát a Místek a 29 vsí. Od té doby se rozloha panství příliš nezměnila, po zrušeném poddanství v roce 1848 se panství přeměnilo na hukvaldský velkostatek.
Prvním známým majitelem hukvaldského panství byl Arnold z Hückeswagen ze stejnojmenného říšského města. Zdejší léno získal od českého krále Přemysla Otakara I. za diplomatické služby v Anglii. Arnold založil hrad Starý Jičín, ten měl upevnit jeho zdejší postavení a také chránit české království před polským či uherským vpádem. Jeho synu Frankovi způsobil vpád Mongolů roku 1241 velké hospodářské potíže, takže později panství prodal olomouckému biskupovi Brunovi ze Schauenburku. Ten na panství zakládal osady a dával je v léno, později sídlil v Příboře, ve 13. století začal budovat hrad Hukvaldy (Huckeswalde).
Jako první jsme navštívili město Brušperk. To se nachází v centru území zvaného Lašsko, městem protéká řeka Ondřejnice. Historické jádro města, obsahující zachovaný gotický půdorys náměstí, podloubí a historické budovy včetně barokního kostela svatého Jiří. Žije zde přibližně 4 200 obyvatel.
Zdejší první Národní dům na Moravě si zachoval původní výzdobu. Měl pohnutou historii. V roce 1871 byl přestavěn a sloužil kulturním účelům. V přízemí byla hospoda, prodejna galanterie, holičství a kadeřnictví. V prvním podlaží záložna a místnost hasičů. Sál ve druhém podlaží využívali členové Orla ke cvičení a konání divadelních představení. V padesátých letech byla v domě umístěna pletárna ponožek, její těžké stroje dům značně poškodily. Nový majitel, Tonak Nový Jičín, v něm zřídil sklad klobouků.
Pro Brušperk, jako i další lašská města, byl důležitý obchod suknem, to vyráběli tehdy ještě doma sami měšťané, a také venkovští poddaní.
V devadesátých letech se majitelem Národního domu stalo město Brušperk a zrekonstruovalo jej do dnešní podoby. Dnes je zde pamětní síň věnovaná slavným rodákům, zejména Vojtěchu Martínkovi, a galerie Chagall. Na fotografii je ukázka tkalcovského stavu s potřebným vybavením.
Moravský učitel, spisovatel, literární kritik a publicista Vojtěch Martínek se zde narodil v roce 1887 a zemřel v roce 1960 v Ostravě. Jeho otec byl kožešník, měl tři vlastní mladší sourozence a pět starších nevlastních z prvního manželství otce. Roku 1914 se oženil s Otilií Klegovou, sestrou svého blízkého přítele, legionáře a lékaře Ludvíka Klegy.
Martínek absolvoval Matičního gymnázium v Ostravě v roce 1908, vystudoval češtinu a němčinu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, poté rok pobýval na univerzitě v Bonnu, od roku 1914 učil na svém Matičním gymnáziu v Ostravě až do roku 1947, ovšem během války byl na vlastní žádost penzionován. Posledních přes 20 žil ve vile v Hrabůvce, tu si nechal postavit, je na ní jeho pamětní deska.
Byl mimo jiné dramaturgem ostravského divadla, jeho literární tvorba je rozsáhlá, ve svých románech popisoval národní a sociální změny na Ostravsku v době industrializace. Začínal jako básník.
V románu Stavy rachotí z roku 1939 popsal prostředí rodného města Brušperku. Poté napsal dvě trilogie:
Černá země je dokumentární kronika o životě na Ostravsku od 90. let 19. stol. do konce první světové války. Druhá trilogie Kamenný řád navazuje na Černou zem, končí 40. lety 20. století.
Podle jeho románů byly v ostravské televizi natočeny televizní inscenace a seriály. Roku 1955 se Vojtěch Martínek stal zasloužilým umělcem. Jeho jméno nese od roku 1970 jedna z ulic v ostravské městské části Hrabůvka.
V síni muzea jsou též vystaveny loutky místního ochotnického spolku zakoupené od společnosti loutkaře Matěje Kopeckého.
V podloubí domů na náměstí jsme navštívili Informační centrum, kde prodávají unikátní a stylové černé ostravské oplatky.
Kostel svatého Jiří v Brušperku je nejstarší zachovanou středověkou stavbou ve městě. V kopci nad náměstím je nepřehlédnutelnou dominantou panoramatu města. První písemná zmínka o kostele je z roku 1305. Kostel je však jistě mnohem starší, byl vybudován určitě v době založení města v letech 1267–1269.
Na hlavním oltáři kostela stojí socha sv. Jíří. Na místě původního zbouraného kostela na konci 14. století byl vybudován gotický trojlodní kostel, ten je jádrem dnešního kostela se zachovaným vstupním portálem s lomeným obloukem. Čtverhranná renesanční věž byla dokončená v roce 1580.
Během třicetileté války byl Brušperk silně poškozen s velkým úbytkem obyvatel. Město se v 18. století mohutně rozvíjelo. Také věž kostela získala dnešní cibulovou střechu.
V okolí kostela vznikla křížová cesta patrně již v 17. století. Její obrazy jsou malované na plechu, a tak podléhají vlivu počasí. Proto byly spolu s kostelem po roce 1989 restaurovány.
V polovině 19. století přibyl kamenný krucifix, v roce 1915 sochy sv. Cyrila a Metoděje nad vstupními schody do areálu.
Barokní klášter v Příboře byl postaven roku 1694 biskupem Karlem II. z Lichtenštejna pro Piaristy. Zdejší zahrada vznikala postupně. Celý areál byl od roku 2000 pět let rekonstruován. Dnes zde sídlí muzeum, pamětní síň Sigmunda Freuda, refektář s bohatou štukovou výzdobou a nástropními malbami, malá a velká zasedací místnost, knihovna a základní umělecká škola.
Veřejnosti přístupná piaristická zahrada v Příboře je místem pro relaxaci, pořádají zde koncerty, divadelní představení a další kulturní akce. Motto řádu Piaristů zní: Zbožnost a vzdělání, díky jejich vzdělávací funkci nebyl tento řád v 18. století zrušen Josefem II.
Příbor je nejstarší město v okrese Nový Jičín, první písemná zmínka pochází z roku 1251. Žije zde asi 8 300 obyvatel. Město leží na říčce Lubině.
Zdejší piaristé hráli divadlo, provozovali hudbu a spravovali knihovnu s 30 prvotisky (tisky před rokem 1500). V Příboře vzniklo nejstarší české ochotnické divadlo na Moravě v roce 1809. V roce 1875 tu byl založen český učitelský ústav – město se tedy stalo centrem vzdělanosti severovýchodní Moravy. K tomu přispělo i založení reálky a později gymnázia v roce 1902.
Roku 1938 se převážně česky mluvící Příbor stal součástí Třetí říše. Od roku 1951 ve městě existoval pobočný závod Tatra Příbor, vyrábějící od roku 1959 osobní automobily Tatra 603, T-613 a T-700. Výroba byla ukončena v roce 1997.
Jako ve většině našich měst, po odsunu Němců na konci války zde výrazně poklesl počet obyvatel. V roce 1930 zde žilo 7701 obyvatel, v roce 1950 jen 6149.
Slavnými rodáky jsou Amálie Janáčková (1819–1883), česká varhanice a matka Leoše Janáčka a Antonín Cyril Stojan (1851–1923), katolický kněz, 10. arcibiskup olomoucký. V letech 1876–1887 zdejším kaplanem
Litinová socha Hygie na kašně na náměstí v Příboře byla obnovena v roce 1999.
Barokní sousoší Panny Marie s jezulátkem na náměstí v Příboře se sochami sv. Floriána, ochránce proti ohni, a sv. Rocha, ochránce proti moru, je z roku 1703, tedy z období poslední epidemie moru ve městě. Obě sochy byly po roce 1989 nahrazeny kopiemi.
Na fotografii je věž farního kostela Narození Panny Marie v Příboře. Vstupní brána do areálu kostela měla původně padací most. Na sloupech brány stojí čtyři sochy, svatí Cyril a Metoděj, sv. Jan Sarkander a sv. Jan Nepomucký.
Farní kostel Narození Panny Marie je románsko-gotická dominanta města Příbor. Nejprve zde stála hradní kaple doložená roku 1251. Středověký kostel byl opevněn jako součást opevnění města. Renesanční věž byla upravena a zvýšena o dvě patra v letech 1570–1595. Věžní hodiny pochází z roku 1784. V roce 2001 byla provedena rekonstrukce exteriéru kostela. Hlavní oltář zdobí gotická socha Panny Marie z počátku 15. století.
Zdejší varhany byly vyrobeny v roce 1748 olomouckým varhanářem Johanem Paulem Wenigerem. V roce 2018 byla provedena jejich celková oprava.
Ohradní zeď farního kostela Narození Panny Marie je doplněna 14 kapličkami křížové cesty s keramickými reliéfy z roku 1887, ty vytvořil příborský profesor Vojtěch Mottl. Za zdí na fotografii stojí budova tzv. Armanky, v té se nacházela farní škola, kterou navštěvoval Jan Sarkander, později světec považovaný za patrona Moravy. Katolický kněz, působící před a na začátku třicetileté války jako farář na Moravě, především v Holešově, svatý Jan Sarkander, se narodil v roce 1576 ve Skočově a zemřel v roce 1620 v Olomouci. Koncem 80. let 16. století přesídlil s matkou do Příbora k nevlastnímu bratrovi.
Od roku 1592 Sarkander studoval filosofii na latinské škole Olomouci, od roku 1600 pak filozofii v Praze, a nakonec vystudoval teologii ve Štýrském Hradci. V roce 1607 přijal v Kroměříži nižší svěcení od kardinála Ditrichštejna, následně byl vysvěcen na kněze. Od roku 1609 působil jako farář na Moravě, například v Holešově, kde byl od roku 1616 zpovědníkem Ladislava Popela z Lobkovic.
Sarkander byl protestantskou stranou podezříván a pronásledován, že dojednal pomoc císaři Ferdinandovi, kterého nechtěli moravští stavové uznat králem. Po nějaké době ukrývání byl dopaden, poté stanul před soudem vedeným jeho nepřítelem Václavem Bítovským z Bítova. Byl čtyři týdny vyslýchán a mučen na místě dnešní Sarkandrovy kaple v Olomouci. Všechna obvinění odmítl, mučení Sarkanderovi způsobilo vážná zranění, na jejich následky v žaláři krátce nato zemřel.
Umučení kněze vyvolalo značné pobouření. Jeho kult mučedníka se brzy rozšířil na Moravě a hlavně v Polsku. V roce 1859 jej papež Pius IX. blahořečil, v roce 1995 byl v Olomouci papežem Janem Pavlem II. svatořečen spolu se Zdislavou z Lemberka.
Zajímavým dokladem úcty ke sv. Janu Sarkanderovi mezi Olomoučany je to, že jeho sochu bez ohledu na hrozící problémy ze strany církevních úřadů umístili mezi světce na Sloupu Nejsvětější Trojice – více než sto let před jeho blahořečením.
Lékař, neurolog a zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud se narodil v roce 1856 v Příboře a zemřel krátce po nucené emigraci v roce 1939 v Londýně. Narodil se do židovské rodiny obchodníka Jakoba Freuda, když byly Sigmundovi 4 roky, přesídlili do Vídně.
Nejstarší nalezený pramen o existenci Freudova rodného domu pochází z roku 1602. Město během rekonstrukce v roce 2006 vrátilo domu vzhled z historických fotografií, pásku slavnostně přestřihl prezident Václav Klaus. Rodina Freudových si pronajala horní podlaží domu, v roce 1858 přesídlili do Lipska, krátce nato se natrvalo usadili ve Vídni.
Před domem je umístěna socha s názvem Pohovka Sigmunda Freuda, je to netradiční kovová plastika. Je vytvořena z povrchově upravených tepaných měděných plátů umístěných na malé nosné ocelové konstrukci. Toto zpodobnění lékařské pohovky včetně přikrývky a polštářů je replikou skutečné pohovky z ordinace tohoto světově známého rakouského židovského psychoanalytika a místního rodáka Sigmunda Freuda. Originál pohovky je vystaven ve Freudově muzeu v Londýně. Tato skulptura byla odhalena v květnu 2006 během oslav 150. výročí narození Sigmunda Freuda. Na pohovce si můžete posedět či se vyfotit.
Na náměstí v Příboře v podloubí hned vedle radnice můžete navštívit útulnou kavárnu s výbornou kávou a dobrotami. Její interiér zve k příjemnému posezení.
Obec Tichá leží nedaleko hradu Hukvaldy, žije zde asi 2 000 obyvatel. Na vesnici bylo přeneseno jméno nějakého blízkého poklidně/tiše tekoucího vodního toku, asi říčky Tichávky.
V centru obce ve bývalé výstavní vile Leopolda Parmy staršího, z rodiny významných textilních podnikatelů, dnes sídlí Obecní úřad.
V další bývalé vile podnikatelské rodiny Parmů dnes sídlí školka, vila je jako z pohádky. Ve třetí vile stejné rodiny dnes sídlí Slezská diakonie.
Tento strom stál hned vedle brány do bývalé tkalcovny, vlevo jeden z bývalých objektů továrny. Tkalcovnu v Tiché založil Josef Parma, po znárodnění národní podnik s názvem Loana.
Rodákem z Tiché je Karel Loprais (1949), automobilový závodník, několikanásobný vítěz Rallye Paříž - Dakar.
Dřevěný kostelík, tzv. cerkva sv. Prokopa a sv. Barbory v Kunčicích pod Ondřejníkem pochází z konce 17. století. Původně stával na Podkarpatské Rusi v obci Hliňanec, je ukázkou tamní sakrální architektury, jeho inventář je dokladem řeckokatolického svěcení.
V roce 1928 jej koupil generální ředitel Vítkovických kamenouhelných dolů Eduard Šebela. Kostelík byl rozebrán, převezen do Kunčic v roce 1931, znovu sestaven a vysvěcen olomouckým biskupem, jenž kostel zasvětil sv. Prokopu a sv. Barboře – patronům horníků. Během jeho opětovného sestavení proběhla i částečná rekonstrukce. V roce 1963 kolem kostela vznikl urnový háj.
Ikonostas na fotografii v dřevěném kostelíku odkazuje na silný vliv západního baroka. Ikonostas je stěna s ikonami, ta odděluje loď kostela od presbytáře/oltářní části. Hlavními prvky ikonostasu jsou carské dveře s ikonou Krista a Bohorodičky s dítětem po stranách. Nad hlavními ikonami je vyobrazeno dvanácti apoštolů, uprostřed Kristus jako Nejvyšší kněz, Pantokrator.
Na horním konci Čeladné si můžete načepovat chutnou vodu z pramene Cyrilka. Vedle stojí dřevěná roubená kaplička sv. Cyrila a Metoděje, ta připomíná miniaturní zmenšeninu Jurkovičových staveb na Pustevnách. V altánku nad pramenem je umístěná zrestaurovaná mozaika.
Na fotografii jsou vidět udržované úpravy řeky Čeladenky z dob existence zdejších železáren u řeky.
V Čeladné byly koncem 17. století vybudovány hutě a železárny jako pobočný závod arcibiskupských železáren ve Frýdlantě. Byly postaveny poblíž zdrojů železné rudy a hustých beskydských lesů, ty byly zdrojem suroviny pro pálení dřevěného uhlí. Na Čeladné se vyrábělo surové železo, později i litina.
Areál továrny stál podél říčky Čeladenky, dnes je nezastavěný a zarostlý stromy. Právě v lesíku mezi silnicí a říčkou je vidět poslední pozůstatky továrny, kamenné a betonové základy budov a zídky. Je to již přes 100 let, co zde byla výroba ukončena.
Velký rozvoj čeladenských železáren nastal roku 1796 s příchodem rodiny Homoláčů. Za nich zde fungovala nová vysoká tavicí huť s vysokou pecí. V areálu se nacházely nové stoupy na rudu, skladiště uhlí, mlýn se struhou, drátovna a jednopatrová budova šachtmistra.
V arcibiskupských železárnách ve Frýdlantě a Čeladné byla využívána beskydská železná ruda – sferosiderit, zvaný též ocelek. Ta se zde vyskytuje ve slojkách o mohutnosti od 2 do 22 cm. Ruda měla obsah asi 30% železa.
Pro tavení rudy ve vysokých pecích a zpracovávání v hamrech bylo zapotřebí velké množství dřevěného uhlí. Pokácené dříví bylo z hor dopraveno k řece na plavení. Během těžby byly klády rozřezány na sáhy (1,2 m) a štípány na polena. Pro plavení se řečiště zbavovalo překážek. V březnu, během tání sněhu, se zvedla hladina řeky a začalo plavení polen. Splavené dřevo bylo v milířích páleno na dřevěné uhlí pro vysoké pece a hamry.
Kostel sv. Bartoloměje byl dokončen v roce 1690 na místě dřevěného kostelíka. Začátkem 18. století byl rozšířen do dnešní podoby. Po požáru v roce 1890 získala novou podobu jehlanová střecha věže.
Železárny ve Frýdlantě patřily k největším na Moravě, ovšem rozmach ostravských hutí pro ně znamenaly konec. Frýdlant byl nejdříve významným zemědělským městečkem. Ještě před stavbou železnice se zde rozvíjel průmysl. Nebyla možnost dopravy surovin k výrobě, a tak se stavěly výrobní provozy v blízkosti zdrojů surovin. Zdejší lesy poskytovaly stavební materiál a hlavně surovinu k výrobě dřevěného uhlí poblíž řeky Ostravice. Horské řeky poskytovaly energii pro pohon mlýnů, valch až po hamry, také umožňovaly přepravu dřeva plavením. Navíc v okolí Frýdlantu se těžila železná ruda blízko k povrchu.
Ve 40. letech 17. století byl ve Frýdlantu založen vodní hamr olomouckým biskupem Leopoldem Vilémem, brzy přibyla dřevouhelná vysoká pec. Biskupové a později arcibiskupové pronajímali železárny ve Frýdlantu na konci 18. století Janu Václavu Homoláčovi. Tomu se podařilo získat pro spolupráci skotského hutníka Johna Baildona. Ten přinesl řadu inovací, a železárny začaly prosperovat. Homoláčovi potomci již tak úspěšní nebyli. V roce 1826 železárny opět řídilo arcibiskupství a zažily znovu rozmach, ovšem později přestaly stačit ostravské konkurenci, takže v roce 1913 arcibiskupství pronajalo provoz společnosti Ferrum.
Tehdy se zde začaly vyrábět ventilátory a vzduchotechnika, za 1. světové války ovšem dělostřelecké granáty a vojenské vybavení. Roku 1920 byla postavena dřevomodelárna, začaly se vyrábět kuchyňské strojky, traktory, důlní lokomotivy, ledničky, boilery, smaltované sporáky, žehličky, váhy, mlýnky na maso, umyvadla, vany, kotle, žlaby. Za 2. světové války se vyráběly také minometné náboje. Po válce byl podnik samozřejmě znárodněn, po roce 1989 byl podnik opět přejmenován na Ferrum, některé provozy byly privatizovány.
Ve Frýdlantě nalezneme spoustu dokladů o zdejší železárenské výrobě, zejména litiny. Na fotografii je před kostelem litinový kříž vyrobený ve zdejší slévárně.
Na stěně kostela je náhrobek nájemců hutí Homoláčových, bývalých nájemců železáren, za kostelem socha sv. Floriána. V roce 2010 se poprvé rozezvučely čtyři nové zvony právě slavnostně zavěšené ve věži.
Dominantní historickou budovou města Frýdlant nad Ostravicí je klášter milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Klášter nechal vystavět v roce 1871 olomoucký arcibiskup kardinál Bedřich z Fürstenberga. Arcibiskup chtěl založit vychovatelnu pro dcery lesníků a arcibiskupských úředníků, opatrovnicemi dívek byly Milosrdné sestry sv. Karla Boromejského. První představenou byla S. M. Adolfina Šmídová, která svůj úřad zastávala do roku 1915. První sestry začaly působit v klášteře v roce 1874 a první chovanka byla přijata o rok později. Od roku 1881 zde byla ústavní škola otevřena pro všechny dívky z Frýdlantska.
Součástí budovy kláštera je také neorománská řeholní kaple, zcela vpravo na fotografii. Je kopií baziliky sv. Pavla v Římě s cenným dřevěným stropem. Oltář kaple je z mramoru a socha Panny Marie nad oltářem byla dovezena z Paříže. Kaple je veřejnosti přístupná v době bohoslužeb a konání kulturních akcí. Na přelomu 19. a 20. století byla budova kláštera zvýšena o jedno patro. Dnes je zde domov pro seniory.
Zdroje:
Výklad průvodce Tomáše Majliše z provedu.cz
Informační tabule u jednotlivých památek
