Článek
Nová Seninka vznikla jako strážní obec na hranicích Moravy a Kladska ve 14. století, procházela tudy zemská stezka. Původní název Spieglitz, nebo Spilix v nejstarších listinách, znamená v překladu strážisko či strážný bod.
Od roku 1948 se vesnice jmenuje Nová Seninka, leží v údolí potoka Seninka, ten se v dolní části obce vlévá do Krupé. Toto boční údolí stoupá do výšky 700 metrů, při pohledu vlevo se tyčí nejvyšší bod, hraniční hora Králický Sněžník.
V době husitských válek obec dokonce zanikla, až majitel panství v Branné roku 1561 zde nařídil vystavět rychtu, k ní přidal dva lány pozemků a právo držet v obci pekaře, ševce, kováře, řezníka a krejčího, podle privilegia směl zde rychtář zřídit pilu a nakládat se dřívím ze svého, tedy část přidělených pozemků byly zdejší lesy. Majitel panství Václav ze Zvole také udělil zdejšímu rychtáři právo vařit a čepovat pivo než vrchnost sama postaví pivovar. Rychtář směl též nalévat víno, tedy zde mohl provozovat něco jako zájezdní hostinec.
Kolem roku 1840 zde již žilo 570 osob v 68 domech, později počet obyvatel klesal. Kromě zemědělství a práce v lese zdejší nacházeli obživu i ve sklárně, ta stávala dole u říčky Krupé v místě hospodářských budov pozdějšího ovčince, farmy.
První české obyvatelstvo přišlo do obce po roce 1918, tehdy 16 osob ze 421 obyvatel. Jednalo se o rodiny zdejších celníků střežících tehdejší hranici s Pruskem, dnes s Polskem.
Na fotografii je malé sidliště vedle bývalé celnice u silnice vedoucí vzhůru do Kladského sedla (815 m n.m.), na dnešní česko-polské hranici. V této části Nové Seninky bydlí většina ze stálých asi 50 obyvatel.
Pod kostelem stojí budova původní dvojtřídní německé školy z roku 1766 sloužící dnes jako příležitostný penzion.
Dnes vlastní většinu původních domů v rozvolněné zástavbě chalupáři, staví se také další podobné zejména dřevěné objekty.
Potkali jsme během naší procházky tuto jedinou živou bytost.
Osada Ulrich nad silnicí do Kladského sedla, část obce Nová Seninka, leží v nadmořské výšce asi 800 metrů, a tak pole a pastviny lidé velmi šetrně obhospodařovali v sedmiletém cyklu. Tři roky to byly louky s jetelinou a travným semenem, potom čtyři roky polnosti. Napřed ozimé žito, len, brambory a nakonec oves nebo ječmen, i ten se dosíval jetelinou nebo travnatým semenem. Významným přivýdělkem bylo před válkou pašování přes tehdejší nedalekou hranici s Pruskem, působila tu finanční stráž, ale usedlíci přece jen znali cestičky, co zase financi (celníci) neznali.
I přes všechnu nepřízeň zdejší rodina Františka Stanzela netrpěla hladem, ovšem jejich otec vyráběl boty sám a byly prý perfektní, dalo se s nimi chodit i po vodě. Domy na Ulrichu byly rozesety na svazích poměrně daleko od sebe, lidé k sobě přesto měli velmi blízko. Scházeli se po večerech, dralo se peří, sušil len. Jedna sušárna sloužila asi pro tři stavení.
Dominantou obce Nová Seninka je raně barokní kostel sv. Jana Křtitele postavený v roce 1689, faru obec získala až v roce 1784. Na rozdíl od kostelů v okolních obcích zůstal ten zdejší dodnes v dobrém stavu díky bratrům Stanzelovým, jediným zdejším předválečným obyvatelům, oba se o kostel starali do pokročilého věku.
V roce 1948 v rámci jejich rozptýlení se zbylí Němci museli stěhovat do vnitrozemí, rozebrali si je čeští hospodáři. Stanzelovi byli vystěhováni do obce Střelice u Uničova. Namísto nich přišli do pohraničí po roce 1948 reemigranti, na Ulrich Slováci z Rumunska, ti nahradili Stanzelovy při práci v lese. Nově příchozím byl slíbený dobytek, ten odebrali vystěhovaným Stanzelovým.
Ve Střelicích rodiče živořili jen v jedné místnosti s jedním stolem a kamny, tak tomu bylo v prvním roce, ostatní si rozebrali další sedláci. František Stanzel žil a pracoval na statku u Hamplů, na rozdíl od dalších členů rodiny na ně vzpomínal v dobrém, práce končila v 8 večer a František mohl za rodiči. Ostatní bratři a nejmladší sestra to měli horší, Hubert s Annou ještě chodili do školy, přesto museli ve čtyři hodiny vstávat a před školou poklidit dobytek, na učení neměli vůbec čas.
Rodina nemohla bydlet ve svém domě na Urlichu, byli v podstatě nevolníky, zažádali tedy o vystěhování do Německa. Měli tam již zajištěný pobyt, přesto jim úřady nevyhověly. V roce 1950 se rodina mohla vrátit na Urlich, tehdy již vydrancovaný. Lesy jim nabídly ubytování ve vesnici, ale táta chtěl zpátky na Ulrich, tam se usadili v domě v relativně dobrém stavu naproti Zatloukalům. Tehdy na Ulrichu ještě nebyla tekoucí voda ani elektřina, tu vyráběla jen malá vodní turbína, když bylo míň vody, svítila jen jedna žárovka, proud se nedal reostatem regulovat.
František Stanzel pracoval celý život v lese, v roce 1961 se oženil s Němkou Christen Exlerovou z nedalekého Velkého Vrbna a usadili se v Nové Senince. Rodiče zůstali na Urlichu do roku 1969, na stáří se přestěhovali do Nové Seninky. Dnes obývají Ulrich jen chalupáři. Rodný dům Františka Stanzela je opravený, stojí dodnes. Otec Josef Stanzel dokud mohl chodit, každý den šel na Urlich.
V Nové Senince se zachovala původní stavení dnes vesměs využívaná chalupáři. Památkově chráněná je zdejší sýpka.
Několik staletí již pamatuje tato místní hasičská zbrojnice.
A jak se tady žilo před a za války. Dětství František Stanzel se sourozenci trávili v horské přírodě, a tak cesta z 2 kilometry vzdálené školy v Nové Senince trvala občas déle, než se zamlouvalo rodičům. Honili se po lesích, lezli po stromech a skákali z jednoho na druhý. Když nějaká sousedka šla z nákupu, jejich táta už věděl, co vyváděli po cestě.
Tehdejší Německo Adolfa Hitlera dávalo tušit, že Československo je v ohrožení. V okolí se stavěl systém opevnění, v září 1938 byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Někteří mladí Němci tehdy odmítli narukovat, aby se vyhnuli mobilizaci, utekli do Německa. Po Mnichovu byly Sudety obsazeny bez boje. František Stanzel vzpomínal, že zde válku prožili v klidu, hlad nebyl, vše potřebné bylo doma.
Po Mnichovu byla obec na podzim 1938 připojená k Německé říši, tehdy zde žilo přes 500 obyvatel, v roce 1939 po odchodu české menšiny, měl Spieglitz jen 363 obyvatel. Po druhé světové válce byli němečtí obyvatelé odsunuti, v roce 1950 zde bylo dosídleno přes 100 osob.
Když od roku 1943 Německo začalo prohrávat, kvůli nedostatku vojáků byly povolávány stále mladší ročníky. Na výcvik na Červenohorské sedlo musel i tehdy šestnáctiletý nejstarší bratr Josef. Zatímco Josef se do Wehrmachtu odmítl přihlásit, mnozí mladí muži narukovali po výcviku dobrovolně. František ve třinácti letech musel vstoupit do Jungvolk, obdoby Hitlerjugend pro mladší chlapce. Tam kluci z Nové Seninky a okolí cvičili, účastnili se pochodů a jiných aktivit, ty je měly připravit na službu v armádě.
V květnu 1945 se v osadě objevili také sovětští vojáci, před nimi se všechny ženy ukryly v lese. Jednu noc a den strávili Sověti u Stanzelů. Už se vědělo, jak se Rudá armáda chová, a tak ženy a dívky utekly do lesa. Ubytovali se u nich a v okolí vše plenili, jídlo, gramofon, všechno možné.
Táta vojákům musel usmažit vajíčka, musel je s nimi jíst, měli strach z otravy. Jinak je nechali na pokoji, jen jim bylo divné, že otec žije sám se třemi kluky a nikde žádná žena. Když vojáci spali, otec vyhodil oknem peřiny a jídlo a kluci je odnesli do lesa, aby se matka a sestry mohly přikrýt a měly něco k jídlu.
Někteří Němci z okolí byli zatčeni kvůli napojení na Wehrwolf, někde měli i skladiště zbraní. Zřejmě je odvezli na Sibiř, z nich Winter a jeden další se po letech vrátili z Ruska do Německa.
Do obcí byli dosazeni komisaři, měli zde udržovat pořádek, organizovat odsun a příchod nových osadníků. Některé skupiny chodily po vesnicích a mlátili mladé německé kluky. Další komisař se přišel spíše obohatit, u Stanzelů sebral sestrám perlové náhrdelníky. Ještě před odsunem doma tloukli máslo, tu máselnici jim taky komisař sebral. Otec šel pak za četnickým náčelníkem, a tak jim máselnici vrátili. Ten člověk si bez ptaní vzal také špek v komíně a další.
Příbuzní a známí však byli odsunuti a do jejich těžko přístupné osady noví osadníci nepřicházeli. Zůstali jen Stanzelovi a Alois Zapletal s manželkou a dcerami, ten mohl zůstat, protože byl české národnosti. Jeho dva synové museli narukovat do Wehrmachtu, domů se již nikdy nevrátili.
První roky po válce nebyly pro rodinu vůbec jednoduché, museli nosit na oděvu našité písmeno N a žlutou pásku na rukávu. Jejich matka přišla do obchodu, ale neuměla ani slovo česky. Bylo to těžké, strhávali jim 20% ze mzdy jako válečnou reparaci.
V oblasti malebné sudetské pohraniční obce Nová Seninka vznikal v roce 1980 film Karla Kachyni Cukrová bouda natočený podle novely rodáka z nedalekého Zábřeha Vladimíra Körnera Zrození horského pramene.
V okolí osady se objevili za války také zajatci, v neděli občas Stanzelovy navštívil Francouz ze zajateckého tábora na Medvědí boudě, kde bylo umístěno okolo 20 zajatců z Polska, Chorvatska, SSSR a Francie. Soused Stanzelů, Lachnit, tam zajatce hlídal. Ten francouzský zajatec uměl dost dobře německy, byl to učitel. Francouzi se dokonce mohli i svobodně pohybovat po okolí.
Další zajatecký tábor byl severně od Urlichu na bývalé hranici, byli tam umístění civilisté i vojáci ze Srbska, Polska, SSSR a Francie. Asi mezi nimi byli i většinou Poláci nuceně nasazení. Ti pracovali v lese, když se vykopávaly brambory, tak Stanzelovým po skončení práce pomohli vybírat brambory, aby měli jídlo navíc.
Historie názvu obce Nová Seninka začíná na konci války vypálením osady Prlov, části obce Seninka na Valašsku. Poté, co 1. partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova přešla po porážce Slovenského národního povstání koncem října 1944 na Moravu, což bylo spojeno s velkými ztrátami na životech, operovala na Valašsku pod vedením Dajana Bajanoviče Murzina.
Obyvatelé Prlova aktivně podporovali partyzány, za což většina z nich zaplatila životem. V ranních hodinách 23. dubna 1945 byla osada Prlov obklíčená a vypálená, zemřelo 23 lidí.
Po válce se někteří z obyvatel Prlova usídlili v obci Spieglitz v Sudetech, její němečtí obyvatelé byli odsunuti do Německa. Od roku 1948 nese obec název Nová Seninka.
František Stanzel se narodil v roce 1931 v osadě Urlich na kopci na fotografii rodičům německé národnosti, zde prožil skoro celé dětství a mládí. Centrem oblasti s převážně německým obyvatelstvem bylo městečko Staré Město (něm. Altstadt Mährisch). František jako jeden z mála četl záznamy o Urlichu psané švabachem, v nich se píše, že osada Ulrich vznikla někdy v 18. století, v jeho dětství zde žilo asi 60 lidí, mezi nimi jediný Čech Alois Zatloukal, ten se totiž oženil s místní rodačkou Terezií Spieler. Na Urlichu se prý z rodiny Stanzel jako první objevil jeho dědeček, ten tam koupil dům od pana Spielvogela.
Další příležitost odejít do Německa se Stanzelovým naskytla v roce 1968. Na první návštěvě u bývalých spoluobčanů se nestačili divit, jak svobodně a spokojeně v Bavorsku žijí. Mohli zůstat mezi nimi, mít se lépe. Jenže tehdy zas nemohli opustit stárnoucí rodiče, ti se obávali stěhování do neznámé země.
Bratři Stanzelovi při dřině v lese prožili celý život. František tráví stáří v kruhu rodiny, osamělý Hubert byl do konce života v péči šumperského domova důchodců. Do rodné obce se pravidelně vracel, s bratrem se totiž starali o místní kostel.
Seninský kostel sv. Jana Křtitele udržovali v dobrém stavu, stálo je to mnoho úsilí i peněz. Na novou střechu zajistili prostředky při sbírce mezi krajany v Německu, péči také věnovali hřbitůvku okolo kostela, však nemálo starých hrobů nese na náhrobní desce jméno Stanzel. Ti zde leží s hrstkou nových osadníků, kteří zde dokázali zapustit kořeny. Bratři též pomáhali s opravou okolních kostelů, nejvíc vyniká farní kostel svaté Anny ve Starém Městě, jak zdůrazňuje místní farář a farníci.
Z velké a kdysi bohaté obce zůstalo torzo, zbylá stavení obsadili naštěstí chalupáři. Ti postupně převzali také péči o kostel a hřbitov, jen pro radost. Kostel je v létě neustále větraný, uklizený a nazdobený, zájemci jsou ochotně provedeni. Chalupářům se společně podařilo zprovoznit varhany, jeden z nich opravil a pravidelně natahuje hodiny.
Mostek vybudovaný hned vedle brodu v potoce Seninka s ním vytváří zajímavou atmosféru. Také tento potok kopíruje silnici vzhůru vesnicí.
Původní dům z roku 1836 vedle kostela je naštěstí dobře zachovaný a pečlivě udržovaný.
Alej vede okolo silnice směrem do Starého Města, kopíruje ji až do městečka říčka Krupá.
Zdroje:
https://www.pametnaroda.cz/cs/stanzel-frantisek-1931
https://olomouc.rozhlas.cz/nova-seninka-vznikla-patrne-jako-strazni-obec-na-hranicich-moravy-a-kladska-8691531
https://cs.wikipedia.org/wiki/Prlov
