Článek
Podle pověsti zde v roce 1030 vybudoval hrad český kníže Břetislav poté, co unesl Jitku ze svinibrodského kláštera, dodnes jsou zde patrné zbytky valů. V roce 1077 dorazila na Hradisko na pozvání olomouckého údělníka Oty I. Olomouckého a jeho manželky Eufémie benediktinská kolonie, aby zde vybudovala klášter. Již v následujícím roce zde olomoucký biskup Jan vysvětil klášterní oratoř za přítomnosti pozdějšího prvního českého krále Vratislava II., bratra Oty I. Olomouckého.
Hlavní vstup do areálu vede po mostě s balustrádovým zábradlím, na ústředním nádvoří stojí jednoduchá Saturnova kašna.
Dnes má rozsáhlý komplex bývalého kláštera plochu přes jeden hektar o téměř čtvercovém půdorysu 100 × 115 m, má čtyři křídla a čtyři nárožní věže. Vnitřní příčné křídlo dělí areál na dvě části – konvent a prelaturu, ta se nachází v přední části.
První opat Jan sem přišel se spolubratry z břevnovského kláštera. Tehdejší kníže Vratislav II., pozdější náš první král Vratislav I., nechal sepsat listinu, ta donaci jeho mladšího bratra Oty I. Olomouckého potvrdila, jedná se o první ze dvou donačních privilegií v českých dějinách a z nejstarších listin vydaných v Česku.
Na konci 12. století byli benediktini z Olomouce vyhnáni, místo nich zde byl uveden řád premonstrátů, během jejich působení se klášter stal významnou institucí na Moravě.
Poprvé byl klášter zničen požárem v roce 1241, následovala rychlá obnova, v roce 1432 klášter vypálili husité. Později byl klášter rozbořen olomouckými měšťany, k obnově došlo i s přispěním krále Jiřího z Poděbrad. V době obléhání Olomouce švédskými vojsky během třicetileté války byl klášter v roce 1642 rozbořen, nejcennější knihy byly odvezeny do Švédska jako válečná kořist.
Nynější barokní podobu získal klášter na přelomu 17. a 18. století, ovšem v roce 1784 byl spolu s dalšími mnoha kláštery Josefem II. zrušen. Po zrušení kláštera zde byl zřízen moravský generální seminář pro výchovu kněží, jeho rektorem byl v roce 1789 jmenován Josef Dobrovský, jehož busta se dnes nachází v sále klášterní knihovny. Po smrti císaře Josefa II. byl seminář zrušen a bývalý klášter byl předán armádě. Nejprve zde bylo fortifikační skladiště, během napoleonských válek v roce 1800 francouzský zajatecký tábor. Od roku 1802 zde působí naše nejstarší vojenská nemocnice.
Tehdy došlo k nejvýznamnějšímu zásahu do interiéru. Byl zrušen konventní chrám, jeho prostory byly rozděleny na více místností. Z kaplí zůstala jen ta sv. Štěpána přeměněná na kostel, ten dodnes zůstal v církevní správě. V nemocnici v letech 1923–1930 působil jako přednosta oddělení spisovatel Jaroslav Durych, ten se stal v roce 1925 prvním kronikářem zdejší vojenské nemocnice.
Zatímco zadní část kláštera s kostelem, věží a konventem byla vybudovaná ještě v duchu italského manýrismu v polovině 17. století, budova prelatury je již vrcholně barokní z počátku století 18.
V dalších místnostech v patře (kaple, pokoje opatství) jsou nástěnné malby Jana Kryštofa Handkeho (1736–1739), štukovou výzdobu vytvořili Antonio Ricca a Baltazar Fontana (1692–1693).
Přepracováním plánů koventu byl pověřen G. P. Tencalla, tehdy byly zbourány některé již stojící stavby. Plány nové prelatury později přepracoval pravděpodobně Domenico Martinelli, ta byla postavena v letech 1726–1736.
Klenbu sálu prelatury pokrývá malba Zázračné nasycení pěti tisíců od Paula Trogera (1731), autorem iluzivní architektonické části s umělým barevným mramorem je Antonio Tassi. Všechna sousoší a reliéfy ve slavnostním sále vytvořil Josef Winterhalder starší (1731–1732).
Koncem 50. let 20. století byly postupně restaurovány interiéry a umělecká výzdoba. Celková rekonstrukce Klášterního Hradiska započala v devadesátých letech 20. století, revitalizací a úpravou prošly počátkem 21. století i klášterní zahrady. Tato významná památka je ve vyhrazené dny přístupná veřejnosti.
V patře bývalé prelatury se z haly se dvěma monumentálními schodišti s bohatou výzdobou s tématem ctnosti svatého Norberta vstupuje do slavnostního sálu.
V roce 1998 byla do jedné z věží umístěna archeologická expozice a také kosterní ostatky nalezené během archeologického průzkumu Klášterního Hradiska.
Císařský pokoj v nárožní věži, kde přespala Marie Terezie, je zaklenut kupolí, malbu na klenbě se scénou Proměnění na hoře Tábor provedl Daniel Gran (1739), stěny vyzdobil František Josef Wiedon.
Výhled do okolní krajiny z císařského pokoje s bohatě zdobenými stěnami nejen okolo oken je impozantní.
Nad monumentálním Andělským schodištěm se sloupy zakončenými kamennými koulemi či lampami se nachází jediný zachovaný zde obraz.
Chodba dřívějšího konventu ohromuje neobvyklou klenbou.
Celý areál Klášterního Hradiska má čtvercový půdorys. Prostor je na dvě poloviny rozdělen kostelem a středovou věží, která je dominantou Hradiska, je 73,5 m vysoká. Po zrušení kláštera ztratila jako zvonice svůj význam a chátrala. Do své původní podoby byla rekonstruována v roce 1995.
Zde se procházeli premonstráti v rajské zahradě původního kláštera se studní.
Na fotografii je pohled na zadní část prelatury od Saturnovy kašny na nádvoří. Prelatura je sídlem preláta (latinsky praelatus = představený), je to klerik, např. biskup, zde opat kláštera. Tento titul užívá římskokatolická církev a některé protestantské církve. Existuje též status osobního či čestného preláta, ten není spojen s pravomocemi ani povinnostmi, Svatý stolec jím vyznamenává zasloužilé duchovní.
Honosným vstupem vcházíme do knihovny v části bývalého konventu.
Ke konci třicetileté války v roce 1642 obléhala Olomouc švédská vojska generála Thorstensona a nejen klášter Hradisko byl v té době opět rozbořen. Z vydrancované klášterní knihovny byly jako válečná kořist do Švédska odvezeny nejcennější knihy. Záhy po odchodu Švédů od Olomouce následovala v polovině 17. století obnova konventu do dnešní podoby, na prelaturu došlo počátkem 18. století.
Sál knihovny je opatřen nepravou zrcadlovou klenbou vytvořenou dřevěnou konstrukcí.
V patře příčného křídla se i dnes nachází velký sál knihovny vyzdobený podle návrhu příslušníka premonstrátské kanonie Hradisko a řádového malíře Dionýsia Strausse. Realizaci provedli Baltazar Fontana (štuky) a Innocenzo Monti (malby) v letech 1702–1704.
Z východního křídla kláštera vede spojovací chodba do kostela svatého Štěpána (původní prelátská kaple). V kostele jsou plně funkční barokní varhany z roku 1740, ty prošly na začátku tisíciletí rekonstrukcí. Jejich stavitelem byl buď Antonín Richter (1688–1765) nebo František Ignác Sieber (1716-1785).
V kostele sv. Štěpána byla v roce 2017 objevená dvoudílná ostatková schrána několika významných středověkých osobností Olomouce – zejména údělných přemyslovských knížat Oty I., Oty III. a jejich manželek, ti byli zakladateli kláštera Hradisko.
Nástropní malbu v kupoli s tématem korunování Panny Marie provedl Karl Schmied roku 1891.
Autory obrazů v kapli jsou Jan Kryštof Handke (1736) na hlavním a Karel František Josef Haringer (1733) na bočních oltářích, sochy vytvořil Josef Winterhalder st., příp. Jan Michal Scherhauf (1733–1734), mramorářské práce provedl Jan Hagenmüller.
Opravu této barokní kašny svatého Viktora, ochránce zahrad, v nedávno zrekonstruované konventní zahradě nedávno dokončil sochař Roman Wenzel.
Oproti vstupu do zahrady tvoří její hranici rozsáhlý objekt letního refektáře. Zahrada u kostela sv. Štěpána vznikla na přelomu 19. a 20. století a pravděpodobně souvisí s výstavbou dnešního pavilonu psychiatrie.
Komplex kláštera dotvářejí jeho zahrady. Konventní zahradu ohraničuje po 800 metrů dlouhém obvodu taktéž opravená zeď a drobné stavby prádelny, dílen, márnice a trafostanice.
V nově opravené zahradě byla instalována nová kašna, sochař Roman Wenzel pro zahradu vytvořil kašnu Čtyř evangelistů. Stará opatská zahrada leží jihovýchodně od klášterní budovy a navazuje na bývalý hospodářský dvůr, čtyřkřídlou přízemní budovu s uzavřeným nádvořím. V objektu je léčebna pro válečné veterány.
Zdroje:
Výklad průvodce Klášterním Hradiskem
https://www.kudyznudy.cz/aktivity/klasterni-hradisko-v-olomouci
