Článek
Němečtí stoupenci luteránského augsburského vyznání v Olomouci hledali dům pro bohoslužby, předtím si pronajímali sdílenou kapli s českými protestanty. Po zboření středověkých městských hradeb na konci 19. století po vzoru městského okruhu ve Vídni a Budapešti byla i v Olomouci snaha o vytvoření nového okruhu lemovaného monumentálními veřejnými i soukromými stavbami. Původní plán počítal tedy s umístěním tohoto kostela poblíž bývalé Terezské brány. Jenže administrativa spojená se stavbou se protahovala, a tak byl plán změněn.
Kostel pro zdejší německé evangelíky byl dokončen v roce 1902. Projekt vypracoval stavitel Franz Böhm v roce 1898, později byl upraven a zjednodušen architektem Maxem Löwem, ten dal kostelu typickou novogotickou podobu s charakterem německé cihlové gotiky. Návrh architekta Maxe Löwa dokončený v roce 1902 se inspiroval německou cihlovou gotickou tradicí a v interiéru naznačoval žebrované klenby a lomené oblouky. Minimalismus tohoto architekta byl v souladu s evangelickými prioritami upřednostňující spíše biblické hlásání před vizuální nádherou. Dominantou kostela je 55 metrů vysoká hranolová věž s hodinami a jehlancovou střechou s makovicí a křížem.
Architekt Moses Max Löw se narodil v roce 1857 v maďarském Szegedu v tehdy Rakouském císařství, zde vystudoval střední školu. Byl synem Leopolda Löwa, vrchního rabína v Szegedu. Poté studoval na Vídeňské technické univerzitě u Heinricha von Ferstela a Vysoké škole stavební u Karla Königa, později na Akademii výtvarných umění u Theophila von Hansena. Po smrti otce byl nucen z finančních důvodů studium ukončit. O jeho pozdějších aktivitách neexistují záznamy, až od roku 1890 se uplatnil jako nezávislý architekt ve Vídni, pracoval převážně pro soukromou klientelu, byl představitelem pozdního historismu .
Moses Max Löw se nikdy neoženil, v roce 1934 asi kvůli pokročilému věku vystoupil ze Svazu inženýrů a architektů, kde byl členem od roku 1899. Po anexi Rakouska Německou říší v březnu 1938 se židovský architekt v září téhož roku vrátil do rodného Szegedu, tam se jeho stopa ztrácí.
Před rokem 1894 projektoval Ankerův palác v Bělehradu a Hlavní nádraží elektrické dráhy v Szegedu. Poté bytové domy s prostory pro obchody v centru Vídně: Grillparzerhof na Bauernmarkt 10, dva domy na Kärntner Straße 8 a 10 a dům na Judenplatz 5.
V roce 1908 byla postavena ve Vídni podle jeho návrhu továrna na žárovky Watt a v roce 1911 Jubilejní nemocnice Franze Josefa na Sandwirtgasse 5.
Na GENI je o Moses Max Löw navíc tato informace: Zemřel 7. února 1945 ve věku 87 let v Budapešti jako oběť holokaustu.
Červené klinkerové cihly použité na fasádě byly očištěny a spárovány kompatibilními maltami kvůli zachování jejich autenticity a zvýšení jejich odolnosti vůči povětrnostním vlivům.
Moderní přístavba kostela z matně černého hliníku zahrnuje kavárnu, recepci a další zařízení propojená s kostelem a knihovnou prosklenými chodbami. V černé přístavbě si lze odpočinout u kávy, přečíst časopisy, zavítat na zajímavou výstavu nebo prohlídku kostela. Celou jednu stěnu zde tvoří osm metrů vysoká police s téměř deseti tisíci knihami, které darovala veřejnost.
Urbanisticky ladí kostel se záměrem architekta Camilla Sitteho, zpracovatele prvního regulačního plánu výstavby města Olomouce. Za kostelem byla již v roce 1900 postavena dvoupatrová budova fary ve stejném novogotickém stylu, v ní byly dva sály, kanceláře a byty. Dnes je v soukromém vlastnictví s byty a veterinární ordinací.
Kostel původně sloužil luteránům, po druhé světové válce už v době vysídlování německého obyvatelstva nejen z Olomouce Českobratrské církvi evangelické a to až do roku 1961, tehdy byl předán zdejší Univerzitní (dnes Vědecké) knihovně jako dočasný sklad knižního fondu. Kvůli tomu byly zdejší varhany přemístěny do husitského kostela v Chudobíně, jeden zvon z původních tří byl přemístěn do evangelického kostela v Olomouci, zdobené lavice byly pravděpodobně demontovány a použity jako palivo, s novými policemi na knihy zde zůstala pouze kazatelna a řezbářsky zdobené boční chóry.
Bylo zde uloženo na 310 000 svazků, přestože prostory kostela byly pro skladování knih nevhodné - kondenzace vlhkosti, výkyvy teploty, problém s plísní – toto provizorium trvalo do roku 2019. Tehdy byl zprovozněn depozitář VKOL v Olomouci-Hejčíně, kam byly všechny svazky z kostela převezeny.
Studie k přestavbě kostela jej pojala jako kulturní sál s širokým využitím pro VKOL s moderní přístavbou, ta dnes slouží jako provozní prostor a spojuje sál s budovou ředitelství. Rekonstrukce kostela se stavbou foyer začala v roce 2020 a trvala přes 2,5 roku. Projekt vedený architektonickým studiem atelier-r pod vedením Miroslava Pospíšila a Darii Johanesové řešil desetiletí zanedbávání, včetně degradace kvůli vlhkosti, plísni a nevhodným skladovacím podmínkám, ty narušily zdivo a interiéry. Zejména bylo potřeba stabilizovat základy a věže cílenými výztuhami, aby se zabránilo dalšímu poklesu měkkého podloží typického pro tuto oblast.
Zdařilý projekt získal cenu Stavba roku 2023, ta ocenila inovativní rekonstrukci a přístavbu, jež vyvažuje zachování památky a zároveň její funkčnosti. Stal se finalistou Ceny Rudolfa Eitelbergera 2023, získal Cenu České republiky za interiér 2024 spolu s cenou Interiér roku 2023 za adaptivní interiérový design. Rekonstrukce získala nominaci na cenu EU Mies Awards Architecture & Emerging 2026, to potvrzuje její mezinárodní význam v opětovném využití odsvěcených staveb z industriální éry.
Navždy ztracené dekorativní střešní prvky byly znovu vytvořeny jako sochy z nerezové oceli, ty odrážejí novogotické věže a makovice aniž pozměnily historickou siluetu kostela. Také nové umělecké prvky – tzv. šperky – pro kostel vytvořil sochař Jan Dostál.
Ten žije a tvoří v Olomouci, kde se narodil v roce 1992. V roce 2012 absolvoval hejčínské jazykové gymnázium, v roce 2018 dokončil v Brně studium na Fakultě výtvarných umění při Vysokém učení technickém v ateliéru sochařství u profesora a akademického sochaře Michala Gabriela.
Jeho díla kromě soukromých sbírek jsou k vidění též ve veřejném prostoru, například ve Velkém Týnci, Nové Hradečné atd. V Olomouci na sebe veřejnost poprvé výrazněji upozornil v roce 2015 instalací ocelové sochy Vetřelce na střeše domu v Šemberově ulici. V rámci sochařského festivalu Sculpture line 2017 se představil veřejnosti sochou Hyena, ta byla instalována v centrální části Dolních Břežan. V létě 2019 se prezentoval v Praze plastikami Stvůra a Stély na Mezinárodním sochařském festivalu Sculpture Line 2019.
Dostál tvoří z hlíny, dřeva, skla, pryskyřice, oceli atd. Preferuje ocel, ta mu dovoluje pracovat na sochách a plastikách od malých až po monumentální rozměry. Své objekty skládá z drobných geometrických prvků tzv. variáblů takže nakonec vznikají cíleně povrchově neuzavřené struktury a divák může nahlédnout do jejich vnitřních prostor. Jan Dostál se často inspiruje přírodou a živočišnou říší nebo jsou jeho objekty čistě abstraktní. Plastiky vycházející z reality jsou převážně sochařsky zredukovány na odpovídající geometrické tvary.
Architekt Miroslav Pospíšil a jeho atelier-r už má na kontě nepřehlédnutelné realizace, mnohdy se jedná o spojení původní historické stavby s moderním řešením. Pospíšil je též autorem originální budovy vědeckého ústavu BIOMEDREG či pavilonu PET/CT v areálu olomoucké fakultní nemocnice.
Prestižní zahraniční portály zaměřené na architekturu a design jsou nadšené z jeho nové podoby renesančního paláce na hradě Helfštýn. Jeho moderní dostavbu kostela památkáři napoprvé odmítli.
Dnešní třídu Svobody, kde Červený kostel stojí, nejprve křížily tramvaje, ale přímo po ní nejezdily. Rakouský architekt Camillo Sitte, tvůrce plánu rozvoje města po zbourání hradeb, tramvaj plánoval vést částečně jinými místy. Již v té době kopírovala zbourané hradby dnešní velmi široká třída Svobody, nejprve třída Josefa z Englů, pojmenovaná po tehdy právě zesnulém starostovi města. Tramvajové koleje zde byly umístěny až v 50. letech 20. století, přestože tu tehdy ještě teklo rameno řeky Moravy.
Na věž rekonstruovaného Červeného kostela v Olomouci se vrátil křesťanský symbol, nový kříž z dílny olomouckého sochaře Jana Dostála. Na přes 50 metrů vysokou věž jej vynesl speciální jeřáb, montáže se ujal sám sochař. Původní kříž bylo nutno vzhledem k jeho poškození demontovat, byl opraven a dnes zdobí interier kostela.
U nového kříže jsou zachovány původní rozměry. Na výšku má 3,5 metru, pod ním je metrová koule. Ve středu kříže umístil autor křišťál, symbol čistoty. Kříž je sestaven z různě uspořádaných kusů ohýbaného nerezavějícího kovu v různých úhlech, ty odpovídají novogotickému slohu stavby. V kouli o průměru jeden metr jsou tři schránky s poselstvím pro budoucí generace. Schránky jsou připevněny objímkou, na vodotěsné kouli je napsáno, kde se rozřezává, kvůli otevření.
Jak šel čas s kostelem. Regulační plán Olomouce vypracoval v roce 1889 rakouský architekt Camillo Sitte, v roce 1894 město začalo vykupovat pozemky pod zbouranými hradbami od vojska, poté v roce 1895 vypracoval Camillo Sitte nový regulační plán.
Kvůli financím byl založen v roce 1884 stavební fond, ten v roce 1892 zakoupil pozemek na stavbu kostela, tento pozemek se nacházel na v roce 1896 nově vzniklé třídě Josefa z Englů, dnes třída Svobody. V roce 1899 vypracoval architekt Franz Böhm, později přepracovaný Maxem Löwem projekt na stavbu kostela.
Stavitelem kostela byl Felix Skibinsky. Ještě předtím byl v roce 1900 postaven farní dům v Tylově ulici. V roce 1901 byl položen základní kámen kostela s navrženým názvem Jubilejní chrám císaře Fr. Josefa I. Vysvěcen byl v roce 1902.
Novogotický kostel byl vysoký 55 metrů a patřil po vzniku Československa německé evangelické církve v ČSR, nástupce Evangelické církve augsburského vyznání. V roce 1926 byly na věži instalovány 3 nové zvony vyrobené zvonařem Oktávem Winterem z Broumova nazvané Jezus Christus 1361 kg, Martin Luther 496 kg a Gustav Adolf 314 kg.
Po roce 1945 připadl kostel po odsunu německého obyvatelstva státu, poté byl propůjčen českým evangelíkům. Od roku 1956 docházelo k omezování církevní činnosti, v listopadu 1960 zde proběhly poslední bohoslužby.
Od roku 1961 byly v kostele dočasně umístěny knihy univerzitní knihovny, celkem až 310 tisíc kusů. Již v roce 1988 byly zahájeny jednotlivé opravy kostela - kostelní věže, fasády a vstupního schodiště, hodin a cimbálu, okenních vitráží. Zvonky cimbálu v kostele se ozývají každou čtvrthodinu.
Historie dnešní VKOL je úzce propojená s historií olomoucké univerzity. Knihovna vznikla jako součást zdejší jezuitské akademie roku 1566 na popud olomouckého biskupa Viléma Prusinovského z Víckova, plnohodnotným vysokým učením se stala v roce 1573. Akademii vedli členové řádu Tovaryšstva Ježíšova. Byla to druhá univerzita v našich zemích.
V období třicetileté války v roce 1647 byla po obléhání Olomouce většina knih odvezena do Švédska jako válečná kořist. V roce 1773 zrušil spolu s dalšími císař Josef II. jezuitský řád, jeho knihy z kolejí na Moravě byly převezeny do Olomouce. Od roku 1775 patřila univerzita i knihovna státu. Po zrušení dalších 40 klášterů na Moravě v letech 1780 až 1790 nechal Josef II. přivézt po výběru jejich knihovny do Olomouce.
Když byla olomoucká univerzita v roce 1860 zrušena, knihovna se stala Studijní knihovnou. V roce 1936 zakoupilo Ministerstvo školství a národní osvěty pro knihovnu budova bývalé banky, zde sídlí dodnes. Když byla v roce 1946 v Olomouci obnovena univerzita, název knihovny byl změněn na Univerzitní knihovna.
V roce 1991 si VKOL, tehdy řízena ministerstvem kultury ČR, připomněla 425. výročí svého založení. Poté byl v roce 1994 zahájen automatizovaný půjčovní provoz s využitím čárového kódu v omezeném fondu volného výběru. V roce 1998 byla zahájena digitalizace historických fondů knihovny, jako první proběhlo skenování tří středověkých rukopisů. Letos knihovna slaví již 460 let od založení. V dubnu se podíváme do restaurátorských dílen VKOL v Hejčíně.
Zdroje:
Informace z přenášky pracovnice VKOL
https://www.vkol.cz/cervenykostel
https://www.vkol.cz/
https://olomoucky.denik.cz/zpravy-z-ceska/nordart-i-expo-mlady-sochar-z-olomouce-se-v-umeleckem-svete-neztrati-20200201.html
https://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/olomouc-cerveny-kostel-promena.html
