Článek
Vyprávění a autorské čtení Petry Procházkové se mělo odehrávat v půvabné a hojně navštěvované Zámecké kavárně v lázních Velké Losiny, bohužel počasí to neumožnilo, takže jsme se sešli v místním kině.
Petra Procházková je novinářka a humanitární pracovnice známá především zpravodajstvím z válečných konfliktů po rozpadu Sovětského svazu na Kavkaze. Působila též v Afghánistánu. Absolvovala fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Doktorát získala v lednu 1989 za práci na téma kreslených seriálů, s důrazem na vývoj časopisu Čtyřlístek. Do té doby pracovala v časopise Květy, odkud však byla v polovině ledna 1989 propuštěna za účast na Palachově týdnu. Následně začala pracovat v Lidových novinách v rubrice pro ženy, kde se měla zejména zabývat antikoncepcí, což ji prý vůbec nebavilo. Petra tehdy objevila sexuologa Radima Uzla.
V roce 1992 byla vyslána do Ruska jako zahraniční korespondentka, prý tam nikdo jiný z redakce nechtěl jet. Působila také jako válečná zpravodajka, její první reportáže pocházely z Abcházie. V roce 1994 s Jaromírem Štětinou založili soukromou novinářskou agenturu Epicentrum, tehdy začala pracovat s kamerou a natočila mnoho reportáží. Přispívala do Lidových novin, slovenského deníku SME, týdeníku Týden a dalších časopisů. Podávala zprávy a svědectví o konfliktech v Osetii, Abcházii, Gruzii, Tádžikistánu, Náhorním Karabachu, Afghánistánu, také z uprchlických táborů a vypálených kurdských vesnicích v Kurdistánu.
Několik let se zajímala o problematiku Čečenska, v roce 1994 byla očitým svědkem bombardování Grozného ruskou armádou. V době útoku militantů pod vedením Šamila Basajeva na město Buďonnovsk a obsazení zdejší nemocnice se s několika novináři nabídla jako rukojmí namísto pacientů nemocnice.
V roce 2000 přerušila zpravodajskou práci a po dobu jednoho roku se intenzivně věnovala nezávislé humanitární práci v Grozném. Zde založila dětský domov pro padesát válečných sirotků, o které se stále stará. V témže roce ji ruské úřady označily za personu non grata, musela tak Rusko opustit. V roce 2001 a 2002 byla zpravodajkou a korespondentkou v Afghánistánu.
Spolu s Janou Hradilkovou založila v roce 2001 občanské sdružení Berkat (čečensky „štěstí“), které pomáhá dětem, ženám a dalším v Čečensku, Afghánistánu i uprchlíkům v České republice. Od roku 2014, kdy začal konflikt s Ruskem na Ukrajině, tam byla zpravodajkou Lidových novin.
Poté, co se v roce 2018 vlastníkem Mafry, potažmo Lidových novin, stal Andrej Babiš, odtamtud odešla a oznámila své působení v Deníku N.
Petra Procházková je vdaná za humanitárního pracovníka a dokumentaristu Paikara Paikara z Afghánistánu a má syna Zafara.
Petra získala mnoho ocenění, mimo jiné novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky, v roce 2000 medaili Za zásluhy prezidenta České republiky III. Stupeň, Cenu primátora Plzně za lidská práva, Cenu Gratias Agit za šíření dobrého jména ČR v zahraničí, v roce 2023 byla oceněna Řádem čestné legie.
Cestou domů jsme se během čekání na vlak podle informací spolucestujících prý setkali se supercelou.
Petra Procházková napsala nespočet článků, knih a rozhovorů, v roce 2004 vydala knihu Frišta, vyprávění z Afghánistánu po pádu totalitního režimu Talibů. Příběh ženy, napůl Rusky napůl Tádžičky, provdané do Afghánistánu je typickým příkladem člověka, který se pokouší ve svém soukromí spojit takzvanou západní civilizaci s východní kulturou. Frišta není kladná hrdinka, ani její muž není zloduch, despota a padouch, ani cizinci, kteří zasáhli v dobré víře, ale s přesvědčením, že jen oni jsou nositeli pokroku, do jejich soukromí, nezpůsobili nic úmyslně. Všichni nakonec chtěli pro ty druhé to nejlepší… jen vůbec nechápali, po čem „ti druzí“ opravdu touží. Na motivy románu vznikl v roce 2021 film Moje slunce Mad.
Moje slunce Mad je česko-slovensko-francouzský koprodukční animovaný film režisérky Michaely Pavlátové z roku 2021. Film byl nominován na Zlatý glóbus v kategorii nejlepší animovaný film, v lednu 2022 získal cenu Trilobit a v únoru 2023 získal v kategorii animovaných filmů francouzskou národní filmovou cenu César.
V loštické synagoze nám četl ze své chystané knihy Jáchym Topol, na fotce mu pan Luděk Štipl ze Sdružení Respekt a tolerance vypráví o objevu jedné z loštických tór v nedaleké věznici na Mírově v roce 1956. Tóru tam poté se spoluvězni ukryl a upozornil na ni po roce 1990 hanušovický rodák pan Janků, ten byl od roku 1949 na Mírově vězněn za vlastizradu.
Jeden z návštěvníků si ve schránce prohlíží vystavenou tóru z Mírova.
Jáchym Topol se narodil v roce 1962 v Praze, je to básník, prozaik, hudebník a žurnalista, v roce 2017 za román Citlivý člověk obdržel Státní cenu za literaturu.
Do roku 1986 pracoval jako skladník, topič, nosič uhlí. Od roku 1991 je spisovatelem z povolání, od roku 1980 působil jako zpěvák a textař skupiny Psí vojáci (frontman skupiny byl jeho bratr Filip Topol), později skupiny Národní třída, jeho básně zhudebnila i Monika Načeva. Je představitelem undergroundu.
Do roku 1993 byl šéfredaktorem časopisu Revolver Revue, byl členem redakce týdeníku Respekt od jeho založení v roce 1990 do roku 2007. V letech 2009–2011 působil v redakci Lidovýc noviny, nyní pracuje jako dramaturg Knihovny Václava Havla.
Roku 1984 obdržel za samizdatovou sbírku Miluju tě k zbláznění Cenu Toma Stopparda.
Vydal prózy Výlet k nádražní hale, Sestra - rozsáhlý román, drsně naturalistický a zároveň poetický, v němž se prolíná realita a sen; ich-forma a další. Napsal též divadelní hru Cesta do Bugulmy, také inscenace Fantasmagorické scénické čtení, uvádějí se též mnohé adaptace jeho románů, mnohé z nich byly přeloženy do několika jazyků.
Známé jsou filmové adaptace Topolových děl, například Anděl Exit, Sestra a Citlivý člověk.
Na závěr autorského čtení proběhla autogramiáda, pro diváky připravilo Sdružení Respekt a tolerance občerstvení včetně kávy podávané v půvabném porcelánovém servisu, ten darovala synagoze jedna z místních, ti synagogu a její programy hojně navštěvují.
V loštické synagoze právě probíhá výstava o židovském rodákovi z regionu Egonu Morgensternovi.
Egon Morgenstern se narodil v roce 1914 v Mohelnici v židovské rodině. Vyučil se číšníkem díky strýci, ten mu místo zařídil ze sociálních důvodů, rodina neměla peníze na vzdělání. .
Po roce 1939 Egon uprchl i se sourozenci do Polska, tam byli zatčení. Egon chtěl bojovat proti nacistům, a tak utíkal dále do Litvy.
V Lotyšsku jej zatkla NKVD za špionáž a ilegální přechod hranic, nejprve byl několik měsíců vězněn a odsouzen na pět let do Gulagu. Po 1500 km dlouhém transportu skončil ve Vorkutě za polárním kruhem. Roku 1942 byl propašován do transportu do Kazachstánu.
Přihlásil se do Svobodovy armády jako nabíječ kulometu, poté prošel leteckým výcvikem. Po válce zůstal v armádě. Obdržel Řád Rudé hvězdy a dva československé válečné kříže.
Jeho matka za války zahynula, přežili jen tři sourozenci.
Roku 1958 získal sovětské občanství, poté přesídlil do Litvy, tehdy opět navštívil Československo, roku 1961 se oženil s Pavlínou, Židovkou z Ukrajiny.
Roku 1990 se mohl vrátit natrvalo do Československa, avšak zůstal v Litvě, aby se staral o nemocnou manželku.
Autorské čtení Karin Lednické proběhlo na zámku v Bludově. Tyto knihy jsou připravené pro zájemce o její dílo.
Zámek v Bludově dnes opět obývá rodina Mornstein-Zierotin, po navrácení zámku rodině získali některé kousky z inventáře na zámku ve Velkých Losinách.
Vlevo hraběnka Karla Mornstein-Zierotin.
Karin Lednická se narodila v roce 1969 v Karviné, je nakladatelka, překladatelka a spisovatelka, vyrostla v Havířově. Po maturitě pracovala v průmyslových podnicích na Ostravsku a Karvinsku, počátkem 90. let psala pro regionální tisk. Mezi lety 1993 a 1994 studovala v Londýně angličtinu a anglickou historii. Po návratu do Česka dva roky překládala beletrii. V roce 1997 založila nakladatelství Domino vydávalo především detektivní romány a thrillery, některé z knih Lednická sama přeložila; roku 2019 Domino koupila společnost Albatros Media, o rok později, vyšla Lednické prvotina Šikmý kostel jako prvá publikace jejího nově vzniklého nakladatelství Bílá vrána. Karin žije v ostravském Svinově, má syna Davida a dceru Zuzanu.
Doposud napsala romány Šikmý kostel: románová kronika ztraceného města: léta 1894–1921. Díle napsala Šikmý kostel 2: románová kronika ztraceného města: léta 1921–1945, Šikmý kostel 3: románová kronika ztraceného města: léta 1945–1961.
Děj románu Šikmý kostel se odehrává v Karviné, v okolí kostela svatého Petra z Alkantary, původně Lednická plánovala pojmout děj jako povídku; po rozsáhlé rešerži vznikla románová kronika, první část trilogie.
Dalším dílem autorky je dokudrama Životice: obraz (po)zapomenuté tragédie. Karin Lednická zpracovala okolností životické tragédie, kdy nacisté v odvetu za zabití tří příslušníků gestapa partyzány postříleli 36 mužů ze Životic a okolních obcí. Dalších 17 mužů a žen deportovali do koncentračních táborů.
Lednická byla navržena na vyznamenání, počátkem června 2024 byl do Kanceláře prezidenta republiky doručen návrh na vyznamenání Lednické medailí Za zásluhy; souběžně vznikla online petice. Dle iniciátorky Lenky Pastorčákové si spisovatelka ocenění zaslouží „ne za to, jak výborné romány napsala, ale za to, co svým dílem dokázala“ – rehabilitovat renomé celého Karvinska, jakož i pověst havířů a též pověst konkrétních historických osobností; krom toho se vypořádala s řadou mýtů a obskurních historek. Opomíjený region tak začali navštěvovat turisté, aby si prohlédli místa z románové trilogie.
V roce 2020 se stala absolutní vítězkou v anketě Kniha roku, roku 2021 obdržela Cenu ÚSTR za mimořádný přínos k reflexi novodobých dějin.
Kostel sv. Petra z Alkantary přes svou pohnutou historii, kdy pod kostelem klesla půda o 37 metrů v poměrně krátké době, kdy se kostel silně vychýlil jižním směrem, přesto zůstal stát a dnes představuje ojedinělou atraktivitu regionu. Svou šikmostí se tak blíží světoznámé věži v italské Pise a stává se vyhledávaným cílem turistů z celého světa.
Kostel je reálným dokladem toho, že Karviná-Doly není v žádném případě Bohem zapomenutá krajina a má určitě svou budoucnost.
Kostel svatého Petra z Alkantary byl postaven roku 1736 v barokním slohu. Nechal jej postavit místní šlechtic František Wilhelm Larisch, teprve roku 1759 byl kostel vysvěcen biskupem Filipem Gothardem Schaffhotschem z Vratislavi. Jedinečnost chrámu spočívá nejen v jeho historické hodnotě, ale zejména v okolnostech, které stavbu postihly a natrvalo poznamenaly. Po zahájení těžby černého uhlí bylo od roku 1854 pod kostelem vytěženo 27 slojí v celkové mocnosti 46,82 metrů. Ještě počátkem 90. let minulého století hrozilo kostelu zřícení a byl určen k demolici. V letech 1994-1995 proběhla generální oprava a zajištění objektu a kostel se tak znovu zaskvěl v plné kráse.
Kostel sv. Petra z Alkantary se nachází v okrajové části města Karviné. Původně byla však tato nynější městská část Karviná-Doly samostatným městem, které se nazývalo Karvinná, a to až do r. 1949, kdy došlo ke sloučení s ostatními obcemi a vzniklo město s jednotným názvem Karviná. Karviná byla městem s výstavnými domy stejně jako hornickými koloniemi, reprezentativním zámkem Solcou včetně krásného zámeckého parku, byla zde plná občanská vybavenost většího města. Význam Karviné souvisel především s těžbou uhlí, ten ovlivnil vznik dalšího průmyslu a celkový rozvoj místa. Těžba však vedla ke zkáze.
V šikmém kostele se konají každou neděli bohoslužby, lze si domluvit s panem farářem skupinové prohlídky kostela s výkladem. Kontakt je +420 596 314 455, více informací na www.farnostdoly.cz.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Petra_Proch%C3%A1zkov%C3%A1
https://cs.wikipedia.org/wiki/Karin_Lednick%C3%A1
https://cs.wikipedia.org/wiki/J%C3%A1chym_Topol
