Článek
Oceňovaný román Kateřiny Tučkové znovu láká do obce se zajímavou historií tisíce návštěvníků. Paní průvodkyně Soňa v Muzeu izolace, internace a integrace nám podrobně a s velkým osobním zaujetím vyprávěla o historii i současnosrti obce Bílá Voda, zejména o pobytu zde internovaných řádových sester od roku 1950 až do jejich úplného odchodu v roce 2005.
V září roku 1950 byly v českých zemích zrušeny všechny ženské kláštery a řeholnice různých řádů a kongregací byly násilně svezeny do sběrných klášterů; jedním z vybraných míst byla právě Bílá Voda. V roce 1951 byly mladší sestry odvezeny na jiná místa a Bílá Voda sloužila k internaci starších a práce neschopných sester. Postupně se zde shromáždila snad největší církevní komunita v Evropě, čítající až 450 řeholnic najednou (podléhala ovšem státním úřadům)
Sestry žily v podmínkách podobných pracovním táborům s velmi omezeným přístupem ke svátostem. Vystřídalo se zde asi 1000 sester, z nichž mnohé jsou pohřbeny na místním hřbitově, přes 750 osob. Kromě koleje bydlely v různých domcích po celé obci.
Po roce 1990 se většina sester vracela na dřívější působiště svých kongregací, také původní obyvatelky zdejšího kláštera, chudé školské sestry naší Paní, se v listopadu 1996 přemístily do sídla československé provincie ve Slavkově u Brna.
První sestry 14 řádů zde byly přivezeny 28. září 1950, později se jednalo o říslušnice celkem 16 čádů. Přivezli je pod dohledem policie do tehdy již opuštěného kláštera.
Bílá Voda je nejsevernější obcí Olomouckého kraje. Centrum obce se rozkládá okolo Bílého potoka. Nejvyšším vrcholem je zde Javorník (769 m n. m.). Oproti 43 km vzdálenému městu Jesení je zde mísnější podnebí a tudíž úrodnější oblast.
Roku 1651 je poprvé doložena zdejší škola. Erdmann Pavlovský zahájil v Bílé Vodě těžbu arzenopyritu. Od roku 1687 Bílou Vodu pak držel František Karel hrabě z Lichtenštejn-Kastelkornu, poté 1709zdědil Bílou Vodu zdědil Jakub Arnošt hrabě z Lichtenštejn-Kastelkornu, později biskup olomoucký (1739-45) a arcibiskup salcburský (1745-47), ten v Bílé Vodě založil roku 1723 piaristickou kolej.
Lichtenštejn-Kastelkornové se po třicetileté válce zasloužili o rozvoj zpustlé obce, také o její rekatolizaci. Rozvoj koleje s sebou přinesl rozkvět samotné Bílé Vody, ta byla roku 1748 povýšena na městečko za Otty Karla hrabě von Salm-Neuburg († 1766).
Panství koupil v roce 1818 Ludvík hrabě d'Ambly. Jeho synové prodali Bílou Vodu roku 1853 dceři nizozemského krále Viléma I. a pruské princezně Marianně Oranžské, po její smrti (1883) ji získala dcera princezna Alexandrina Pruská († 1906) a poté její dcera vévodkyně Charlotta Meklenbursko-Zvěřínská, ta panství roku 1917 prodala. Posledním majitelem byl za druhé světové války hrabě Wilczek.
Olomoucký kanovník Jakub Arnošt hrabě z Lichtenštejn-Kastelkornu v roce 1714 zřídil v Bílé Vodě piaristickou kolej.s cílem zintenzívnit rekatolizaci této části Slezska a jednak umožnit v této poněkud zanedbané oblasti přístup k základnímu a střednímu školství. Piaristé přišli do Bílé Vody 18. února 1724 a začali s výstavbou vrcholně barokní koleje/kláštera, dokončení roku 1733.
Hlavním úkolem piaristů bylo zřízení triviální školy a gymnázia, v roce 1751 přibylo i filosofické studium otevřené i světským žákům. Významným byl zdejší hudební seminář založený roku 1733, byl zde kladen důraz na pěstování divadla a hudby, také probíhal čilý styk s hudebním skladatelem Karlem Dittersem von Dittersdorf, ten v té době působil na nedalekém biskupském zámku Jánský Vrch.
Vnější okolnoisti vedly v Bílé Vodě ke zrušení škol kromě hlavní (normální) školy, ta byla roku 1872 předána do světské správy. Piaristé zde do roku 1938 působili jen jako správci místní fary.
Po zániku škol získala kolej nové využití, roku 1876 se do Bílé Vody přemístil slezský provincialát Chudých školských sester naší Paní, vyhnaný z Vratislavi v rámci Bismarckova kulturního boje. Pro řadu přestěhovaných a nových institucí musely sestry vedle koleje postavit a pronajmout další budovy (postupně celkem 20). Již v roce 1896 se však mohl řád opět navrátit do původního působiště. Některé sestry zůstaly a provozovaly mateřskou, obecnou a hospodyňskou školu a útulek pro přestárlé řeholnice. Školy kongregace zanikly za druhé světové války. Zbylé sestry provozovaly letní tábory pro děti z velkých měst. Od roku 1948 se však práci s dětmi věnovat nesměly.
Vpravo za potokem dům čp. 60 postavený r. 1724 jako piaristické provizorium a později sloužící jako hospic
Jednolodní římskokatolixký farní kostel Navštívení Panny Marie v areálu koleje, původní stavba z roku 1604 , do dnešní podoby přestavěn 1767. Obraz hlavního oltáře s motivem Panny Marie z roku 1774 pochází od Ignáce Raaba.
Nad oltářem je umístěna kopie pozdně gotické sošky Madonny s Ježíškem, ta pochází z dílny krakovského mistra Vita Stvoše.Varhany vyrobené firmou Rieger z konce 19. století.
Od roku 1997 byla prováděna obnova interiéru kostela včetně restaurování mobiliáře kostela a provedeno zajištění statiky. V roce 2012 byly opraveny střechy, fasády a provedena výmalba kostela. Náklady na opravu střech a krovů činily přes pět miliónů korun.
Nad hlavním portálem/vchodem je kartuše s erby Lichtenštejnů-Kastelkornů a Salmů, majitelů Bílé Vody. Od roku 1997 začala opravy interiéru kostela. V roce 2012 proběhly rozsáhlé opravy kostela.
Pan farář pocházející ze Slovenska zde působí od roku 2005, kdy odešly poslední řádové sestry. Vedle kláštera provozuje dům pro bezdomovce a potřebné, o něž se starají bývalí klienti místní psychiatrické léčebny orientující se zejména na léčení závislostí.
Dnes žije v obci necelých 400 obyvatel, z nichž třetinu tvoří Rumuni.
Hřbitov se rozkládá na severním okraji Bílé Vody, nachází se zde mramorové náhrobky dřívějších majitelů zámku, náhrobní desky piaristů a dlouhé řady hrobů řeholnic, těch je zde pohřbeno přes 750. Hroby řádových sester jsou uspořádány podle jednotlivých řádů a mají vlastní způsob úpravy hrobů.
Nachází se zde zde hřbitovní kaple, uprostřed hřbitova stojí polychromovaná socha Vítězného Krista a klasicistní Ukřižovaný Kristus. Součástí hřbitova je hrobka rytmistra Ludvíka hraběte d′Ambly, na neznámém místě hřbitova jsou pochováni dva sovětští vojáci a příslušník jednotek SS.
V roce 2010 byl hřbitov obnoven nákladem 2 600 000 Kč, v roce 2014 byla provedena oprava hřbitova a hřbitovní kaple.
Nalevo leží hrob neznámých 13 obětí pochodu smrti z koncentračního tábora Osvětim ze zimy 1945.
V roce 1954 byla v Bílé Vodě zřízena psychiatrická léčebna specializující se na léčení alkoholismu, v novější době též drogových závislostí.
Zámek získal v rámci svého dědictví získal Jakub Arnošt hrabě z Lichtenštejn-Kastelkornu jako nedostavěné rytířské sídlo. Nynější podobu zámku, kromě zásahů reálného socialismu, přestavbou vtiskla Marianna Oranžská, ta po rozvodu s chotěm, synem pruského císaře, koupila panství Bílá Voda, aby mohla dojíždět za svými dětmi do nedalekého Kamience Zabkowickeho, jelikož měla zákaz pobytu na území Pruska delší jak 24 hodin.
Za zmínku stojí jeden z majitelů, obchodník s realitami židovského původu Max Weiss z Vratislavi, ten zámek koupil v obavě před nastupujícím nacismem v Německu, tedy sousedním Prusku. Po Mnichovu a záboru pohraničí byli přinuceni za nevýhodných podmínek panství prodat a posléze v Praze spáchali manželé sebevraždu. Jejich dcera mezitím emigrovala do Palestiny, český stát jí tyto majetky nevydal.
Po válce zde byly přechodně ubytovány řecké děti. V areálu je zachovaná část rozsáhlého zámeckého parku, který od roku 2011 prochází rozsáhlou rekonstrukci.
V důsledku válek o dědictví rakouské byla roku 1742 většina Slezska odtržena od habsburské monarchie a výsledná hranice – rozhraničovací komise zasedala přímo v Bílé Vodě – městys obklopila ze tří stran a ten se náhle dostal do zcela okrajové polohy. Dlouhodobější význam zde měla jen těžba kamene a pálení vápna.
V roce 1779 zavítal císař Josef II. při inspekci pohraničí do Bílé Vody. V severozápadním rohu zámecké zahrady, dnes léčebna, odkud je nádherný výhled do slezské roviny, měl pronést tato památná slova: „Zahrada nám byla sebrána a plot ponechán.“ Na tomto místě byl vybudován památný dnes obnovený sloup s deskou s nápisem: „Roku 1779 31. srpna zavítal Jeho císařsko-královské-apoštolské Veličenstvo Josef II., náš nejmilostivější císař, v doprovodu pana generála von Braun a Jeho výsosti důstojníka Beye při obchůzce hranic z Jánského vrchu šťastně zavítali do městyse Bílá Voda odpoledne o půl 5. hodině a zde setrvali půl hodiny ve vyhlídce zdejšího okolí.“
V 90. letech 20. století byla z iniciativy lékařů léčebny přivezena do zahrady socha císaře Josefa II. V roce 2001 byla ale vrácena do Šumperka, dnes tam stojí na Hlavní třídě. Socha od roku 1884 stála na zdejším nádvoří žerotínského zámku.
Bývalý vápencový lom Kukačka, v mapách označovaný „Na Vyhlídce“, těžily se zde kalcitické a dolomitické mramory včetně bílého dolomitu, využívané pro stavby a pro nedalekou vápenku, ta produkovala v 19. stol. vápno pro přípravu malty a jako hnojivo. Místní tradice výroby vápna sahá do 16. století, v 19. století se tato vápenka stala hlavním producentem vápna ve Slezsku. V roce 2010 byla zrekonstruovaná vápenka zpřístupněna veřejnosti.
Zlatý důl ve Zlotym Stoku, dnes muzeum. V popředí je pramen s vodou obsahující železo a arzén.
Zlatý důl ve Złotém Stoku je turistická atrakce v bývalém dole na zlato a arsen. Hlavními lákadly jsou turistické trasy ve štolách bývalého dolu na zlato a arsen, výstava o historii hornictví ve Złotém Stoku, projížďka na lodičkách částečně zatopenou štolou, návštěva štoly „Czarna“ s podzemním vodopádem, rýžování zlata, expozice minerálů,
Součástí historie zdejších dolů je neuvěřitelný příběh o tom, že místní zlato hrálo roli při objevu Ameriky. Hlavní akcionáři místního dolu na zlato, rodina Fuggerů, financovali španělskou královnu Isabellu I., která v roce 1492 vyslala slavnou expedici vedenou Kryštofem Kolumbem. Také prý místní zlato pomohlo Habsurkům se dostat na český trůn.
Nejstarší zmínky o Złotym Stoku se datují do roku 2000 p.n.l. Důl byl od té doby rozšířen o dalších 300 km. První důlní stavba pochází z roku 1273. Během 1000 let provozu zde bylo vytěženo kolem šestnácti tun čistého zlata. Důl se navíc může pochlubit jediným podzemním vodopádem v Polsku.
V centru městečka Zloty Stok stojí Kostel sv. Kryštofa, patrona zdejších horníků, byl dokončen v roce 1517, od roku 1536 patřil protestantům. Je postaven v renesančním slohu.
Od roku 1392 připadl Zloty Stok koruně české. V roce 1581 zakoupil město Vilém z Rožmberka, ten tu nechal razit zlaté dukáty a stříbrné tolary, ozdobené Rožmberkovým poprsím a znakem, Zlatým rounem či napisy s oficiální titulaturou. Od roku 1742 se město stalo součástí Pruska.
Dolování na území města byla ukončeno v roce 1961, tehdy byl uzavřen poslední důl na těžbu arzénových rud.
Złoty Stok (v překladu „zlatý svah“, česky Rychleby, německy Reichenstein) je příhraniční město ležící v polském Slezsku u státní hranice s ČR. Od českého názvu Rychleby pochází pojmenování Rychlebských hot.
Vchod do evangelického kostela sv. Kryštofa. Na kostelním náměstí stojí budova mincovny dostavěná v roce 1520, mince zde razil rod pánů z Poděbrad, poté Vílém z Rožmberka a také Petr Vok z Rožmberka. Mince se zde razily do roku 1621.
Činžovní dům byl postaven v roce 1520, se dvěma sousedícími domy byl sídlem společnosti rodiny Fuggerů, ta provozovala zlaté doly ve Złotym Stoku. Byly to nejokázalejší budovy na náměstí v renesančním a barokním slohu s nádherným štítem.
Hřbitovní Kostel Nejsvětější Trojice byl postaven v roce 1583 místními protestanty jako hřbitovní kaple v roce, do roku 1698 byl jejich farním kostelem. Později byl převzat katolíky.
Mauzoleum rodiny Guttlerů, tehdejších majitelů místních dolů, bylo postaveno v roce 1874 v těsné blízkosti hřbitova. Jde o pískovcovou hrobku ze tří stran obklopenou zdí. Průčelí je podepřeno sloupovím jakoby římský Pantheon. Mauzoleum se skládá z kaple a podzemní krypty. Nad vchodem je nápis „Resquiscant in pace“ (Odpočívej v pokoji). Uvnitř bylo pohřbeno 8 lidí z rodu Guttlerů.
Tato budova byla postavena v roce 1895 jako sídlo majitele dolů "Reichen Trost"a arsenikové hutě Hermana Güttlera. V místnosti v přízemí je dobře zachovaná obchodní směnárna. Budova je v eklektickém slohu navazující na severský manýrismus se zdobeným arkýřem.
Zdroje:
