Článek
Jeseničtí si povzdechli nad okrajovou polohou a ztrátou významu města po roce 1989. „No jo, Šumperk, to je něco úplně jiného.“ Namítnu, že se teď, alespoň podle médií, v Jeseníku toho v jejich městě děje spousta zajímavého, Kurta Gebauera se nám do Šumperka ještě přilákat nepodařilo.
„No jo, z dálky to vypadá úplně jinak,“ namítnou mi.
Velkoryse rekonstruovaná karovna ve městě Jeseník slouží jako informační centrum s pohodlným zázemím pro návštěvníky a příjemnými a ochotnými zaměstnanci, v podkroví sídlí úspěšná a vyhlášená Galerie současného umění. Tam právě vystavuje svá originální díla sochař Kurt Gebauer. Na vernisáži bylo plno, Kurt nás bavil svými příběhy a vtipnými komentáři.
Katovna se nazývá dům v Tovární ulici. Původně to byl dům datovaný do roku 1782, je to přízemní stavba s rokokovou fasádou, valbovou střechou a trojdílnou dispozicí. Ač je známý pod názvem Katovna, obydlí kata zde nikdy nebylo.
Kurt Gebauer se narodil v roce 1941 v Hradci nad Moravicí, je to výtvarník, fotograf a vysokoškolský pedagog.
Narodil se v rodině hrnčíře a kamnáře Franze Gebauera a jeho manželky Kateřiny, rozené Helebrantové a adoptované rodinou Tomancových. Jeho tatínek byl hlučínský Němec, německý občan, proto byl roku 1940 odveden do wehrmachtu a odvelen na východní frontu do Ruska, kde na začátku roku 1942 u Stalingradu za blíže neznámých okolností zemřel (umrzl).
Kurt vyrůstal ve velmi skromných poměrech s matkou, která v jeho šesti letech prodělala mozkovou mrtvici, přesto se dožila téměř devadesáti let.
Od dětství se zajímal o výtvarnou tvorbu, jako samouk zvládl základy kresby, malby a později také sochařství. V roce 1955 začal studovat keramiku na Střední škole uměleckých řemesel v Brně, chtěl se však věnovat sochařství, a tak po roce přešel na Střední průmyslovou školu kamenickou a sochařskou v Hořicích, dokončil ji v roce 1959.
Začal pracovat jako kameník na opravě vybombardovaného Emauzského kláštera, tam tesal okenní profily a kružby. Nebyl přijat na Akademii, takže na dva roky narukoval na vojnu, poté opět pracoval jako kameník na opravě Prašné brány a Valdštejnského paláce. Současně navštěvoval sochařskou přípravku na Akademii výtvarných umění v Praze.
Akademii následně vystudoval v sochařském ateliéru profesora Vincence Makovského, po jeho smrti u Karla Lidického. Diplomku roku 1968 vytvořil ve dřevě, jednalo se o sochu Matky s dítětem - madonu na kolečkách.
V roce 1965 absolvoval sochařskou stáž ve Stuttgartu, v roce 1970 se oženil, v roce 1972 byl na tříměsíčním studijním pobytu na Akademii krásných umění v Paříži.
Jako sochař ve svobodném povolání pracuje od roku 1969, v roce 1990 byl jmenován docentem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, v roce 1992 byl tamtéž jmenován profesorem Ateliéru veškerého sochařství. Dnes je emeritním profesorem.
Kurt nám zpívá ukrajinskou ukolébavku, nejprve v češtině, pak kousek v ukrajinštině. Připomíná tak lidem, aby se k uprchlíkům chovali přátelsky, vždyť Ukrajina ukrutně trpí a bojuje nejen za sebe, ale také za celou Evropu, jako hráz proti rozpínavosti diktátora Putina a jeho přisluhovačů.
Vernisáž byla hojně navštívena též mladšími ročníky, jakmile Kurt začal zpívat, kluci ztichli a přisedli si blíže, nakonec mu nadšeně zatleskali.
Je členem Volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece, zakládajícím členem Nové skupiny a skupiny Wlastenci – přátelé Penklubu.
Jeho díla mnohdy zdobí veřejný prostor, jedná se o sochy do konkrétnáho prostoru (site-specific).
Mozart (s pindíkem) zdobí na vysokém podstavci Zelný trh před Redutou v Brně,
Jeho častým tématem jsou plavci, zejména ženy, jako objekty jsou pro něj zajímavější než muži. V roce 1972 vytvořil instalaci Létající plavkyně (textilní, vycpané do šitých povlaků) a Létající sochař (Kurt Gebauer se dal zavěsit mezi sochy) v Parc floral v Paříži.
V roce 1974 vytvořil bronzovou sochu Utíkající dívka.
Před Národním divadlem v Praze lze spatřit ve Vltavě sochu s názvem Ponorná socha Vltava, sochu Housenka raného kapitalismu, mají ve Zlíně a také v Praze na Vítězném náměstí.
Kurt Gebauer také pracuje s krajinou, v roce 1985 dokončil Minikrajinu v Ostravě-Fifejdách. V rodném Hradci nad Moravicí vytvořil park a prostor obce. V roce 1994 upravil Dolní Jelení příkop na Pražském Hradě a přidal tam několik plastik. Přispěl k revitalizaci Komenského sadů v Ostravě.
Sochy skládané z kamene vytvořil též pro Rockhead ve Wei Hai v Číně. Na Novém židovském hřbitově v Praze stojí jeho Dům č. II, Miniatura Obřího trpaslíka je v Hořicích, Hlavičky stojí na nám. Jana Palacha v Praze. V rekonstruovaném Obchodním centru Breda Weinstein v Opavě lze vidět Hlavy.
Kurt navrhl a realizoval různá ocenění:
TýTý, cena pro Týdeník televize
Pamětní desku Ottle Kafkové-Davidové, Friedel Dicker-Brandeisové a Luise Fischerové a ostatním vychovatelům terezínských dětí za II. světové války, Terezín
Central European University Open Prize
Památník zesnulým báňským záchranářům, Muzeum Landek v Ostravě
Jasná páka, cena na koncertě v Baráčnické rychtě, Praha
Hlavovzhůr, cena adiktologie
medaile pro Nadaci VIZE 97
Kurt Gebauer vystavuje doposud sám či s dalšími umělci nejen u nás, ale v celém světě.
Radnice na náměstí je v jádru renesanční budova z roku 1610. Nynější podoba pochází z roku 1710.
Město Jeseník se do roku 1947 nazývalo Frývaldov, leží v Olomouckém kraji, 71 km severně od Olomouce na soutoku Bělé a Staříče, žije zde přibližně 11 tisíc obyvatel.
V nejstarším dokladu o existenci města z roku 1267 je název Vriwald, to je spojení německého im freien Walde (ve svobodném lese či zbaveném lesa)
Město s vesnicemi v širším okolí vzniklo kolonizací vratislavských biskupů, ti území získali roku 1199.
Za Vilou Chicago byla roku 1890 zřízena městská nemocnice, nachází se nedaleko vlakového nádraží. Byla postavena za finančního přispění císařovny Sisi (dnešní Tyršova ulice dříve nesla název Alžbětina).
Významné bylo udělení města i s okolním panstvím roku 1506 Fuggerům, celoevropsky působícím finančníkům a podnikatelům z Augšpurku, ti zde rozvinuli důlní činnost, roku 1547 koupil panství zpět vratislavský biskup, z města bylo spravováno okolní biskupské panství. Železo se zde těžilo v menší míře do konce 18. století.
Za vlády Fuggerů se v Jeseníku prosadila reformace, fara ovšem zůstávala pod patronátem biskupa, teprve roku 1579 se zde podařilo dosadit opět katolického faráře (byť ženatého).
Po roce 1948 město přišlo o mnoho historických staveb, na jejich místě byly většinou vybudované panelové domy. Na fotografii je vidět kontrast historického domu s renesančními okny vedle panelového domu nedaleko centra.
Po třicetileté válce a požárech v 17. století pokračoval rozkvět města hlavně v textilních odvětvích (plátenictví), ten byl ochromen ztrátou Horního Slezska roku 1742, dříve hlavního odběratele zdejší výroby.
Rekatolizace ve městě i okolí proběhla bez potíží (roku 1651 nejsou registrováni žádní nekatolíci), panství však bylo postiženo čarodějnickými procesy v letech 1622 až 1684 iniciovanými jak zástupci biskupa, tak jesenickými měšťany, vyžádaly si jen v Jeseníku 102 obět. S pozdějšími procesy na Šumpersku a Velkolosinsku šlo o největší hon na čarodějnice na území dnešní České republiky.
Hned pod vlakovým nádražím se nachází několik výstavných a zajímavých vil, ty si původně nechali postavit úspěšní podnikatelé, kteří byli s rodinami po válce odsunuti. Dnes se v této budově nachází školka.
Bratři Zuppanové roku 1770 zřídili ve městě podnik na konečnou úpravu plátna, poté manufaktura Augusta Lipperta začala vyrábět sukno. Roku 1822 založil místní podnikatel Adolf Raymann továrnu (firma Regenhart & Raymann) na jemné látky (damašek), ta získala postavení na světových trzích a dominovala městskému hospodářství.
Velký význam mělo napojení na významný železniční tah z Hanušovic do Hlucholaz (1888) a založení Blühdornovy továrny na rukavice (1890).
Později se o rozvoj města a kraje zasloužily především lázně a první vodoléčebný ústav na světě, který založil Vincenz Priessnitz počátkem 19. století. Podle něho se také lázně jmenují Priessnitzovy a hlavní lázeňský pavilon Priessnitzovo sanatorium architekta Leopolda Bauera, které se sanatoriem (pavilonem) Ripper nese jméno po významné osobnosti, která měla na vývoj lázní vliv. Dětský pavilon Karolina je pojmenován po dcerce Priessnitze, tu nedokázal vyléčit a zemřela ve třech letech. Znakem lázní je lev.
Ve Vile Elis se dnes můžeme ubytovat v penzionu a posedět v příjemném prostředí restaurace Naše bistro.
Významným činitelem v jesenickém školství byl konvent voršilek, ty se zde usadily v roce 1881 poté, co byly Bismarckovou politikou vyhnány z předchozího působiště ve Vratislavi. V Jeseníku postupně od roku 1888 zřídily klášterní a vzdělávací komplex zahrnující též obchodní a rodinnou školu, ty provozovaly do roku 1939, tehdy jim byla vzdělávací činnost znemožněna. Po odsunu většiny sester byl konvent r. 1945 zrušen, poslední sestry odešly roku 1948.
Koncem 19. století se zde rozvíjí cestovní ruch, byla vybudovaná rozhledna na Zlatém chlumu Moravskoslezským sudetským horským spolkem roku 1899. Po roce 1918 se město stalo, víceméně proti vůli svých obyvatel, součástí Československa. Československá armáda jej obsadila 19. ledna 1919. V Jeseníku jakožto středisku státní správy rychle začala působit početná česká menšina, zejména státní zaměstnanci s rodinami. Vládla zde hlavně německá sociální demokracie, volili ji hlavně dělníci.
Od poloviny 30. let zde posilovala Sudetoněmecká strana. Jeseník s okolím byl po Mnichovu připojen k Německu a Češi město opouštěli. Většinoví němečtí obyvatelé v letech 1945–1947 byli vysídleni.
Významné osobnosti města:
Karl Ditters von Dittersdorf (1739–1799), rakouský barokní hudební skladatel a hudebník
Vincenz Priessnitz (1799–1851), zakladatel Lázní Jeseník a vodoléčby jako oboru
Károly Khuen-Héderváry (1849–1918), rakousko-uherský politik; na konci 19. století i bán Chorvatska a dvakrát premiér Uherska
Engelbert Kaps (1888–1975), slezský sochař působící na Jesenicku
Věra Sládková (1927–2006), popsala dětství ve Frývaldově v novele Poslední vlak z Frývaldova, později byla zfilmovaná v televizním seriálu Vlak dětství a naděje.
Jaromír Švejdík (* 1963), český zpěvák, skladatel, kytarista a výtvarník. Spolu s Jaroslavem Rudišem je autorem komiksu Alois Nebel a spolupracoval i na stejnojmenném filmu, k němuž složil i známou píseň Půlnoční, již nazpíval Václav Neckář.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kurt_Gebauer
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jesen%C3%ADky
