Článek
V Lošticích (německy Loschitz) dnes žije přes 3 tisíce obyvatel. Význam místního jména byl Loškovi lidé, německý název vznikl z českého.
V bývalém židovském ghetu v Lošticích se bourá jeden z domů nedaleko náměstí.
Loštická synagoga je jedna z mála dochovaných moravských synagog. Klasicistní synagoga byla postavená v roce 1727, dodnes je zachovaná její dispozice a štuková výzdoba v hlavní prostoře.
Na okraji města se zachoval židovský hřbitov s dochovanými náhrobky založený kolem roku 1554, nejstarší náhrobky zde pocházejí z druhé poloviny 18. století
Na zdi ohraničující prostor před vchodem do synagogy je galerie místních spravedlivých, statečných, kteří neváhali nasadit život za svobodu a demokracii. Mezi nimi jsou místní rodáci Ladislav Bedřich (1901–1986), účastník zahraničního odboje a politický vězeň a Stanislav Nasadil (1907–1941), pravoslavný duchovní, oběť druhé světové války.
Z místních židovských rodáků je součástí galerie Egon Morgenstern (Malina) narozený v roce 1914. Je škoda, že na stránkách obce ani na Wikipedii na své židovské rodáky město nevzpomnělo. Matka Egona působila v Lošticích jako porodní asistentka. Morgensternovi žili nejdříve v bytě v budově synagogy, v roce 1925 se odstěhovali na Těšínsko, ve 30. letech do Brna. V roce 1939 Egon s mladším bratrem Arminem uprchli do Polska, kde je osud rozdělil.
Egon zde byl zatčen policií, Arminovi se podařilo zachránit skokem z okna. Egon byl propuštěn a bez dokladů se vydal na cestu. V Lotyšsku byl opět zatčen a vyslýchán sovětskou policií NKVD, jako mnoho dalších uprchlíků byl obviněn ze špionáže a odsouzen k pětiletému trestu v gulagu v oblasti Vorkuty a Pečory za polárním kruhem. Po válce byl propuštěn, avšak nesměl se vrátit do Československa. Žil pod dohledem policie v Kazašské republice. Jeho nejbližší přeživší se až v roce 1958 dozvěděli, že žije. Později rodnou zemi, zejména Loštice a Mohelnici, několikrát navštívil. Egon se ve Vilniusu dožil přes 100 let.
Jeho bratr Armin se narodil v roce 1922, po okupci v roce 1939 se mu podařilo po dramatickém putování dostat do SSSR. Kupodivu zde mohl pracovat v dělnických profesích, později učil němčinu. Mezi prvními vstoupil do Svobodovy armády, kde na počátku bylo až 50% Židů. Prodělal letecký výcvik v Gruzii, bojoval v bitvě u Sokolova, na Dukle. Za svou odvahu v boji obdržel Řád Rudé hvězdy, Medaili za chrabrost a dva Čs. válečné kříže 1939. Po válce přijal jméno Petr Malina a žil s rodinou v Praze. V roce 2005 starosta Loštic udělil podplukovníkovi Malinovi čestné občanství města.
Knihu s názvem Babička napsala slovenská spisovatelka Ivana Gibová. Na obálce slovenské verze si přála umístit vzorek z noční košile své babičky. Její matka košili vyžehlila, přesto je na obálce vidět záhyb, ten tam grafik ponechal.
Výhled z okna s originálními malbami míří do polí a luk za synagogou.
Ženská galerie sloužila zejména v ortodoxních, na Moravě obvyklejších, než v Čechách, synagogách k modlitbě žen a dívek. V některých synagogách seděli muži a ženy odděleně v lavicích na jiných stranách synagogy. V ženské galerii v patře byly při nedávné celkové rekonstrukci synagogy odkryty unikátní rostlinné malby na stěnách.
Celkový pohled na prostor synagogy z ženské galerie. Pan Luděk Štipl ze spolku Respekt a tolerance právě jednomu z návštěvníků vypráví o jedné z 18 loštických tór, ta byla objevená a chráněná během totality několika zasvěcenými, později zachráněná.
Schodiště je lemováno tématickými dětskými obrázky s komenářem: Vístavu virobili: dále jsou uvedená jména autorů kreseb.
Předsíň s kijurem a připraveným bohatým občerstvením pro diváky literárního čtení.
Chlapec si prohlíží přihrádku u jednoho z míst v dřevěných lavicích, ty byly zachráněné z hořící olomoucké synagogy v roce 1939.
Na stěnách loštické synagogy vidíme vitrážová okna z olomoucké synagogy.
Ivana Gibová nám četla z knihy Babička a vyprávěla o procesu tvoření a svém životě: Fľaša vína mi otvárala inšpiráciu.
Hovořila také o tom, že pokud má člověk nějaký osobní, psychologický problém, měl by vyhledat pomoc a snažit se svůj život změnit k lepšímu. Ona sama na sebe prozradila, že absolvovala protialkoholní léčbu, a jak to nyní ovlivňuje její život a proces tvoření.
Despotická babička, submisivní matka, otec alkoholik, bratr s lehkou mozkovou dysfunkcí a vzdorovitá vnučka Magda jsou hlavními postavami knihy Babička slovenské spisovatelky Ivany Gibové. Jde o nepřetržitý, brilantní a do děje vtahující proud řeči o životě Magdině, její rodině, spolužácích ze školy i přátel v prostředí maloměstského sídliště ve východoslovenském Prešově. Kniha je okořeněná místním nářečím.
Autorka se vymezuje vůči proslulému dílu Boženy Němcové, že nejde o žádné idylické vzpomínání. Na přetřes přicházejí rodinné animozity, stáří i nemoci, drsné dospívání, obavy z opouštění, ale i touha po odpuštění a hledání vlastní životní cesty.
V přihrádkách synagogálních lavic lze nalézt unikátní dobové artefakty. V synagogách si místní Židé mnohdy platí za místo, kde při obřadech sedí, to je potom označeno cedulkou s jejich jménem.
Paní Zdenka Míčová ze spolku Respekt a tolerance předává charismatické spisovatelce Ivaně Gibové kytici uvázanou z místního lučního kvítí a balíček se sladkými řezy, které jí předtím ke kávě velmi chutnaly.
Jak už to bývalo, pro nedostatek místa byly domy v židovských ghetech nalepeny jeden na druhém.
Firma Bytoservis působila v bývalém židovském ghetu, vlevo tabule s typickým židovských jménem Salamon neboli Šalamoun.
Na loštickém náměstí stojí právě opravený, novotou svítící Sloup Nejsvětější Trojice. Je to kamenická práce z roku 1853, dílo maletínského kameníka Steigera a sochaře Rottra, s využitím starší barokní skulptury Nejsvětější trojice s rozšířením celku o sochy sv. Šebestiána, sv. Rocha, světce bez atributů a sv. Jana Nepomuckého.
Symbolem Loštic jsou olomoucké tvarůžky, firma A. W. je zde vyrábí již od roku 1876. Město každoročně žije Slavnostmi hudby a tvarůžků a turistickým pochodem Za loštickým tvarůžkem. Firma A.W. patřila Aloisi Wesselsovi (1864–1944), zakladateli loštických tvarůžkáren
Existence radnice je v Lošticích doložena roku 1545, dnešní objekt na náměstí vznikl renesanční přestavbou domu, ten zakoupilo město od Jindřicha Podstatského z Prusínovic roku 1581. Podoba radnice se měnila po četných požárech v letech 1602, 1635 a 1658 a přestavbou roku 1749. Od poloviny 19. století nese průčelí novogotické prvky, budova dodnes slouží městské správě.
Na náměstí je několik podniků nabízejících výborné tvarůžkové speciality, slané či sladké. Tvarůžková cukrárna od roku 2009 vyrábí originální Poštulkovy tvarůžkové moučníky – slané zákusky s jemnou tvarůžkovou pěnou. Nabízí také rychlé občerstvení. Restaurace a hotel U Coufalů s dlouholetou tradicí nabízí širokou nabídku specialit připravovaných z Olomouckých tvarůžků.
Z Loštic a okolí pochází unikátní poháry hnědé barvy s povrchem pokrytým puchýřky, ty se zde vyráběly od 14. do 16. století. Hrnčíři k jejich výrobě používali specifické hlíny těžené poblíž města a vypalovali je při teplotě kolem 1200 °C. Poháry byly tehdy obchodním hitem, nachází se na mnoha hradech a sídlech střední Evropy, jeden z nich se dokonce objevil na obraze Hieronyma Bosche Zahrada pozemských rozkoší z počátku 16. století.
Zdroje:
Výklad pana Luďka Štipla a informační texty v synagoze
https://www.respectandtolerance.com/osudy-lotice.html
https://medium.seznam.cz/clanek/nedelni-chvilka-poezie-cz-jsme-generaci-bez-generace-rika-autorka-literarniho-komiksu-gibova-65428
