Článek
Události posledních dnů nás zasáhly všechny, v příštích dnech se ve společnosti budeme postupně vyrovnávat s novou situací, kterou jsme ještě nezažili. Doba je složitá a mnoho lidí cítí nejistotu do budoucna, k tomu ještě se staly neuvěřitelné tragédie v souvislosti s řáděním střelce na Filosofické fakultě UK. Možná nás inspiruje tento text o tom, jak naději pojímá judaismus. Hatikva, titul izraelské hymny zní v překladu právě Naděje.
Judaismus je trvalý boj proti nepravostem světa, ten boj se odehrává za lepší svět, který by mohl být, ale ještě není.
Jeden z nejvíce formujících momentů v dějinách judaismu nastal při setkání Mojžíše s Bohem v hořícím keři. Mojžíš se ptá Boha, jaké jeho jméno má použít, když se ho lidé ptají, kdo je Bůh, ten odpovídá záhadně, ve frázi, která se nikde jinde v nevyskytuje: Ehyeh asher Ehyeh.
Nežidovské překlady textu nejsou přesné, tento text znamená doslova: „Budu tím, čím budu,“ nebo co je zásadní, Boží jméno patří do budoucího času. Jeho volání je k tomu, co ještě není. Pokud to nepochopíme, unikne nám právě to, co dělá judaismus jedinečným.
Zvažte strukturu biblického vyprávění. V literatuře existuje mnoho druhů vyprávění, ale všechna mají jedno společné, „smysl konce“, dosáhnou uzavření. Některé příběhy končí slovy „všichni žili šťastně až do smrti“, těm říkáme pohádky. Další příběhy končí smrtí a porážkou, těm říkáme tragédie. Existují i jiné typy příběhů, ale všechny mají začátek a konec. To z nich dělá příběhy.
Nyní zvažte knihu Tóry (Starý zákon) Genesis. Židovský příběh začíná Boží výzvou Abrahamovi, aby opustil svou zemi, své rodiště a dům svého otce a vydal se „do země, kterou vám ukážu“. Sedmkrát Bůh Abrahamovi zaslíbil zemi, ten přesto musí smlouvat s Chetity, aby koupil malý pozemek pro hrob Sáry, Jacob a jeho rodina jsou nuceni odejít do exilu v Egyptě, Genesis končí nesplněným slibem.
Pak začíná kniha Exodus, Bůh volá Mojžíše, aby vedl Izraelity zpět ke svobodě do zaslíbené země, tady cítíme, že se příběh blíží k závěru, ten ale nepřichází. Namísto cesty trvající několik dní, trvá 40 let. V závěrečné scéně knihy Deuteronom vidíme Mojžíše, ten je stále na odvrácené straně řeky Jordánu a poskytuje jen vzdálenou vizi země, přirozený konec je opět odložen.
Později se Izraelité opět dostanou do vyhnanství, tentokrát v Babylónu, dostávají povolení k návratu tam, kde jsme začali, ve stejném regionu, odkud poprvé vyrazil Abraham a jeho rodina.
Tento příběh je výjimečný svou formou, má tedy začátek, ale ne konec. Konec existuje, ale vždy je za viditelným horizontem. Židovský příběh končí, stejně jako Mojžíšův život, letmým pohledem na dosud nedosaženou zemi, budoucnost, která ještě nebyla dosažena.
Totéž platí o židovské víře, judaismus je jediným náboženským společenstvím, jehož zlatý věk se nachází v budoucnosti: doba mesiáše, míru, kdy „národ nepozvedne meč proti národu“ a „Pán bude jeden a jeho jméno jedno“, to je dělicí čára mezi judaismem a křesťanstvím. Být Židem znamená si odpovědět na otázku: „Přišel mesiáš?“, slovy: „Ještě ne“. Podle Harolda Fische je židovský příběh „neustálou připomínkou budoucnosti, která se má ještě naplnit“. Proč tomu tak je? Co nám to říká o judaismu?
Jádrem judaismu je víra tak zásadní pro západní civilizaci, že ji považujeme za samozřejmost, přesto je všechno, jen ne samozřejmá. Bylo to mnohokrát zpochybněno, nejvíce v dnešní době, jedná se o víru v lidskou svobodu. Jsme tím, čím se rozhodneme být. Společnost je to, co se rozhodneme vytvořit. Budoucnost je otevřená. V záležitostech lidstva není nic nevyhnutelného. Nejvyšší hodnotou v judaismu je lidská svoboda mnohokrát zejména u Židů pošlapávána.
Lidé kdysi věřili, že lidský osud leží ve hvězdách nebo ve slepý osud, který Řekové nazývali ananke. Spinoza tvrdil, že naše životy jsou řízeny přirozenou nutností. Marx tvrdil, že dějiny určují ekonomické zájmy. Freud tvrdil, že lidské chování bylo formováno nevědomými pudy. Neodarwinisté tvrdí, že nás řídí genetické kódy pevně zapojené do našich mozků. Svoboda je ve všech těchto teoriích iluzí.
Tyto názory zpochybňují již úvodní kapitoly Bible. Zaprvé Bůh stvořil přírodu svobodným, nevynuceným aktem vůle. Tím, že stvořil lidské bytosti ke svému obrazu, nám dal něco z této svobody. Sami mezi stvořenými formami života jsme také schopni být svobodně tvořit. Biblické vyprávění je pokračujícím dramatem lidské svobody.
První čtyři příběhy Starého zákona jsou tragické, nejprve Adam a Eva, pak Kain, zneužívají své svobody. To se pak v celosvětovém měřítku opakuje generací potopy a staviteli Babylonské věže, ti všichni zneužívají svou svobodu k tomu, aby o svobodu připravili ostatní. Nový začátek je tedy nezbytný.
Abrahamovi je řečeno, aby opustil všechno, co omezuje svobodu – naši zemi, rodiště a dům otce – a začal nový způsob života ve smlouvě s Bohem. Kniha Genesis pojednává o této smlouvě, protože se týká jednotlivců a rodů. Jak se vztahuje tato smlouva k životu národa? Židovský příběh, stále nedokončený, je o cestě od mnoha forem otroctví k „obtížné svobodě“. Tóra je vzorem odpovědné svobody, ústavou svobody Židů.
Svoboda, naznačuje Genesis, úzce souvisí s jazykem. Bůh tvoří svět slovy a Jeho prvním darem lidstvu je dar řeči. Víme, že jiné formy života – primáti, delfíni, dokonce i včely – mají základní formy jazyka. Existuje však jedinečná forma jazyka pro lidské bytosti, tóra to ji uvádí, že je to první slovo, které Bůh pronesl: Yehi, tedy „Buď“.
Prožívat svobodu jsou schopny pouze bytosti, které si dokážou představit svět jiný, lepší, než jaký momentálně existuje. A pokud jsme svobodní, budoucnost je otevřená, závislá na nás. Můžeme znát začátek našeho příběhu, ale ne konec. Proto, když se Bůh chystá vyvést Izraelity z otroctví na svobodu, říká Mojžíšovi, že se jmenuje „Budu tím, čím budu“. Judaismus, náboženství svobody, je víra v budoucnost.
Západní civilizace je produktem dvou kultur: starověkého Řecka a starověkého Izraele. Řekové věřili v osud: budoucnost je určena minulostí. Židé věřili ve svobodu: neexistuje žádný „zlý výnos“, který by se nedal odvrátit. Řekové dali světu pojem tragédie. Židé tomu dali myšlenku naděje. Celý judaismus, i když by byla potřeba celá kniha k vysvětlení, je soubor zákonů a příběhů navržených tak, aby v lidech, rodinách, komunitách a národu vytvořil zvyky/pravidla, které porazí zoufalství. Judaismus je hlasem naděje v konverzaci lidstva.
Není náhoda, že mnozí Židé jsou ekonomové bojující proti chudobě nebo lékaři bojující s nemocemi nebo právníci bojující za nespravedlnost, přičemž ve všech případech odmítají vidět tyto věci jako nevyhnutelné. Není náhodou, že to se Židé po holocaustu nevyžívali v odporu a pomstě, namísto toho se obrátili k budoucnosti a vybudovali stát, jehož národní hymnou je Hatikva, „naděje“. Není náhoda, že judaismus se postavil proti každé říši, která se snažila upřít Židům svobodu být si rovni, ale odlišní. Není náhodou, že Izrael je dodnes jedinou svobodnou/demokratickou společností na Blízkém východě.
Judaismus je náboženstvím detailů, ale uniká nám smysl, pokud občas nepoodstoupíme, abychom viděli problém zeširoka. Být Židem znamená být poslem naděje ve světě permanentně ohroženém zoufalstvím. Každý rituál, každá micva (pravidlo), každá slabika židovského příběhu, každý prvek židovského zákona je protestem proti útěku, rezignaci nebo slepému přijetí osudu. Judaismus je trvalý boj, největší, jaký kdy byl znám, proti světu, který je, ve jménu světa, který by mohl být, měl by být, ale ještě není. Není náročnějšího úkolu. Když lidské bytosti v průběhu dějin hledaly naději, nacházely ji v židovském příběhu. Judaismus je náboženství a Izrael domovem naděje.
