Článek
V médiích probleskla zpráva, že Francie rozešle všem lidem ve věku 29 let dopis o plodnosti. Představy se rozjedou naplno - výzva k rození nových občánků, de facto výzva k náhradě stárnoucích a odcházejících daňových poplatníků, to už tu párkrát v historii bylo, ne? Podle oficiálních formulací ale nejde o výzvu k rození dětí. Rámec, který k tomu francouzské ministerstvo zdravotnictví používá, je preventivní: chtějí prý jen informovat v pravý čas, snížit budoucí lítost typu „kdybych to býval/a věděl/a“, nabídnout přehled o sexuálním a reprodukčním zdraví, a – což zní až skoro rovnostářsky a důležitě – oslovit ženy i muže.
Když se to čte pouze v rovině záměru, působí to moderně. Stát říká, že chce dávat vyvážené a vědecky podložené informace, a zdůrazňuje, že plodnost není jen ženské téma. V dopise mají být prý i informace o antikoncepci a o možnostech, které medicína nabízí, včetně hození vajíček a spermií na led (tzv. autokonzervaci gamet) – zároveň ale s upozorněním, že to není zázračné řešení, které problém odloží bez následků.
Takový popis se snad dá i přijmout. Zdravotní gramotnost je legitimní cíl agendy veřejného zdravotnictví a reprodukční zdraví k ní patří. Vědět dřív bývá skutečně lepší než zjistit pozdě, že realita je složitější, než naznačovaly seriály a popkultura. A pokud stát opravdu míří i na muže, může to být krok správným směrem: reprodukce se totiž v praxi dodnes často tváří jako ženský projekt, zatímco mužská odpovědnost se rozpouští ve větě „až se domluvíme“.
Jenže dobrý úmysl ještě neznamená dobrý nápad. A dopis o plodnosti má jednu zvláštní vlastnost: není možné jej posuzovat jen podle obsahu. Samotná forma – stát píše jednotlivci o intimním tématu ve chvíli, kterou sám označí jako VHODNOU – mění význam sdělení. I kdyby byl dopis napsaný maximálně citlivě, má v sobě nevyhnutelně prvek NÁTLAKU. Ne explicitního, spíš symbolického. Je to stát, který vstupuje do prostoru, kde se lidé rozhodují (nebo nerozhodují) podle vztahů, zdraví, ekonomické situace, bezpečí a často i podle zkušeností, které není jednoduché přeložit do racionálních vět.
Když se prevence promění v morální metr
U podobných opatření se rychle stává, že se z informování stane moralizování. Dnes jenom „posíláme vyvážené informace“. Zítra se veřejná debata posune k tomu, že „lidé byli informováni, tak ať nenadávají“. A pozítří vznikne nový typ společenského hodnocení: zodpovědný člověk má mít reprodukční plán, hlídat si okno příležitostí, případně si pojistit budoucnost medicínou.
Tenhle posun je nenápadný, ale velmi silný. Ve chvíli, kdy stát začne produkovat normalizační sdělení (v tomto věku je dobré to řešit), vzniká NOVÁ NORMA. A norma není jen informace. Norma je očekávání. A očekávání se velmi snadno přemění ve stigma: když dítě nemáš, nejsi jen člověk s vlastní životní trajektorií, ale někdo, kdo něco ZANEDBAL.
U žen má tenhle mechanismus tradičně mnohem tvrdší dopad než u mužů. Můžeme posílat dopis oběma pohlavím, ale sociální a biologická realita není symetrická: ženské tělo je v kultuře dlouhodobě rámované jako projekt, který má být řízený, kontrolovaný, plánovaný a včasný. Mužská plodnost se naopak často bere jako samozřejmost a odpovědnost za načasování se na muže přenáší výrazně méně. Pokud stát chce skutečnou rovnost, musí počítat s tím, že stejné sdělení bude v praxi působit nerovně.
29 není neutrální číslo
Věk 29 může vypadat jako technické rozhodnutí. Píší dostatečně dospělým lidem na to, aby jsme jim nemohli vytknout, že sdělením míří na děti v pubertě, a dost brzy v dospělém životě na to, aby to nebylo už „příliš pozdě“. Jenže v realitě je 29 kulturně nabité číslo. Překládá se do věty „třicítka je za rohem“ a v ženském kontextu do nechvalně známého tikotu biologických hodin.
A právě tady se z preventivní informace stává TLAK. Ne proto, že by dopis někoho nutil, ale proto, že vytváří rámec: „teď je správný čas to řešit“.
Člověk, který je ve stabilní situaci, to může přečíst jako užitečné připomenutí.
Člověk, který stabilní situaci nemá, si z toho může odnést úzkost.
A člověk, který řeší ztrátu, nemoc, rozvod, neúspěšnou snahu o dítě nebo dlouhodobou nejistotu, může dopis vnímat jako krutě necitlivý…
Jedním z problémů plošných intervencí je, že nedokážou rozlišit, kdo potřebuje informaci – a kdo potřebuje podporu, bezpečí, nebo prostě klid.
Strukturální problém přepsaný do individuálního úkolu
Největší potíž ale není psychologie. Je to politika.
Porodnost a rozhodování o rodičovství nejsou primárně otázkou nevědomosti. Lidé se nerozhodují podle grafů plodnosti, ale podle toho, jestli mají bydlení, jestli mají finanční stabilitu, jestli mají dostupnou péči o děti, jestli mají možnost skloubit práci a péči, jestli mají kolem sebe síť, a jestli se cítí bezpečně v systému zdravotní i sociální podpory.
Když stát zvolí symbolické gesto – dopis – vzniká pokušení říct: děláme NĚCO. Ve skutečnosti ale jde o pohodlnou zkratku. Dopis nezvyšuje naděje v budoucnost. Dopis nestaví dostupné byty. Dopis nezvyšuje dostupnost školek. Dopis nezmění pracovní trh. Dopis nezvedne důvěru ve zdravotnictví ani nezlepší zkušenost těhotných a rodících žen, pokud je systém pro ně tvrdý, ponižující nebo nefunkční.
Naopak: dopis může vytvořit nový typ individuální zodpovědnosti. Jestliže jsou lidé informováni, lze snadněji tvrdit, že zbytek je jejich osobní volba. A to je nebezpečné zvlášť ve chvíli, kdy se rodičovství stává logisticky i ekonomicky stále náročnější.
Medikalizace jako pojistka místo skutečných podmínek
Zvlášť citlivé je propojení dopisu s tématem autokonzervace gamet. Na individuální úrovni to může být legitimní možnost.. pro některé lidi přímo zásadní. Jenže na úrovni systému se tím otevírá zcela jiná logika: reprodukci lze pořešit technologicky. Jako by stačilo včas udělat preventivní krok, a problém se odsune - na led.
To je paradox: medicína nabízí pomoc, ale zároveň může sloužit jako ALIBI pro to, že se nezmění podmínky života. Místo, abychom udělali rodičovství únosnější se stát snaží to posunout k „udělej si plán, pojisti si budoucnost, buď zodpovědná, buď zodpovědný“.
A opět: kdo má víc zdrojů, času a kapacity, ten z téhle logiky vytěží víc. Kdo je vyčerpaný, v nejistotě nebo na hraně, zažije spíš tlak.
Co by dávalo větší smysl
Pokud stát chce mluvit o plodnosti, může to dělat způsobem, který nebude působit jako intimní zásah do života jednotlivce. Může:
- posílit kvalitní, dostupné a nemoralizující informační zdroje pro všechny věkové skupiny,
- nabízet dobrovolné konzultace v rámci primární péče, nikoli plošný připomínací dopis,
- a hlavně: spojit debatu o plodnosti s debatou o podmínkách života – bydlení, práce, péče, dostupné služby, respektující zdravotní péče.
Protože informovanost je dobrá věc. Jenže informovanost bez podmínek je často jen elegantní způsob, jak lidem sdělit: „Tak teď už to víš. Tak si to zařiď.“
A to je přesně ten bod, kde nápad, který na první dobrou vypadá jako moderní prevence, začne na druhou dobrou připomínat biopolitiku v poštovní obálce: stát Ti slušně vysvětlí, co bys měl/a zvážit – a přitom Ti nenápadně připomene, že reprodukce je taky OTÁZKA VEŘEJNÉHO ZÁJMU.
Jenže reprodukce není veřejná zakázka. A rodičovství není úkol, který se dá vyřešit doporučeným dopisem.
Zdroje:
https://www.theguardian.com/commentisfree/2026/feb/09/frances-letters-to-29-year-olds-to-remind-them-to-have-babies-is-a-spectacular-missing-of-the-point
https://www.independent.co.uk/news/world/europe/france-letter-infertility-29-year-olds-b2916816.html
https://www.theguardian.com/money/2026/feb/11/mixed-message-in-frances-letter-about-fertility
https://news.sky.com/story/france-to-urge-29-year-olds-to-have-a-baby-before-its-too-late-13505195
https://www.france24.com/en/live-news/20260211-france-lawmakers-urge-changes-to-counter-dwindling-births
