Článek
Sedím u nemocničního lůžka. Malá konečně usnula. A já si znovu uvědomuju, jak rychle se člověku smrskne svět, když děti bolí. Všechno ostatní spadne z žebříčku priorit. Advokacie změny porodní péče, která mi naplňuje harmonogram 24/7 najednou není na pořadu dne.
Zůstane jen přání, aby to dobře dopadlo. Aby to nebolelo. Aby to bylo brzo za námi.
Obejme vás bezmoc, která jde destilovat. Bezmoc, která se jak ocel kalí v hněv, zlost a bezradnost.
Když se zlost ukáže jako zranění
Nedávno jsem četla FB post porodní asistentky s dlouholetou praxí. Jistě ji znáte. Nepřehlédnutelná persona, která Vulvou porodní asistentky vtipně glosovala porodní péči a roky pomáhala aktivně vnášet světlo do temnoty postsocialistického porodnictví. Žena velmi chtěná a oblíbená. A teď? Hořká, ostrá, místy útočná?!
Co se to stalo? Je pod tím zkratkovitým povrchem placatých výkřiků do tmy sociálních sítí něco víc než jen prachobyčejná zlost? Za mě určitě. Je tam zranění. A hlavně únava.
Únava z prostředí, kde roky sledujete, že se péče dělá způsobem, který sice sedí na papíře a uklidňuje strach z průšvihu, ale přitom zraňuje ženy, vztahy i samotný personál.
A ano - i personál je obětí systému. Ne vždy stejně. Ne vždy nevinně. Ale velmi často je skutečně chycený v tenatech režimu, kde je nejbezpečnější dělat to, co je zvykem. Co je obhajitelné. I když to není nejlepší.
Technoindustriální porodnictví: když se pás stane normou
V českém porodnictví se dlouho normalizoval model: víc kontroly, víc zásahů, víc jistoty na papíře. Je to logika, která dává smysl ve světě, kde je málo lidí, mnoho strachu a velká hierarchie.
Jenže má to vedlejší účinky:
- fyziologický porod začne vypadat jako rarita,
- porod se v hlavách mnohých automaticky překlápí do nebezpečné adrenalinové záležitosti,
- rutiny, protokoly a intervence se stávají náhradou za čas, komunikaci a důvěru,
- a celá kultura pracoviště se postupně přizpůsobí..leckde zavládne nálada "hlavně přežít směnu" střídaná rytmicky s "co by ještě dalšího po nás chtěli" a "musí si uvědomit, že my neseme za ně odpovědnost".
V takovém prostředí se pak může stát i něco horšího než únava: MORÁLNÍ ZRANĚNÍ. Ten moment, kdy víte, že něco není v pořádku, ale nemáte sílu, prostor nebo podporu to změnit. A když to trvá roky, člověk prostě chtě-nechtě otupí. Nebo vyhoří. Nebo jednou vybuchne.
Proč se porodnictví nedá změnit jen tlakem
Na veřejnosti často slyšíme jednoduché recepty: „Ať se konečně začnou chovat slušně.“ „Ať se to celé překope.“ „Ať si ženy víc dupnou.“ „Ať se personál vzpamatuje.“
Jenže změna porodní péče je mnohovrstevnatá. A je nesmírně křehká.
Pokud chceme systém zlepšit, musíme dělat dvě věci současně – a ač se obě můžou zdát v rozporu, nejsou:
1) Posilovat ženy a rodiny
Aby věděly, na co mají právo. Aby se ptaly. Aby uměly žádat informace, souhlas, respekt, možnost volby, kontinuitu péče. Bez poptávky se systém nehýbe.
2) Podržet lidi uvnitř systému
Aby tlak na změnu nezpůsobil další vlnu defenzivy a vyhoření. Protože část personálu už roky jede na hraně: nedostatek lidí, šílené služby, hierarchie, strach z chyb a žalob – a minimum prostoru na regeneraci.
Když se na systém tlačí bez toho, aby měl zdroje změnu unést, reakce bývá předvídatelná: uzavírání se, odpor, cynismus.. takové to "my vám ukážeme"… A tím ve finále trpí všichni.. ženy, děti, rodiny i personál.
Soucit není omluva. Soucit je strategie
Pokusit se vidět za zlost je náročná disciplína. Vyžaduje soucit. Udržet si soucit (angličtina na to m moc hezký termín compassion) se někdy plete s omlouváním špatné péče. Není to totéž.
Soucit znamená vidět člověka i jeho limity, a zároveň trvat na tom, že péče má být bezpečná a respektující.
Ne v režimu buď–anebo. Ale v režimu A ZÁROVEŇ.
A právě proto mě ten hořký post nezajímá jako drama jednoho odpoledne. Zajímá mě jako signál. Protože podobně přepálených lidí v systému běhá mnohem víc… jen ještě nevybuchli.
Co s tím děláme v APODAC
V Asociaci pro porodní domy a centra (APODAC) se snažíme o změnu, která bude mít šanci přežít:
- podporujeme rozvoj porodních center podle evropských standardů a možností péče, které stojí na respektu, kontinuitě a fyziologii,
- zároveň mluvíme o systémových bariérách - legislativě, organizaci péče, kompetencích porodních asistentek, financování, kultuře pracovišť,
- a snažíme se, aby změna nebyla naštvaná revoluce, ale promyšlená transformace.
Protože cílem NENÍ vyhrát hádku. Cílem je, aby byl systém dobrý pro ženy, děti, rodiny – i pro ty, kdo o ně pečují.
Mapa ven existuje
Pokud chcete pochopit, co se děje pod pokličkou české porodní péče a proč není pravda, že s tím nejde hnout, doporučuju dokument Strategie rozvoje respektující péče.
Je to mapa ven z toho pětatřicet let dlouhého bloudění. Pojmenovává problémy, boří mýty a skládá na jedno místo, co konkrétně je potřeba změnit – aby se z porodnictví stal systém porodní péče, který umí být bezpečný i lidský.
A možná je dobré si to připomenout právě teď, kdy se na sítích tolik křičí:
Největší síla změny někdy nezačíná křikem. Začíná tím, že přestaneme tiše přihlížet.
