Článek
ZA VŠECHNO MŮŽOU MUŽI.
(Ne, vážně ne.)
Musím se ohradit.
Ne, ten můj minulý lehce ironický článek o padající porodnosti s chytlavým „můžou za to ženy“ nebyl o tom, že za všechno můžou muži. To je stejně líné a placaté prohlášení jako „můžou za to ženy“.
A přesto pokaždé, když se ozve „ženy za to nemůžou“, ozve se z davu téměř reflexivně:
„Aha, takže za to můžou muži?!“
Past veřejné debaty: falešné „vyber si“
Tohle je jedna z nejúčinnějších pastí veřejné debaty: vytvořit jednoduchou volbu. Takové roztomilé, přehledné, instantní „buď–anebo“.
Jako kdyby existovaly jen dvě možnosti: ženy vs. muži.
A jako kdyby SYSTÉM byl jen nezajímavá výmalba na pozadí.
Jenže systém není pozadí.
Systém je scénář – soubor pravidel a očekávání, který nám nalévali do hlavy tak dlouho, až nám připadá jako realita. Jako něco, co přece nejde jen tak změnit.
Proč se lidi bojí obžalovat systém
A teď budu nepříjemná.
Lidi často nechtějí obžalovat systém, protože by tím museli přiznat, že část jejich identity stojí na tom, že tenhle svět je v zásadě v pořádku. Že to celé má pravidla. Že pravidla jsou přirozená. Že kdo se snaží, ten to dá. Že instituce jsou spravedlivé a neutrální.
A když najednou řekneš nahlas:
„Hele, ono to spravedlivé a neutrální zas až tak není…“
…tak to není jen názor.
Je to ohrožení.
Je to zásah do sebeobrazu.
Proto je tak lákavé hledat viníka v lidech.
Viníkovi se dá vynadat. S viníkem se dá polemizovat. Viníka jde napravit, opravit, převychovat.
Kdyby měl být vinen systém, tak by se systém musel měnit.
A to je drahé, nepohodlné a lidi to děsí.
Sexismus není totéž co mizogynie
Jasně, můžeme tomu dávat nálepky: sexismus, mizogynie… jenže je rozdíl mezi „starým dobrým“ sexismem a jeho strukturální verzí. A ještě větší rozdíl je mezi sexismem a mizogynií.
Zjednodušeně:
Sexismus je ideologie. Příběh o tom, že ženské dělají X a mužský Y. A že to tak bylo, tak to je a tak to bude, protože to tak „má být“.
Mizogynie je nástroj systému. Taková policejní jednotka rychlého nasazení patriarchátu. Nehlídá názory. Hlídá pravidla. A hlavně: hlídá, aby se nerozbila velmi výhodná ekonomika „dávání a braní“.
Mizogynie často nefunguje jako prostá nenávist k ženám. Funguje jako neviditelné a všudypřítomné vynucování pravidel. Jako společenské usazování žen, které si dovolí chtít víc: víc autonomie, víc spravedlnosti, víc hlasu.
A tady je ten klíč:
Když ženy přestanou být jen ty, které dávají, a začnou si říkat o férový díl zpátky, systém to umí přeložit jako:
„Chtějí příliš.“
Nejhorší (a nejgeniálnější) část: děláme to i my sami
A teď moment, ze kterého mi je občas smutno.
Část té policejní práce systému děláme my sami. A ano, někdy i ženy mezi sebou.
Ne proto, že „některé ženy jsou prostě od přírody hrozné“. Ale protože když se pravidla vštípí jako norma, když kolují lidem v žíle, jejich hlídání se rozdělí do celé společnosti. Drobné poznámky. Ironie. Uštěpačnost. „Nepřeháněj.“ „Narovnej se.“ „Buď vděčná.“ „Tak to prostě je.“ „Hlavně se moc neozývej.“
A patriarchát se směje. Protože to je efektivní a levné. Není třeba velké represe, když si systém udržuje rovnováhu přes malé každodenní sankce.
Nejde o muže. Jde o bezpečí.
Takže ne: nejde o to, že za to „můžou muži“.
Stejně jako nejde o to, že za to „můžou ženy“.
Jde o to, že prosperita společnosti – a ano, i ochota lidí vstupovat do rodičovství – roste z bezpečí, ne z nátlaku.
A bezpečí nevzniká moralizováním.
Bezpečí vzniká podmínkami.
Až příště uslyšíš: „Tak kdo za to teda může?“, zkus si dovolit třetí možnost:
Možná je špatně nastavené prostředí, ve kterém se ta rozhodnutí o rodičovství dělají.
