Hlavní obsah
Rodina a děti

Když selže systém, potrestáme matku

Foto: Lenka Laubrová Žirovnická, Chat GPT 5.2

Zemřelo tříměsíční dítě. Matka byla odsouzena k osmi letům vězení za to, že podle soudu kojila při užívání metamfetaminu. Příběh ale začíná dávno předtím - tam, kde se systém dozvěděl, že dítě je ohrožené a přesto ho nedokázal ochránit.

Článek

Zemřelo tříměsíční dítě.


To je věta, u které by se měly zastavit i ručičky hodin na stěně a pohyb křídel ptáků.

A než se spustí veřejná poprava jedné ženy, ptám se: jak se mohlo v civilizované zemi stát, že dítě, o jehož ohrožení systém prokazatelně věděl už krátce po narození, zemřelo o tři měsíce později?

Foto: Lenka Laubrová Žirovnická, printscreen z hlavičky článku Seznam.cz ze dne 26. 5. 2026

Jak se to mohlo stát?

Žena žila v azylovém domě. To samo o sobě - co si budeme nalhávat - úplně nekřičí „štěstí“, „radost“ a „rodinná pohoda“. Svou závislost na drogách netajila a sociální pracovníci o jejím osudu věděli.

Předně si ujasněme, že závislosti jsou v našem zdravotním systému brány jako regulérní nemoci - mají svůj kód, podobně jako třeba zánět slepého střeva nebo zhnisaný palec u nohy. Systém má nemocným lidem dodat efektivní pomoc. Podle dostupných informací byly drogy nalezeny v krvi novorozené holčičky už v porodnici. Lékaři sice informovali OSPOD, který nalinkoval individuální plán ochrany dítěte, ale dítě přesto zemřelo na otravu drogami z mateřského mléka o tři měsíce později. Navzdory tomu, že matka OSPODu slíbila, že nebude drogy brát u kojení…

No nevím, jestli jste někdy měli možnost zkoušet přemlouvat drogově závislého člověka, aby udělal něco, co vy chcete. Moje osobní zkušenost je, že pro drogu vám slíbí naprosto cokoliv - nemají totiž z podstaty schopnost se seberegulovat, v čemž tkví ona závislost, kterou je třeba řešit adekvátní léčbou. A tady začíná ta část příběhu, která pohledem do diskuze pod článkem k tématu pod nánosem všední nenávisti davu zmizí.

Protože veřejnost velmi rychle uchopila jednu věc: matka fetovala a kvůli ní dítě zemřelo.

Ale mnohem hůř už chápe druhou - že systém o riziku moc dobře věděl a přesto nedokázal vytvořit takovou ochrannou síť, která by dítě skutečně ochránila a ženě reálně pomohla.

A tak se znovu a znovu děje něco, co známe až příliš dobře. Z celé společenské bídy, závislosti, chudoby, zranitelnosti, nedostupné péče, nedostatečné podpory, přetíženého OSPODu, azylového bydlení a selhávající mezioborové spolupráce zůstane nakonec jedna tragická postava: matka.

Matka jako nádoba viny.

Matka jako konečný bod odpovědnosti.


Matka jako ta, na kterou se dá ukázat prstem, aby se zbytek systému nemusel podívat sám na sebe do zrcadla.

Nikdo soudný nebude tvrdit, že kojení po užití metamfetaminu je bezpečné. Není. Metamfetamin přechází do mateřského mléka i do séra kojenců a ani rekreační užívání metamfetaminu při kojení není slučitelné s bezpečnou péčí o dítě.

Ale právě proto je tak znepokojivé, že v příběhu dítěte, u kterého byla expozice drogám zjištěna už v porodnici, je jediná společenská odpověď až trest matce po jeho smrti.

Tohle není ideální triumf fungujícího systému ochrany dítěte, jestli si to byť jen na moment myslíte. Ten rozsudek je přiznání, že ochrana dítěte nezafungovala a přišla pozdě.

Co přesně měl ten individuální plán OSPODu chránit?

Individuální plán ochrany dítěte zní v novinovém textu přesně tak, jak to bylo zamýšleno - konejšivě a skoro uklidňujícím dojmem. Systém přece zakročil! Fungovalo to, běželo to! Bylo ošetřeno riziko!

Ale žádné dítě nezachrání kus papíru.

Dítě nezachrání podpis.

Dítě nezachrání poučení závislé, sociálně zranitelné ženy, která navíc krátce po porodu žije v azylovém domě.

Pokud systém ví, že novorozenec byl už po porodu pozitivní na drogy, nestačí ženu poučit. Nestačí ji nechat podepsat, že nebude fetovat. Nestačí předpokládat, že člověk v aktivní závislosti bude fungovat jako ideální racionální subjekt, který si přečetl poučení, zvážil rizika a podle nich se nadále chová.

Závislost takhle nefunguje.

Chudoba takhle nefunguje.

Poporodní zranitelnost takhle nefunguje.

Trauma takhle nefunguje.

A pokud stát tyto věci ví - a on je ví - nemůže se pak tvářit překvapeně, že poučení nestačilo.

Kde byl systém mezi porodem a smrtí dítěte?

To je ta otázka, kterou by měl ten případ ve veřejnosti vyvolat.

Ne jen: proč matka kojila po užití drogy, když byla poučena?
Ale také:

Kdo s ní pracoval každý týden? Kdo ověřoval, zda skutečně abstinuje? Kdo měl plán pro situaci, kdy abstinovat nedokáže? Měla okamžitě dostupnou adiktologickou péči? Měla bezpečnou alternativu výživy dítěte bez moralizace a bez strachu, že když přizná relaps, přijde automaticky trest? Měl azylový dům dostatečnou podporu a kompetence? Měl OSPOD kapacitu dělat skutečnou ochranu, nebo jen administrativní dohled? Byla nastavena koordinovaná péče mezi porodnicí, pediatrií, adiktologií, sociální službou, porodní asistentkou, OSPODem a případně psychiatrií?

A pokud ne, proč ne?

Protože přesně tady se pozná, jestli stát opravdu chrání děti, nebo jestli jen dodatečně trestá matky.

Epistemická slepota: vidíme ženu, ne systém

Na těchto případech je nejděsivější ta epistemická slepota. Neschopnost vidět.

Jako společnost a zbytečnou smrtí rozzuřený bezejmenný dav jsme ochotní vidět jen matku. Její selhání. Drogu v jejím těle a mateřské mléko jako médium ohrožení nevinného dítěte. Ale už nejsme moc ochotní vidět systém, který dítěti nedokázal zajistit bezpečí, ačkoli měl v ruce jasné varovné signály od prvních dnů jeho života.

Nevidíme ani otce. Nevidíme muže, kteří se podílejí na početí dětí v prostředí závislosti, násilí, nejistoty nebo nechráněného sexu. Děláme, že nevidíme partnery, kteří užívají drogy, přinášejí je domů, sdílejí životní podmínky, mizí z odpovědnosti nebo zůstávají společensky neviditelní.

Protože ženské tělo je důkaz.

Těhotenství je důkaz.

Porod je důkaz.

Kojení je důkaz.

Mužské jednání se ve veřejné představivosti tak nějak rozpustí. Ale žena zůstane.

A tak se nabízí nepohodlná otázka: pokud budeme kriminalizovat ženu za to, že užívala drogy v těhotenství nebo při kojení, budeme stejně přísně přemýšlet o mužích, kteří užívají drogy a mají pak nechráněný sex? Budeme trestat i je za vědomé vystavení budoucího dítěte riziku? Budeme zkoumat jejich odpovědnost za prostředí, ve kterém dítě vzniklo a žilo? Nebo odpovědnost začne až tam, kde ji lze biologicky připevnit k ženskému tělu?

To není argument pro beztrestnost, ale argument proti selektivní slepotě. Tak než budete žhavit klávesnici pro drsnou stírku „té sobecké a nezodpovědné fetky“ v diskuzi pod článkem, zamyslete se, prosím.

Kriminalizace není prevence

Moderní odborné přístupy k problematice zneužívání návykových látek v těhotenství a při kojení říkají náročnou věc: řešme každý případ individuálně, konzistentně, bez předsudků, s jasnými klinickými pravidly, multidisciplinárně a tak, aby ženy nebyly zahnány do strachu a mlčení. Skvělá teorie, že?

U nás se na to ale jde od lesa. U nás systém ženě řekne „nesmíš“, nechá ji podepsat papír, a když se stane tragédie, konstatuje, že byla poučena.

Poučení není péče.

Kontrola není léčba.

Trest není prevence.

A osmiletý trest vězení po smrti dítěte není důkaz, že stát dítě chránil.

Je to důkaz, že stát umí pokrytecky exemplárně trestat tragédii, kterou nedokázal včas zastavit.

Česká porodní a poporodní péče má v této věci vlastní slepé místo

Česká debata o mateřství se ráda tváří, že po porodu je žena „vyřešená“.

Jenže právě poporodní období je jedno z nejzranitelnějších období života ženy i dítěte - a to i když jsou matka a dítě úplně v pořádku. V případě matky prokazatelně závislé na drogách je otázka poporodní péče a podpory zcela zásadní. Není to luxus, ale základní infrastruktura bezpečí.

Když žena s historií užívání drog odchází z porodnice s novorozencem, systém nemůže stát na naději, že to „nějak dá“. Musí existovat reálný plán: návštěvy, adiktologická péče, bezpečné krmení, pediatrická kontrola, sociální práce, krizový postup při relapsu, dostupná pomoc bez okamžitého zostuzení.

Jinak se nedíváme na selhání jednotlivkyně.

Díváme se na díru v systému, do které spadlo dítě.

A zase bude nejjednodušší nenávidět ženu

Na konci tohoto příběhu je mrtvé dítě.
A žena, která ponese trest.

Ale pokud u toho zůstaneme, nepochopili jsme nic.

Protože skutečná otázka nezní jen, zda má nést trestní odpovědnost matka, která přes poučení kojila při užívání drog. Soudní rovina má svá pravidla a konkrétní důkazy.

Skutečná společenská otázka zní jinak:

Jak je možné, že dítě, o kterém systém věděl, že je ohrožené, nebylo ochráněno?
Jak je možné, že závislá žena po porodu zůstala v situaci, kde se nejspíš počítalo spíš s jejím podpisem než s její skutečnou schopností bezpečně pečovat?
Jak je možné, že systém dokáže po smrti přesně pojmenovat vinu, ale před smrtí nedokázal vytvořit dostatečnou síť pomoci?
A proč je opět nejviditelnějším nositelem viny ženské tělo?

Tohle není článek na obhajobu drog.

Není to článek na omluvu zanedbání péče.

Není to článek proti odpovědnosti.

Je to článek proti pohodlné lži, že tragédii vysvětlíme tím, že jedna žena selhala.

Selhala žena. Ale selhal i systém.

A pokud budeme mluvit jen o ní, další dítě neochráníme.

Pouze si znovu vyrobíme jednu odsouzenou matku, jednu veřejnou morální jistotu -a jeden systém, který se zase vyhne odpovědnosti.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz