Když miliardáři vstoupí do věcí veřejných, nepřináší jenom peníze

Když někdo daruje miliardy na očkování, výživu, vzdělávání, zdraví dětí nebo boj s nemocemi, vypadá to na první pohled jako destilace čistého dobra. A často to skutečně dobro přináší. Díky velkým dárcům a jejich nadacím vznikají programy na zlepšování světa, které by jinak vůbec nevznikly. Peníze se dostávají tam, kde veřejné systémy selhávají, státy nestíhají a mezinárodní instituce nemají dost prostředků.

Jenže u velmi bohatých lidí a jejich dobrodušnosti nejde nikdy jen o peníze.

Spolu s penězi přichází také vliv. Kontakty. Přístup k rozhodování. Více či méně vylepšený mediální obraz. A co je hlavní: možnost určovat, co vůbec je či není problém - a co se má považovat za jeho řešení.

A právě o tomto temném stínu filantropie chci dnes psát.

Velká dobročinnost a velké dárcovství nejsou špatně. To proboha ne. Bez velkých dárců a jejich aktivit by se zastavily celé oblasti péče, vzdělávání, kultury nebo výzkumu. U nás je krásným příkladem třeba podpora paliativní péče rodinou Vlčkových, která pomáhá kultivovat celé odvětví způsobem, za který si zaslouží respekt.

Nejde ani o to, že by každá nadace byla z podstaty podezřelá - a to navzdory faktu, že jich pár takových bylo a škody byly alarmující - jak na poškozené důvěře lidí v dobročinnost samu, tak na kontech podvedených. A už vůbec nechci naskočit do vlaku internetových fantazií o tajných spolcích, čipech ve vakcínách, nanobotech a zlých miliardářích, kteří řídí svět z temné místnosti a při tom stihnou ještě všechny nejtemnější scénáře kolektivní představivosti.

Je to podle mě celé jinak.

Velmi bohatí lidé totiž neřídí svět tajně. Ovlivňují ho zcela veřejně: přes média, politické strany, nadace, granty, investice, partnerství, výzkumné priority, technologické projekty, expertní skupiny a svůj vlastní jazyk „inovací“.

Zvykli jsme si tomu říkat oligarchizace. Střet zájmů. Někdy lobbing. A někdy, když se to tváří jako dobročinnost, ale prsí se to slovníkem byznysu, tomu lze říkat rovnou filantrokapitalismus.

Ošklivé slovo? Pojďme se podívat na tento důležitý fenomén, který ovlivňuje životy miliard lidí na této planetě zblízka.

Filantrokapitalismus označuje způsob velkého dárcovství, v němž se do řešení společenských problémů přenáší podnikatelská, investiční a tržní logika. Syn velkého magnáta Warrena Buffetta, Peter Buffett, tomuto filantropickému kolonizování světa říká conscience laundering - tedy jakési praní svědomí. Taková morální pračka pro extrémně bohaté: vhodíte část majetku do dobročinnosti, přidáte program o záchraně světa, nastavíte cyklus „inovace“ a ven vyjde vypraný, čistší veřejný obraz. Systém, který špínu vyrábí, přitom zůstává dál zapnutý na plný výkon.

Mecenáši a jejich nadace nepřinášejí jen peníze na „dobré věci“. Přinášejí i svůj byznysem vytepaný způsob uvažování. Ve veřejném sektoru to může znít lákavě: přehledné tabulky, jasné cíle, rychlé výsledky, odpovědnost za výkon. Koneckonců i u nás jsme slyšeli, že stát se dá řídit jako firma. Jenže stát není firma. A celospolečenské problémy nejsou výrobní linka. Data, plánování a efektivita jsou potřeba - problém ale nastává ve chvíli, kdy se z jedné logiky stane díky penězům a vlivu logika jediná.

Protože ne všechno, co je důležité, se dobře měří. A ne všechno, co se dá rychle škálovat, skutečně řeší příčiny problému. Naposledy zaperlil samotný Bill Gates, když si odskočil od vakcín do porodnictví - v představě, že spasí svět (pokolikáte už?), začal s dojetím sdílet AI asistovaný fetální monitor. Malou pípající a blikající kytku připínanou na břicho těhotné ženy. Protože když světu chybí zhruba milion porodních bab, miliardářská představivost sáhne po další technické mašince co dělá blik a píp a vrazí do ní, a jí podobných, desítky milionů dolarů.

To je filantrokapitalismus v praxi: když se třeba problém porodní péče pojmenuje jako nedostatek chytrého monitoringu, řešením se stane chytrý monitor. Ne skutečná podpora žen, lidská péče z rukou porodní asistentky, ani lepší kontinuita nebo rovné pracovní podmínky. Monitor.

Není to nutně zlý úmysl, ale je to ukázka moci peněz - skrze ně Bill pojmenoval problém tak, aby jako nejlepší odpověď vyšla technologie, ne lidi.

V Česku už jsme si svého oligarchu vybrali - a značná část národa na něj nedá dopustit. Jakákoli debata o jeho vlivu na věci veřejné se proto rychle promění v ideologickou přestřelku, ve které se už neřeší moc, střet zájmů ani veřejná odpovědnost, ale jen to, jestli volíte Losnu nebo Mažňáka.

A protože jsme na ovlivňování politiky skrze toky peněz, osobní vazby a vztahové krakatice klasického českého „já na bráchu, brácha na mě“ docela zvyklí, slovo filantrokapitalismus s námi moc necloumá. Zní jako importovaný módní termín z progresivistické rukověti mladého ultralevicového studenta.

To slovo nemusíme milovat, ale samotný mechanismus známe velmi dobře.

Když Andrej Babiš mistrně propojil byznys, politiku a média, nešlo jen o to, že jeden podnikatel vlastní firmy a nějaká ptačí hnízda. Šlo o otázku, co se stane, když člověk s obrovským ekonomickým vlivem získá zároveň politickou moc a souběžně i významný mediální dosah. Debata o Agrofertu, svěřenských fondech, dotacích a střetu zájmů .. pamatuje si to vlastně ještě někdo? Nebo jsme vzdali určování toho, kde končí soukromý zájem a začíná veřejná odpovědnost?

A nejde jen o Babiše.

Český orloj miliardářské moci má víc figurek a všechny dohromady připomínají totéž: peníze ve veřejném prostoru nikdy nejsou jen peníze. Jsou to kontakty, hlasitost ve veřejném prostoru, přístup k médiím, pozvánky ke stolům v těch správných místnostech a možnost určovat, co bude považováno za problém - a co za jeho řešení.

Média přitom nejsou obyčejné firmy, ale infrastruktura demokracie. Kdyby je vlastnil stát, báli bychom se propagandy. Když je vlastní politici, mluvíme o střetu zájmů. Když je vlastní miliardáři, tváříme se příliš často, že jde jen o dobře fungující trh.

Jenže i trh má své mocenské důsledky. A přesně tady začíná oligarchizace věcí veřejných: ve chvíli, kdy si velmi bohatí lidé nekupují jen majetek, ale kupují si i rámec debaty.

Ve Spojených státech sledujeme ještě ostřejší verzi téhož jevu. Elon Musk není klasický filantrop. Není to muž, který by si veřejný vliv budoval především přes dobročinnost. Je to člověk, který spojil technologické firmy, sociální síť, kosmický průmysl, státní zakázky, kult osobnosti a přímý politický vliv. K tomu má sebedůvěru proroka, fanouškovskou základnu technologického mesiáše a soukromý život pojatý jako dynastický projekt pro kolonizaci Marsu. Což by bylo jen bizarní, kdyby se stejná představa vlastní výjimečnosti nepřelévala i do politiky…

Když pak takový člověk vstoupí do politiky po boku Donalda Trumpa, nejde jen o to, koho podporuje. Jde o to, že se soukromá technologická moc začíná prolínat se státem způsobem, který je pro demokracii mimořádně citlivý.

Muskův případ ukazuje, že dnešní miliardářská moc nevypadá jako plešatý vousatý velkotovárník v obleku, který si koupí místní plátek a občas zavolá ministrovi. Může vypadat jako majitel platformy, na které se odehrává politická komunikace. Jako dodavatel technologií pro stát. Jako člověk, jehož firmy závisejí na veřejných zakázkách a regulacích. A zároveň jako politický aktér, který přímo ovlivňuje nálady veřejnosti a její politický názor.

Říkáte konspirace? Ne, to je popis nové reality, kterou dávno žijeme.

Když někdo vlastní komunikační infrastrukturu, firmy závislé na státu a zároveň aktivně vstupuje do politického rozhodování, nemůžeme mluvit už jen o podnikání a volné ruce trhu. Mluvit musíme o moci, kterou objektivně skrze toto napojení získává.

Debata o velkých penězích a veřejné moci tone v mnoha konspiracích. Příběhy o tajných plánech, podzemních krytech, očkování jako nástroji ovládání populace, redukci lidstva nebo čipech v těle - znáte to. Po odhalení monstrozit kolem Jeffreyho Epsteina se ale nelze divit, že část veřejnosti ztratila důvěru v pohádku o bezúhonnosti elit.

Tyto příběhy ale skutečnou moc neodhalují. Naopak ji zakrývají. A mocní si mohou mnout ruce: veřejnost řeší čipy, kryty a tajné spolky, zatímco reálná moc dál úplně veřejně proudí přes peníze, média, granty, zakázky a přístup k rozhodovacím stolům.

Konspirační příběhy jsou bajky, které nabízejí svět, ve kterém existuje tajný plán, je jasno, kdo je zloduch a kde existuje skrytý mechanismus, který všechno jednoduše vysvětluje. Je to svůdné - jenže skutečná moc nepotřebuje tajemství. Funguje docela veřejně skrze peníze a přístup k moci a mocným.

Problém není v tom, že by někdo tajně tahal za všechny nitky. Problém je mnohem obyčejnější: soukromé bohatství má zcela nepřiměřený vliv na veřejné rozhodování, protože kumulace peněz s sebou přirozeně nese i kumulaci moci.

A moc má tendenci vytvářet vlastní kruhy.

Lidé s podobným zázemím, vzděláním, jazykem a přístupem k rozhodování se potkávají na stejných konferencích, sedí v podobných poradních skupinách, financují podobné projekty a sdílejí podobnou představu o tom, co je pokrok. Výsledkem nemusí být tajné spiknutí. Stačí mnohem obyčejnější věc: veřejné problémy začínají být stále častěji překládány do jazyka lidí, kteří mají nejvíc peněz, největší sítě a nejsnazší přístup do místností, kde padají zásadní rozhodnutí.

Shrnuto a podtrženo - pokud se vlivu peněz podvolíme, bude to čím dál více o nás - bez nás…

V demokracii by o věcech veřejných měly rozhodovat veřejné instituce, odborná veřejnost, občané a lidé, kterých se rozhodnutí přímo týkají. Samozřejmě ne dokonale. Demokracie je pomalá, hlučná a často k vzteku - a v posledních dnech, kdy se lidskoprávní agendy pod zásahy vlády svíjejí v předsmrtné křeči, i k pláči. Ale má jednu důležitou vlastnost: aspoň teoreticky umožňuje odpovědnost.

Volené politiky lze odvolat. Veřejné instituce lze kontrolovat. Rozpočty lze projednávat. Zákony lze napadat. Občané se mohou ozvat.

Jenže jak kontrolovat moc, která se neuchází o mandát, ale prostě přijde s penězi? Jak vést demokratickou debatu s lidmi, kteří zbohatli na systému produkujícím nerovnosti - a pak se tváří, že právě oni mají nejlepší recept na jejich odstranění? A jak změnit starý pořádek světa nástroji těch, kterým ten starý pořádek tak dobře posloužil?

Ne.

Neznamená to, že každá velká nadace škodí. Neznamená to, že každý bohatý člověk je podezřelý. Neznamená to, že technologie nemají místo. A neznamená to, že bychom měli automaticky odmítat všechno, co přichází z prostředí velkého byznysu.

Znamená to něco mnohem jednoduššího: čím větší vliv někdo má, tím méně nám smí stačit jeho dobrý úmysl. Dobrá vůle není demokratický mandát. A peníze nejsou odpovědnost.

Proto se musíme ptát: Kdo mu dal právo určovat problém? Kdo mu dal právo navrhovat řešení? Kdo ho bude kontrolovat? Kdo ho může odvolat? Kdo nese následky jeho omylu? Komu řešení skutečně slouží? Které příčiny problému to zakrývá? Kdo na tom vydělá? A kdo má zatleskat?

Rozhlédněte se kolem sebe.

Když miliardáři vstupují do věcí veřejných - a že vstupují a vstupovat budou - nepřinášejí jen peníze. Přinášejí také svou představu světa. Představu o tom, co je problém, co je pokrok, co je „efektivní“ a kdo má mluvit do řešení.

A pokud se my, občané a občanky, přestaneme ptát, může se snadno stát, že o veřejných problémech budou stále častěji rozhodovat ti, kteří mají nejvíc peněz, nejlepší kontakty a nejsilnější mediální megafon. A že to bude stále častěji o nás - bez nás.

Pomoc je cenná. Ale moc musí být kontrolovaná. A čím víc peněz někdo přináší, tím důsledněji se musíme ptát, co všechno s nimi přichází.

Píšu o všem možném - celou mou tvorbu najdete ZDE. Díky, že mě čtete!