Článek
Noční bojovka je docela oblíbená hra, tedy pokud to vedoucí nepřeženou.
Už dávno jsme se s mojí kamarádkou při tvorbě táborů dohodly, že není třeba děti strašit. Nejvíc se vyděsí navzájem těmi svými strašidelnými historkami. Navíc jsme zjistily, že se dost bojíme my.
Na jednom táboře nás děti uprosily, aby na bojovce byla i strašidla. David si navlékl starý gumový kabát, ve kterém úplně zmizel. Když jsme rozsvěceli potom v lese světýlka a postupně zůstávali každý na svém stanovišti, bylo vidět, že není dvakrát nadšený.
„Vy mě tu chcete nechat?? Takhle se mnou??“
Děti naopak vše zvládaly s přehledem. Mým úkolem bylo tu noc jen sípat v křoví. Před blížící se skupinkou jsem začala vydávat chropot a z pěšiny se klidnými hlasy ozvalo:
„Lenko nech toho!“ Jak mě poznali??
Jednou jsme se šli na táboře koupat do lomu a napadlo nás před tím, že bojovku uděláme po cestě od lomu do tábora. Někteří z nás vyrazili dřív a chystali po cestě značky. Cestou stmívajícím se lesem jsme narazili na vytočeného myslivce, který číhal na posedu.
„Nahlásili jste akci na obecním úřadě??“
„Eee…..Ne.“
„Tak to jste měli! Řekli by vám, že tu máme noční odstřel!“
No, co dělat, děti už dostaly baterky a mapu a vyrazily na trasu za námi… Doufali jsme, že budou mít myslivci čas koukat, kdo je kdo. Nakonec odstřelili skutečně jen povolené kusy a naše děti mezi nimi nebyly. I když v rekreační osadě ještě stihly narazit na zpité rekreanty, kteří po nich stříleli alespoň vzduchovkou.
Od té doby jsme chystali výpravy na bezpečnějších místech a také kratší. Už proto, že nás jednou došly první děti, když jsme rozsvěceli poslední lampičky, a vesele nás upozorňovaly, že první světýlka už dohořela, takže někteří možná nebudou vědět, kudy jít dál.
Na školu v přírodě s čarodějnickou tematikou si Martin vzal moc pěkný kostým Mozkomora. Ani jsme moc neměli chuť s ním být na jednom pokoji. Opět jsme vymysleli, že děti půjdou tmou ve skupinkách, aby si stihly ukázat navzájem všechny temné stíny a divné obrysy za popelnicemi. Jejich úkolem bylo přinést od kaple na místním hřbitově indicie k zítřejšímu výletu. Martin byl schovaný za kaplí, kdyby něco. A něco hned bylo!
Sotva Martin zalezl za kapli, zaslechl blížící se kroky. Překvapilo ho, že by první děti dorazily tak rychle. Ale nebyly to děti. Ani upíři. Byl to nějaký pán se svojí sekretářkou, kteří se rozhodli cestou domů pro malé techtle, a nakonec i mechtle. Hřbitov se jim k tomu zdál z nějakého důvodu ideální. Martina akce tak zaskočila, že prošvihl moment, kdy mohl možná nějak důstojně utéct. Musel se pak po zbytek aktu krčit za kamenem a doufat, že pán vše stihne do příchodu první skupiny žáků.
Obecně musím říct, že většina bojovek byla skutečnou výzvou především pro nás pedagogy. Jako když jsme s mým asistentem udělali kvůli špatnému počasí bojovku přímo ve škole. Natahali jsme pro atmosféru do ztemnělé chodby různé kuriozity a vycpaniny z kabinetu přírodopisu a výsledek byl tak zdařilý, že zatímco děti se už chechtaly ve spacáku, my jsme usoudili, že uklidíme vše až ráno, protože se do té chodby bojíme.
Báli jsme se také, ale z jiného důvodu na Malé Skále. Tam jsme dětem pokračování trasy bojovky vysvětlili v dopise napsaném mlékem. Když ho daly děti nahřát nad svíčku, aby se písmo objevilo, vzkaz shořel. Naštěstí nám brzy došlo, proč děti pořád nejdou, takže jsme se je vydali hledat včas, a páteční vlak do Prahy jsme stihli všichni.
Jednou jsem ale i při své bezmezné představivosti musela svůj strach překonat. Bojovkou mi byl každodenní návrat z přehrávek na klavír, ze kterých jsem se jako děcko musela už po tmě vracet ze školy na internát přes celé město. Litomyšl je krásné starobylé město, za tmy plné stínů a tajemných zvuků. Když jsem opustila bezpečí rozsvíceného náměstí, čekala mě ne úplně příjemná cesta kolem hřbitova.
Věděla jsem, že divný pravidelný sípot vydává klimatizační zařízení ve velké rodinné hrobce přímo u zdi. Věděla jsem to, ale stejně jsem vždycky zrychlila krok. Ulice byla právě tak tichá a temná jako v úvodních minutách kriminálek, po kterých vždycky najdou ráno nějakou mladou slečnu v kontejneru a nechybí jí jen kabelka.
Vždycky mě překvapovalo, že existují lidé, kteří když slyší divné zvuky z temné uličky, jdou se tam kouknout. O to víc mě zamrzelo, když se za mnou ozvalo chraptivé:
„Pomoc! Pomozte!“
Došlo mi, že dnes budu tu tmu a skřípot zkoumat já. A zrovna mě to na světě začalo tak bavit… Rozmrzele a se sebezapřením jsem šla v ústrety sériovému vrahovi za hřbitovní zdí.
Naštěstí se zjistilo, že jde o drobounkou stařenku, která se zřejmě příliš zapovídala u nějakého hrobu a zůstala na hřbitově zamčená. Chvíli jsem hledala někoho z fary, ale všude bylo ticho a zamčeno. Nezbývalo než přelézt zeď na nejnižším místě. Dokonce se mi v tomto místě podařilo babičku opatrně přetransportovat na druhou stranu. Asi nám pomáhal duch jejího dědy. Dnes nechápu, proč jsem nezavolala mužné a svalnaté hasiče. I když… ale o tom jindy…
