Článek
Polednice…
O téhle postavě máme asi díky panu Erbenovi všichni dost jasnou představu. Později jsem si k tomu nastudovala ještě pár detailů v různých lidových pověstech, nemůžu říct, že by mě to před obědem naplnilo větším klidem.
Neříkám, že moje máma se tvářila bůhvíjak nadšeně, když jsem nechávala stydnout jídlo na talíři. Ale dětem před dvěma sty lety hrozilo rozhodně mnohem víc než kamenná tvář a utírání nádobí po jídle.
I v současnosti však někteří rodiče směle konkurují bratřím Grimmům s trochou Tarantina. Jednou jsem jela ranním autobusem na Pomezní boudy. Po dobíhání spoje s běžkami na rameni jsem uvítala funkční topení a pravidelné bručení motoru mě příjemně uspávalo. Ne tak chlapečka za mnou. Jeho maminka už na to neměla nervy a stroze řekla:
„Jestli nepřestaneš, přijde pan řidič a píchne ti injekci do bříška!“
Vím, že někteří rodiče straší své děti lékařem. I když mi to připadá krátkozraké, když pak musí děcko do narkózy i kvůli reklamě na Panadol. Tahle nová kompilace mi ale vyrazila dech. Otevřela jsem jedno oko, co na to řidič, protože bylo ticho a seděli jsme jen sedadlo od něj. Nevím přesně, jakou injekci měla ta paní na mysli. Počítám, že řidič autobusu může mít u sebe maximálně inzulin, nebo tu injekci, co je ve skutečnosti propiska. Možná měla na mysli vakcínu proti vzteklině. Zabralo to, to musím uznat, až na konečnou by si nedovolil vzlyknout ani Eda, který k nám propadl v pětce a hned tak něčeho se nelekne. Ovšem jestli bude chtít ještě někdy v budoucnu nastoupit do autobusu, je otázka.
Já jsem rozhodně nikdy své děti nestrašila nějakými historkami o tom, že jestli neudělají to nebo ono, přijde si pro ně… a tak dále. Ale věřte, že naše praprababičky to dokázaly při draní peří dotáhnout dál než Spielberg. Naštěstí máme Němcovou a Erbena (ten se vyřádil dost v Kytici, takže pak už zkrotnul). Tihle dva pečlivě protřídili původní pověsti a vyřadili různé osoby, co mají místo rukou větve nebo chodí po vesnici s velkým nožem. Takže nestrašila jsem. Nemusela. Vesmír ledacos zařídí za vás.
Jednou jsem táhla řvoucího syna domů z herny. Z dětské herny. (Zase mě tak nepřeceňujte, co se týče hazardu, sotva dokážu obstát v pexesu)
Upřímně řečeno nevím, proč jsem tak trvala na odchodu. Kvůli skládání prádla a vaření oběda domů spěchá snad jen Anče z Krkonošských pohádek. A to ještě jen před kamerou. Možná jsem tam mohla zůstat sedět do zavírací doby a celé si to ušetřit. Kromě mléčných koktejlů měli i prosecco. Ale nějak jsem si zamanula uvařit ten oběd nebo co… Několikrát předem jsem ho varovala, že půjdeme. Ale on byl v tomhle tenkrát dost neúprosný a řvát uměl tak, že dodnes nechápu, proč mi ho sociálka nevzala dřív.
V určitém momentě jsem nějak strhla jeho pozornost (možná jsem mu něco naslibovala), zkrátka přestal plakat. Oba jsme si oddechli a usmáli se na sebe a v tom!
V tom se objevila stará paní celá v černém, obličej napůl skrytý černým šátkem. Třaslavě po synovi pomalu natáhla vrásčitou žilnatou ruku a hlubokým skřehotavým hlasem řekla:
„Takhle trápit maminku. Pojď, já si tě vezmu!“
Nejen že začal strašně brečet synek, ale dost na mále jsem měla i já.
Takže na tomhle místě chci poděkovat všem, kdo se snažíte nám rodičům pomoci zvládnout těžké situace, ale věřte, že na to stačíme sami. I když někdy se teprve učíme a některé metody hraničí s vyšetřováním v Bartolomějské.
I s tím si ale děti většinou poradí. Jako třeba když ruply nervy mně, odnesla jsem prvorozeného (chudák, všechno jsem na něm teprve trénovala) do koupelny a přejela ho sprchou. Zmlkl, zvážněl a řekl mi klidným hlasem:
„Mami, co blbneš, vždyť jsem oblečenej?“
