Článek
Dcera mé kamarádky napsala na pohlednici:
„Mám v hlavě vše.“
Nezapomenutelný moment. Ptali se jí i po letech, když šla ke státnicím, jestli má v hlavě vše. Měla. Je z ní skvělá doktorka i máma.
Jednou za mnou přišel do 1. B můj šéf, že potřebuje někoho, kdo by mluvil teď hned do Českého rozhlasu… Chápala jsem to jako mimořádnou poctu a hned jsem si v duchu chystala základní informace o nových metodách ve výuce matematiky, respektujícím přístupu k žákům a tak vůbec. Je to velká zodpovědnost, my učitelé nejsme zrovna nejvýš na žebříčku popularity, něco řeknu blbě a smetu trpělivou práci svých kolegů přesně tam, kde ji dost lidí vidí. Ale mohla jsem zůstat v klidu. Vlastně se mě chtěli jen zeptat na zavšivenost ve školách.
Nepodlehla jsem panice a od srdce jsem jim vysvětlila naléhavost situace. My na prvním stupni se často tulíme s dětmi, kterým pomocí knoflíků ukazujeme, že dva a dva jsou vážně čtyři. Moje nejoblíbenější přenašečka se jmenovala taky Lenka a její maminka uměla lhát asi stejně dobře jako já. Když mi s široce otevřenýma očima tvrdila, že Leničce vlasy kontroluje, stačilo zvednout šáteček, aby viděla to hemžení. Na druhou stranu mě předtím paralyzovala nadšeným zvoláním, že už chápe, jak jsem myslela to dělení dvěma. Že jsou to jako dvě hromádky. V té době jsme se začínali učit násobení šesti a došlo mi, že budu potřebovat ještě hodně času a mycích prostředků.
Moji synové se v té době pohybovali také ve školce a na prvním stupni základní školy, takže šance získat vši domů byla vysoká. I naši přátelé na tom byli podobně a na chalupě během víkendu se vždycky našlo nějaké dítě, které nám zajistilo přenos. Vzájemně jsme si pak balili hlavy ošetřené přípravkem do potravinové folie a přátelství tak bylo stvrzeno nejen krví ale i petrolejem.
Teď přeháním. Petrolej jsem na vlasech zažila jen jednou, když táborové vši vyděsily moji čistotnou a pořádkumilovnou maminku. Zabalila mi s petrolejem pro jistotu hlavu ještě do alobalu a poslala mě spát. Dvakrát jsem za ní přišla, že mě to hodně pálí.
„To je dobře! Musíme se toho svinstva zbavit!“ odpověděla maminka a teprve na potřetí se otráveně koukla pod alobal. Zjistila, že mi slézá kůže z oušek.
O dvacet let později už byl trh výrazně bohatší i v oblasti deratizace. Nebyla to levná záležitost pro 4 hlavy a jednu s vlasy do půlky zad. Zpočátku jsem kupovala drahé a zaručené prostředky v lékárně, dokud se na mě zkušené kolegyně soucitně nemrkly a jedna z nich pak řekla:
„Šampon na psy. Za čtyři pětky a fakt zabírá!“
Z té doby mám ještě jednu vzpomínku. Můj mladší syn často uprostřed noci přišel spát ke mně. Láskyplně jsem ho objala a pohladila ho po vláskách. A v nich…. Vysypalo se jich na polštář asi pět a byly opravdu vyzrálé. Vzala jsem ho do náruče a poponesla o kus dál do koupelny. Strašně nesnášel mytí vlasů. Vždycky to hrozně protrpěl. Ale zjistila jsem, že je v narkóze. V klidu jsem mu dvakrát umyla hlavu a odnesla ho do převlečené postele. Ráno, když dřímal nad snídaní, jsem se ho ptala, jestli ví, že jsem mu v noci myla vlasy. Nepamatoval si nic.
To jsem, myslím, té redaktorce nevyprávěla. Myslela jsem si, že Český rozhlas dnes už nikdo příliš neposlouchá. Poslouchá.
„Jééé, čaaau. Hele tys měla vši jo?“
