Článek
Nedávno to bylo sto sedm let, co naši předkové usoudili, že stát, ve kterém tři sta let úspěšně úpěli, zkrachoval a je na čase ho opustit. Pro Čechy mělo setrvávání v globalizovaném Rakousko-Uhersku výhodu ve velkém trhu bez vnitřních hranic. Ale co dělat, v krachujícím a ve Velké válce prohrávajícím soustátí by zůstal jenom blázen. 28. října tedy Muži 28. října vyhlásili Československý stát a postavili se na stranu vítězných mocností.
My Češi nyní rádi jezdíme do Rakouska právě v době, kdy se slaví výročí vzniku Československa, státu, který už taky neexistuje. Obvykle v té době mají děti podzimní prázdniny a dospělí volný den a jet právě do Rakouska je velmi praktické. Za prvé je to blízko, takže není třeba trávit zbytečně mnoho času na cestě a za druhé je to stylové. Naši jižní sousedé slaví jen dva dny před naším „Svátkem odtržení“ také svůj velký svátek. 26. října 1955 se totiž Rakušanům povedlo za slib trvalé neutrality dohodnout odchod okupačních, zvláště pak sovětských vojsk, z jejich území. A mohli se konečně začít normálně rozvíjet. I když na slávu z dob před více než sto sedmi lety už nedosáhli.
Dnes je Rakousko hlavně zemí pro turisty jak domácí, tak zahraniční. Spousta atrakcí spočívá v propagaci života ve slavných dobách, kdy země byla veliká a zahrnovala mnoho národů. Většina poddaných císaře byla trochu zaostalá a nacházela se na východ a na jih od centra státu. Pokud chtěli udělat aspoň nějakou kariéru, stěhovali se do Vídně, která byla tehdy hlavním městem státu o více než padesáti milionech obyvatel. Nejen v Rakousku zůstala dodnes spousta staveb z nejlepších dob monarchie, které stavěli nejen Rakušané německého jazyka, ale i třeba čeští pracovníci.
Týká se to například železnice, která se rozvíjela hlavně za císaře Františka Josefa I.. Taková Semmerinská vyhlídková železnice jižně od Vídně, se spoustou tunelů a viaduktů, vznikla proto, aby překonala kopce Vídeňského lesa, ale přispěla i k výstavbě tehdy slavného letoviska se secesními vilami a hotely. Zubačka na horu Schneeberg, kterou si nechal postavit milovník hor Franz Josef pro sebe a své poddané v roce 1897, vozí své návštěvníky nahoru dodnes několikrát denně. Ve slavné době před Velkou válkou jezdila „Schneeberg Bahn“ přímo z Vídeňského Nového Města, i když na úpatí Sněžné hory v Puchbergu bylo třeba připojit speciální vrcholovou lokomotivu.
Vláček jak vypadal v začátcích provozu
A takhle vypadá dnes. Říkají mu Salamander.
Slavnostní zahájení provozu se konalo ve středu 14. dubna 1897, těsně před Velikonocemi. Ve městě Puchberg na úpatí masivu Schneeberg, přímo u železnice, vznikl luxusní hotel a další hotel si nechal císař postavit u horní stanice zubačky. Obě tyto stavby postavili tehdejší nejslavnější vídeňští architekti Fellner a Helmer, známí především výstavbou divadelních budov po celém Rakousko-Uhersku. V Praze od nich máme dnešní Státní operu, také divadlo v Karlových Varech, kde podle jejich návrhu vznikly také kolonády, budova Císařských lázní, hotely Pupp a Ambasador, dále divadlo v Mariánských Lázních a v Mladé Boleslavi, v Brně nebo v Liberci. Celkem po Střední Evropě postavil ateliér Fellner a Helmer čtyřicet osm divadel. Na projekčních prknech jejich kanceláře vznikly i desítky velkých činžovních domů pro Vídeň, kde dnes ještě za mírný nájem bydlí poslední staré dámy z lepších rodin.
Když Franz Josef vyjel nahoru, nenosil si s sebou svačinu, zabalenou ve vyšívaném látkovém ubrousku, ale chtěl se pořádně najíst, jak byl zvyklý z Hofburgu nebo Schönbrunnu. Proto si hned vedle konečné stanice zubačky nechal postavit chatu. Protože jejími autory byli pánové Fellner a Helmer, takto specialisté na divadelní budovy, vypadá stavba taky trochu divadelně. I když od začátku provozu byl její velký sál přístupný nejen císaři a jeho hostům, ale i běžné veřejnosti, tedy hlavně návštěvníkům z hlavního města, dnes asi jeho zařízení vypadá trochu jinak, než jak to bylo před více než sto lety, pořád vypadá ale trochu teatrálně.
Sál v restauraci na Schneebergu
Kousek od nádraží ve výšce 1800 metrů nad mořem stojí také kostelík na paměť manželky Františka Josefa Alžběty, která zemřela rok po spuštění železnice na Schneeberg. Zvlášť když je špatné počasí, jaké panovalo na kopci právě 28. října letošního roku a není moc reálné podniknout tůru na vrchol do výše 2076 metrů nad mořem, je nutné se poklonit aspoň slavné Sisi. A taky si dát čaj nebo pivo, případně oběd v restauraci. Jídlo tedy nic moc, ale zase tu mají českého pana vedoucího. Je to starší pán, který určitě miluje hory. Možná odešel do Rakouska už jako mladík a zasekl se na Schneebergu, a před pár lety ho koupil. Vlastníkem hotelu je nyní dle rakouské Wikipedie, odkazující se na místní katastr nemovitostí, pan Jaroslav Šťastný.
Výhled na kapli k památce císařovny Alžběty
Schneeberg nejsou Alpy, je to jen takový masiv, který se zvedá nad nižším okolím. Je tu ovšem prameniště, které už od roku 1873 zásobuje Vídeň 120 kilometrů dlouhým vedením pitnou vodou. Celý masiv patří Městu Vídeň, kromě trasy železnice, která patří rakouským drahám a hotelu, který vlastní soukromá osoba.
Škoda, že Praha bohužel žádnou horu nevlastní.
Zápis v pamětní knize v kapli
Zdroje:
Karl Rieder, Die Schneeberg Bahn 1897, Puchberg am Schneeberg 2017
